Známe příběh dvou žebráků, kteří čekají na jistého Godota a doufají, že u něj naleznou přístřeší. Nic však o něm nevědí a vůbec netuší, kde a kdy se s ním mají setkat. Vyplňují proto všechen svůj čas očekáváním. Znenadání k nim přichází chlapec s poselstvím, že Godot přijde druhý den. Nazítří přichází nová zpráva: Godot přijde zítra. A oba žebráci pokračují ve svém absurdním očekávání.
Mohlo by se zdát, že dnešní člověk je v podobné situaci, jakou vylíčil ve hře Čekání na Godota Samuel Beckett: stejně jako v minulém tisíciletí je i dnes člověk odsouzen čekat na setkání, k němuž nikdy nedojde. To by bylo opravdu absurdní drama – bloudění pouští bez naděje, že najdeme oázu, neustálé hledání neuskutečnitelných nadějí, touhy po uskutečnění snů, které pomíjejí jako hrad postavený z písku na mořském břehu.
Nemá-li být naše očekávání naprosto nesmyslné, je třeba, aby ten, na něhož čekáme, konečně přišel a my se s ním mohli setkat. Očekávat pak znamená blížit se k setkání, být připravení, bdělí a pozorní. Takové očekávání můžeme prožívat jako pohyb, dynamismus a radostnou touhu.
Očekávání člověku umožňuje, aby zůstával neustále mladý a připravený vydat se na cestu nebo dokonce vzlétnout do oblak. Silou takového člověka je předtucha, že se blíží něco nového, že je to již za dveřmi a že to nesmíme propást. Očekávání velí očím, aby zpozorněly, a rukám, aby byly připraveny. Všechno je obráceno vstříc budoucnosti a srdce je naplněno vnitřní jistotou, že přichází úsvit, v němž konečně potkáme Jeho.
A začne slavnost.
Tajemství očekávání Božího příchodu hlásané v liturgii
a) Radost z očekávání a jistota příchodu
Boží slovo doby adventní reaguje na očekávání a hledání člověka a jasně pojmenovává to, co člověk cítí ve svém srdci a ve své mysli, i když to nedokáže jasně pojmenovat; zve člověka, aby neochaboval ve svém očekávání, a zvěstuje mu, že se jeho očekávání naplňuje.
Jako bdělá stráž nás ujišťuje, že nečekáme na žádného Godota, který nikdy nepřijde, ale na někoho, kdo již přichází. Na naši otázku: ”Strážce, kolik zbývá z noci?” odpovídá: ”Přichází jitro…” (Iz 21,11-12).
Tento ”mezičas”, který nás dělí od příchodu Pána, je naplněn radostným rozechvěním, tak dobře známým snoubence z Písně písní:
”Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích… Hle – už stojí u naší zdi…” (Pís 2,8-9; 21. prosince).
”Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. V něm se raduje naše srdce” (Ž 32; 21. prosince).
V adventu slavíme stále obnovené tajemství Kristova příchodu, které se dotýká našeho osobního života. Liturgie to opěvuje těmito slovy:
– On přišel a stal se jedním z nás, splnil sliby dané praotcům a otevřel nám cestu k životu.
– On znovu přijde v záři své slávy a pozve nás k účasti na svém království.
– On nyní přichází vstříc každému z nás v Božím slově a ve svátostech, abychom ho s vírou přijali. (Volně podle 1. a 2. adventní preface.)
b) Příprava
Tento radostný čas se vyznačuje přípravou srdce: připravit cestu, vyrovnat ji, oddělit zrno od plev … Je třeba však mít na mysli, že tato příprava má jiný charakter než v postní době: postní období zřetelněji zdůrazňuje kajícnost a obrácení, a to jako přípravu na nové přijetí velikonočního tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. V adventu je výzva k ”očištění srdce” méně výrazná než v postní době a navíc má jinou motivaci: vyplývá z očekávání Kristova příchodu. To, že se o nedělích nezpívá Gloria, má jiný důvod než v postní době: andělský zpěv má o Vánocích opět zaznít jako nové poselství.
Advent tedy není především dobou pokání (a to ani vzhledem k poslednímu soudu na konci věků), ale hlavně oslavnou památkou vtělení a teprve na tomto základě také radostným očekáváním parusie (druhého Kristova příchodu). Toto očekávání by však nebylo pravdivé, kdyby nebylo spojeno s přípravou srdce, která vposledku ovlivní i celé vnější konání.
”Hlas volá: Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná!” (Iz 40,3-5; II. neděle B).
”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království” (Mt 3,2).
c) Průřez biblickými texty
- Nedělní lekcionář
Bohoslužba slova se nejprve zaměřuje na tajemství Kristova druhého příchodu a pak obrací svou pozornost na Kristovu přítomnost při slavení liturgie a v dějinách lidstva. Zatímco první čtení (vždy z Izajáše, ”evangelisty Starého zákona”, jak jej označil sv. Jeroným) velmi úzce koresponduje s Matoušovým evangeliem, které ukazuje naplnění starozákonního očekávání, druhé čtení spíš povzbuzuje k naději, k trpělivému čekání.
