Hradčany byly potemnělé.
Připadalo mi to dramatické.
Při první návštěvě papeže Jana Pavla II. v Praze (1990) jsme se připravovali na mši svatou v hale Sparty. Bylo nás tam několik set kněží v bílých albách.
Blížil se začátek bohoslužeb.
Venku bylo zamračeno a vypadalo to na pořádný liják. Říkal jsem si v duchu, že jsme tolik let na Svatého otce čekali a nyní že se to muselo pokazit chladným počasím a deštěm.
Prostranství před letenským oltářem bylo však zaplněno desetitisíci účastníky. V čele shromáždění byl pan prezident, členové vlády a poslanci.
Stál jsem ve sparťanské hale a vedle mne byl známý kněz dr. Josef Zvěřina, který později, v srpnu 1990, zemřel v Itálii. Čekali jsme na začátek mše svaté.
Začalo pršet. Hradčany byly potemnělé, jako by nad nimi byly zavěšeny temné mraky. Připadalo mi to dramatické.
Pravý obraz dějin české země:
stálý dramatický zápas o vítězství pravdy.
Řekl jsem svému kolegovi, jak divný je to pohled na tak skvělé místo. V duchu jsem si představoval, jak by to bylo krásné, kdyby se mraky rozplynuly a zazářilo sluníčko.
Josef Zvěřina mi však odpověděl, že v tom spatřuje pravý obraz dějin české země: stálý dramatický zápas o vítězství pravdy.
Později několikrát zahřmělo, aby byl tento obraz dovršen.
Pojďme do těch tmavých mraků,
každé zažehnuté světélko má svou cenu a velikost.
Přemítal jsem, kolik bouří se přehnalo nad Pražským hradem, kolikrát se blýskalo a burácel hrom. A kolikrát tekla krev za všelijakých bojů, plenění a osočování.
Když nastal čas bohoslužby a nepřestávalo pršet, Josef Zvěřina řekl: „Tak pojďme do toho deště, tmavých mraků, do té bouřky.“
Vyšli jsme, promokli, ale mše svatá byla stejně krásná i za těchto okolností. Připadala mi zcela pravdivá v tomto národě právě pro ten pohled na Hradčany a obrovské nadšení přítomných desetitisíců. Nezapomenu na ty chvíle. A tak navzdory všem bouřím, nečasu a temnu denně vycházejme do času, v němž žijeme.
Každé zažehnuté světélko má svou cenu a velikost.
Se svolením zpracováno podle knihy
František Lukeš: „Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno
František Lukeš (1921 – 1998) byl oblíbený český kněz, pedagog a spisovatel. Po vystudování Obchodní školy vstoupil do kněžského semináře a byl vysvěcen na kněze v roce 1947 - rok před komunistickým pučem. V době socialismu byl komunistickou mocí šikanován a překládán na "nevýznamná" působiště. Po listopadu 1989 mu vyšlo několik úspěšných titulů. Texty Františka Lukeše na webu pastorace.cz
Kristus praví: „Já jsem světlo světa;
kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě,
ale bude mít světlo života“
(Jan 8,12).
