Učil jsem na gymnáziu,
které se očistilo od víry, církve a tradic

Měl jsem štěstí, že jsem několik let učil náboženství na jednom gymnáziu, a řekl bych, že tato zkušenost devadesátých let již předjímala současnou společenskou realitu. Měl jsem mít hodiny náboženství pro „poslední zbytek“. V jižní části Rakouska bylo totiž založeno gymnázium, které mělo být naprosto očištěno od církve a starých tradic. Ze tříd byly už tehdy odstraněny všechny kříže, nepočítalo se se žádnými akcemi, na nichž by se podílela škola spolu s církví a podobně. Studenti, učitelé a rodiče si energicky vyšlapávali formou přímé demokracie své vlastní cesty ke štěstí.

Jejich svět mi byl vzdálený
a neměl jsem o něm sebemenší představu

Nejeden komentář a způsob jednání na škole mě zranily už při nástupu. Chtěl jsem odtamtud co nejdřív vypadnout. Pociťoval jsem opravdovou nouzi a hledal, co by dalo vyučování ještě nějaký smysl. Nakonec jsem se zkrátka rozhodl mít studenty rád. Jak to ale v takových podmínkách udělat? Byl to zkrátka boj. Využíval jsem celý školní den s mnoha přestávkami, které jsem skoro všechny trávil se svými studenty. Celé měsíce jsem prostě jen poslouchal. Jedno vyprávění za druhým. Najednou jsem si všiml, že o těchto dětech, takzvaných ateistech a agnosticích (zjevně bez jakéhokoliv zájmu), vím málo, skoro nic. Málo jsem věděl i o učitelském sboru, i když jsme se každý týden scházeli na poradách. Uvědomil jsem si, jak je mi jejich svět vzdálený a nemám o něm sebemenší představu. Kristovsky sestupovat (‘kenoze’ viz Flp 2,7),v této chvíli znamenalo uvědomit si, že je nejdříve musím poznat a vnímat jejich rány i krásu. Neměl jsem v této situaci žádnou jinou možnost, než jim umožnit nahlédnout i do mých trápení a radostí, budovat vzájemné přátelství a vyprávět příběhy lidí, kteří poznali Ježíše, dokonce i svatých a mučednících.

Studenti hlasovali
o možnosti jít ke zpovědi

Když jsem jednou řadu vyučovacích hodin vyprávěl teenagerům o slavném francouzském faráři z Arsu a jeho bezmezné dobrotě, přihlásil se jeden mladík a zeptal, zda můžeme hlasovat. Ach, ta přímá demokracie! Rozhodovalo se o požadavku smět jít také ke zpovědi; skoro celá třída pak hlasovala pro. Váhal jsem, protože jsem nechtěl mít problémy s rodiči. Nakonec se k tomuto referendu přidaly ještě další třídy. Neumíte si představit, jakou motivovanost jsem v očích těchhle teenagerů viděl. Něco takového jsem nezažil v žádné katolické škole. A když si vzpomenu na radost, jakou jsem u nich viděl po zpovědi! V každém případě žádné „kostelové děti“, si na bojácném a prostoduchém učiteli náboženství vyžádali přímou demokracií zpověď.

Lidi ve svém nitru křičí po Bohu

Všechny vážně míněné a důležité diskuze na téma úpadku křesťanské Evropy bych rád doplnil následující zkušeností: Pokud se opravdu ve vší oproštěnosti vydáme lidem dneška, vstoupíme s nimi do skutečného dialogu a budeme prosit o jeho Ducha, potom pocítíme a zažijeme tento nekonečný hlad po lásce – a po Bohu. Máme to tak bezprostředně na dosah! Tihle mladí lidé mě mnohé naučili. Bůh byl v nich tak blízko, že jsem se ho mohl dotknout. A to, jak si tihle mladí později ještě hlasováním prosadili, že chtějí, aby ve třídě směl viset kříž, mě poučilo o tom, kým jsou dnešní proroci. V Bibli se říká: Nebudeme-li my hlásat, i „kamení bude křičet“. A navíc: Bůh má s námi ještě slitování, když si vyvolil takzvané „pohany“, aby jeho zvěst přinesli docela novým způsobem. A mohl bych teď pokračovat vyprávěním o mnoha „sekulárních“ lidech, které jsme potkali při akcích dialogu v prostředí vzdáleném církvi. Zdá se, jako by otázku po Bohu už nikdo nekladl. Dovolím si však tvrdit: Kolik je lidí, kteří navzdory tomu ve svém nitru „křičí“ po Bohu! Jejich stesk po domově je nezměrný. I jejich rány jsou takové. A my v církvi? Příliš se zabýváme sami sebou.