První neděle nás vybízí, abychom vzali vážně druhý příchod Krista: on skutečně přijde, přijde znenadání, a proto je třeba bdít, čili žít ve světle (1. čtení a evangelium). Tento příchod je blízko, vždyť noc pomíjí a pomalu svítá (2. čtení).
Druhá neděle: Pán přijde jako spravedlivý soudce (1. čtení a evangelium), který nastolí narušený Boží řád: přinese pokoj a obnoví narušenou harmonii ve stvoření (1. čtení). On přichází jako spasitel pro všechny: naději v jeho příchod si máme uchovat živou skrze slovo Písma (2. čtení).
Třetí neděle: Pozornost přechází z druhého Pánova příchodu na jeho první příchod. Tento příchod má přinést uzdravení pro slepé, chromé, hluché, radostnou zvěst pro slabé a malomyslné (1. čtení a evangelium). Nadměrnost tohoto obdarování nechá vytrysknout radost a jásot, proto se tato neděle nazývá ”gaudete” (”radujte se”). Tato neděle dává zakusit předchuť té radosti, která se projeví při naplněném očekávání, při setkání s Pánem ”v Betlémě”. Při mši je obzvlášť nápadné použití růžových rouch: zatlačuje se tak vážná fialová barva a naznačuje se předvánoční radost. Zatím tato radost nemůže naplno vyprýštit, je třeba ještě čekat (2. čtení).
Čtvrtá neděle: Všechno se už soustředí na narození Ježíše a na Pannu Marii, která přijala Boží plán. Očekávání se naplňuje, ale v neočekávané velkorysosti: samotný Bůh sestupuje a přichází k člověku, aby byl s ním. Ježíš, narozený z Panny, je Emmanuel, tj. Bůh s námi (1. čtení): Bůh se přiblíží k člověku v maximálně míře, stává se člověkem jako on, narodí se ve skutečném lidském těle, vždyť přijímá tělo ze ženy (evangelium) a je z určitého rodu, Davidova (2. čtení, evangelium).
- Feriální lekcionář
Struktura lekcionáře je uspořádána moudře: nezačíná ”výčitkami” nebo výzvou k obrácení (viz ”cyklus Jana Křtitele”), nýbrž zvěstí o dobru a kráse zaslíbení, aby se posílila naše naděje a touha otevřít se tomu, co přichází. Od počátku adventu až do 16. prosince mají texty eschatologický charakter: jako témata se objevují očekávání příchodu Páně (kdysi a nyní), dary přicházejícího Krista. Liturgie počítá pro prvních devět dnů se čtením z knihy proroka Izajáše, jež má vliv též na výběr evangelia. Ve čtvrtek druhého adventního týdne začínají perikopy o Janu Křtiteli, na něž se orientují také texty čtení. Od 17.12. (v oktávu před slavností Narození Páně) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely Ježíšově narození (z prvních kapitol podle Matouše a Lukáše). Jako první čtení jsou vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá velmi důležitá mesiánská proroctví.
Nemá-li být naše očekávání naprosto nesmyslné, je třeba, aby ten, na něhož čekáme, konečně přišel a my se s ním mohli setkat. Očekávat pak znamená blížit se k setkání, být připravení, bdělí a pozorní. Takové očekávání můžeme prožívat jako pohyb, dynamismus a radostnou touhu.
Očekávání člověku umožňuje, aby zůstával neustále mladý a připravený vydat se na cestu nebo dokonce vzlétnout do oblak. Silou takového člověka je předtucha, že se blíží něco nového, že je to již za dveřmi a že to nesmíme propást. Očekávání velí očím, aby zpozorněly, a rukám, aby byly připraveny. Všechno je obráceno vstříc budoucnosti a srdce je naplněno vnitřní jistotou, že přichází úsvit, v němž konečně potkáme Jeho.
A začne slavnost.
Tajemství očekávání Božího příchodu hlásané v liturgii
a) Radost z očekávání a jistota příchodu
Boží slovo doby adventní reaguje na očekávání a hledání člověka a jasně pojmenovává to, co člověk cítí ve svém srdci a ve své mysli, i když to nedokáže jasně pojmenovat; zve člověka, aby neochaboval ve svém očekávání, a zvěstuje mu, že se jeho očekávání naplňuje.
Jako bdělá stráž nás ujišťuje, že nečekáme na žádného Godota, který nikdy nepřijde, ale na někoho, kdo již přichází. Na naši otázku: ”Strážce, kolik zbývá z noci?” odpovídá: ”Přichází jitro…” (Iz 21,11-12).
Tento ”mezičas”, který nás dělí od příchodu Pána, je naplněn radostným rozechvěním, tak dobře známým snoubence z Písně písní:
”Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích… Hle – už stojí u naší zdi…” (Pís 2,8-9; 21. prosince).
”Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. V něm se raduje naše srdce” (Ž 32; 21. prosince).
V adventu slavíme stále obnovené tajemství Kristova příchodu, které se dotýká našeho osobního života. Liturgie to opěvuje těmito slovy:
– On přišel a stal se jedním z nás, splnil sliby dané praotcům a otevřel nám cestu k životu.
