Veronika Hanáková je osmnáctiletá studentka gymnázia v Olomouci a přesto, že je tak mladá, je koordinátorkou synodálních skupinek ve farnosti Hodolany v Olomouci. Položili jsme jí několik otázek.
Veroniko, co ve vaší farnosti děláš? Jak jsi ve farnosti aktivní, co tě baví?
Do kostela chodím od malička, ale asi tak od třinácti let jsem se teprve začala trochu zapojovat. Začalo to tím, že moje mamka pořádala farní tábor, kam jsem jela jako účastník. Postupem času jsem se stala pomocným vedoucím. Pak jsem se začala zapojovat do dalších aktivit ve farnosti, třeba do lektorské služby nebo do Noci kostelů. Snažíme se taky vymýšlet aktivity pro mladé, i když jich u nás moc není, ale o to je to důležitější.
Takže ten, kdo tě motivoval pro práci ve farnosti, byla maminka?
Ano, určitě. Já vnímám z její strany obrovskou podporu. Vlastně i v zapojení do synodálního procesu pro mě byla její podpora nenahraditelná. Já jsem ze začátku vůbec nebyla nijak motivovaná, proč bych se měla zapojit. Čeká mě maturita, vedu skautky a dodělávala jsem si řidičák. Protože je mamka v týmu diecézních koordinátorů a já se o tom dozvídala víc, tak mě to začalo zajímat. Ona mi pak vlastně navrhla, jestli bych nechtěla být farní koordinátorkou a teď, když už jí jsem, tak jsem za to ráda.
Když něco dělám, mohu druhé motivovat
Jak se cítíš jako farní koordinátorka? Je to dost velká výzva? Proč jsi do toho šla?
Ano, výzva to je. Ale proč jsem do toho šla, byl fakt, že jsem viděla, že moc mladých se do toho zapojovat nechce. Že se obecně bojí do něčeho jít a mít za to zodpovědnost. Takže věřím, že pro ně můžu být příkladem a můžu někoho motivovat.
Neměla jsi obavy z toho, jak tě budou ostatní brát? Neměla jsi trému stoupnout si před plný kostel a mluvit k těm starším a zkušenějším?
Jojo, měla. Hned, když jsem měla poprvé vystoupit před farníky a představit sebe i to, co synodální proces je a co se bude odehrávat, tak to pro mě bylo hrozné. Já nejsem zvyklá mluvit před tak velkým počtem lidí a měla jsem strach, co budou ostatní říkat na to, že je mi teprve osmnáct, jestli mě vůbec budou brát a jestli pro ně nejsem pořád ta malá holka. Ale začaly jsme se za to s mamkou modlit a já jsem tak nějak odvahu nabrala a k tomu mikrofonu si stoupla. Když jsem tam potom stála podruhé potřetí, tak už to bylo lepší. Ale pořád tu trému mám a je to pro mě nová věc, kterou se učím zvládat.
I můj názor je důležitý a má svoji váhu
Je něco, co sis uvědomila, když už synoda běží, skupinky debatují…
Asi dvě věci. Za prvé je to společenství lidí, setkávání se s novými lidmi, sblížení se ve farnosti. A za druhé, že i já, jako mladý člověk, můžu vyjádřit svůj názor a ti lidé mi naslouchají. Můj hlas je důležitý a má svoji váhu.
V čem vidíš přínos skupinek ve farnosti?
Myslím si, že se tam lidé více poznají, a navíc tím, že spolu debatují, přijdou na spoustu věcí, které můžou ve farnosti dělat jinak, nově. Ale i to, že nad tématy člověk přemýšlí sám, nebo se za celý proces modlí, je přínosem jak pro něj, tak pro celou církev.
Myslíš si, že má smysl, aby se zapojili mladí, myslím třeba středoškoláci, vysokoškoláci, protože mají co říct?
Určitě. Církev se vyvíjí a tento synodální proces nebude mít dopad hned teď, ale projeví se až za nějakou dobu. Za pár let už budeme my „mladší“ ti „starší“. Takže když se zapojíme, tak vlastně tvoříme svoji budoucnost a můžeme ji ovlivnit.
A kdyby nás četly dívky, které by si chtěly založit svoji skupinku... Je to možné? A jak začít?
Určitě je. Synodní skupinky by měly mít nejméně pět členů a mohou probíhat až do konce února, takže se to dá ještě teď stihnout. Bylo by dobře oslovit koordinátora ve farnosti a zeptat se, jak mají postupovat. On jim všechno vysvětlí, dá jim materiály a řekne jim, jak by vše mělo probíhat. Ale myslím si, že by první setkání měli udělat takové méně formální, třeba někde na příjemném místě nebo doma s občerstvením. Tam si například určit téma a pak teprve mít další setkání podle instrukcí. To znamená s modlitbou, sdílením a podobně.
Nejdůležitější je udělat první krok
A kdyby to byly třeba kamarádi ze školy, nebo jen známí, kteří by spolu rádi debatovali? Kam se mají obrátit oni?
I tak je třeba oslovit nějakého koordinátora. Nevadí, když vznikne skupinka mezi-farní, nebo náhodná, ale nějaký koordinátor by o ní měl vědět. Takže jakmile bude jasné, kdo skupinku povede, měl by se spojit s farním koordinátorem, například ve své farnosti, a dát mu vědět, že skupinku založili. Do procesu je možné se zapojit i přes diecézní webové stránky.
Na závěr se ještě, Veroniko, zeptám, proč si myslíš, že je dobré se zapojovat do dění farnosti? A co když se bojím?
Já osobně potřebuji někoho, s kým svoji víru budu sdílet. A zapojení se do farnosti s tím souvisí. Takže pokud je tady nějaká holka, která by se ráda nějak zapojila, ale bojí se, ať se zkusí svěřit kamarádce. Společně třeba přijdou na to, co by se dalo ve farnosti dělat. A pak už se určitě objeví někdo, kdo bude mít odvahu se do toho pustit s nimi, nebo zajít za knězem. Myslím si, že nejdůležitější je udělat ten první krok.
Veroniko, moc děkuji za povzbuzení a vám, čtenáři a čtenářky, přeji odvahu pouštět se do aktivit ve farnosti. (Marie Stejskalová)