– On znovu přijde v záři své slávy a pozve nás k účasti na svém království.
– On nyní přichází vstříc každému z nás v Božím slově a ve svátostech, abychom ho s vírou přijali. (Volně podle 1. a 2. adventní preface.)
b) Příprava
Tento radostný čas se vyznačuje přípravou srdce: připravit cestu, vyrovnat ji, oddělit zrno od plev … Je třeba však mít na mysli, že tato příprava má jiný charakter než v postní době: postní období zřetelněji zdůrazňuje kajícnost a obrácení, a to jako přípravu na nové přijetí velikonočního tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. V adventu je výzva k ”očištění srdce” méně výrazná než v postní době a navíc má jinou motivaci: vyplývá z očekávání Kristova příchodu. To, že se o nedělích nezpívá Gloria, má jiný důvod než v postní době: andělský zpěv má o Vánocích opět zaznít jako nové poselství.
Advent tedy není především dobou pokání (a to ani vzhledem k poslednímu soudu na konci věků), ale hlavně oslavnou památkou vtělení a teprve na tomto základě také radostným očekáváním parusie (druhého Kristova příchodu). Toto očekávání by však nebylo pravdivé, kdyby nebylo spojeno s přípravou srdce, která vposledku ovlivní i celé vnější konání.
”Hlas volá: Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná!” (Iz 40,3-5; II. neděle B).
”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království” (Mt 3,2).
c) Průřez biblickými texty
- Nedělní lekcionář
Bohoslužba slova se nejprve zaměřuje na tajemství Kristova druhého příchodu a pak obrací svou pozornost na Kristovu přítomnost při slavení liturgie a v dějinách lidstva. Zatímco první čtení (vždy z Izajáše, ”evangelisty Starého zákona”, jak jej označil sv. Jeroným) velmi úzce koresponduje s Matoušovým evangeliem, které ukazuje naplnění starozákonního očekávání, druhé čtení spíš povzbuzuje k naději, k trpělivému čekání.
První neděle nás vybízí, abychom vzali vážně druhý příchod Krista: on skutečně přijde, přijde znenadání, a proto je třeba bdít, čili žít ve světle (1. čtení a evangelium). Tento příchod je blízko, vždyť noc pomíjí a pomalu svítá (2. čtení).
Druhá neděle: Pán přijde jako spravedlivý soudce (1. čtení a evangelium), který nastolí narušený Boží řád: přinese pokoj a obnoví narušenou harmonii ve stvoření (1. čtení). On přichází jako spasitel pro všechny: naději v jeho příchod si máme uchovat živou skrze slovo Písma (2. čtení).
Třetí neděle: Pozornost přechází z druhého Pánova příchodu na jeho první příchod. Tento příchod má přinést uzdravení pro slepé, chromé, hluché, radostnou zvěst pro slabé a malomyslné (1. čtení a evangelium). Nadměrnost tohoto obdarování nechá vytrysknout radost a jásot, proto se tato neděle nazývá ”gaudete” (”radujte se”). Tato neděle dává zakusit předchuť té radosti, která se projeví při naplněném očekávání, při setkání s Pánem ”v Betlémě”. Při mši je obzvlášť nápadné použití růžových rouch: zatlačuje se tak vážná fialová barva a naznačuje se předvánoční radost. Zatím tato radost nemůže naplno vyprýštit, je třeba ještě čekat (2. čtení).
Čtvrtá neděle: Všechno se už soustředí na narození Ježíše a na Pannu Marii, která přijala Boží plán. Očekávání se naplňuje, ale v neočekávané velkorysosti: samotný Bůh sestupuje a přichází k člověku, aby byl s ním. Ježíš, narozený z Panny, je Emmanuel, tj. Bůh s námi (1. čtení): Bůh se přiblíží k člověku v maximálně míře, stává se člověkem jako on, narodí se ve skutečném lidském těle, vždyť přijímá tělo ze ženy (evangelium) a je z určitého rodu, Davidova (2. čtení, evangelium).
- Feriální lekcionář
Struktura lekcionáře je uspořádána moudře: nezačíná ”výčitkami” nebo výzvou k obrácení (viz ”cyklus Jana Křtitele”), nýbrž zvěstí o dobru a kráse zaslíbení, aby se posílila naše naděje a touha otevřít se tomu, co přichází. Od počátku adventu až do 16. prosince mají texty eschatologický charakter: jako témata se objevují očekávání příchodu Páně (kdysi a nyní), dary přicházejícího Krista. Liturgie počítá pro prvních devět dnů se čtením z knihy proroka Izajáše, jež má vliv též na výběr evangelia. Ve čtvrtek druhého adventního týdne začínají perikopy o Janu Křtiteli, na něž se orientují také texty čtení. Od 17.12. (v oktávu před slavností Narození Páně) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely Ježíšově narození (z prvních kapitol podle Matouše a Lukáše). Jako první čtení jsou vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá velmi důležitá mesiánská proroctví.
