Snad každý člověk je dotčen tím, co ukázaly televizní záběry z New Yorku a Washingtonu. Zachvátí nás bolest, ale také strach.
A otázky: Boží trest? Začátek apokalyptických hrůz? Prává tvář islámských fundamentalistů? Konečně splnění některých vizí z těch nebo oněch soukromých zjevení? Anebo další důvod k odsouzení všech náboženství, protože pachatelé jsou jistě náboženskými fanatiky….? Tak a podobně lze uvažovat. Anebo přece jen trochu jinak?
A otázky: Boží trest? Začátek apokalyptických hrůz? Prává tvář islámských fundamentalistů? Konečně splnění některých vizí z těch nebo oněch soukromých zjevení? Anebo další důvod k odsouzení všech náboženství, protože pachatelé jsou jistě náboženskými fanatiky….? Tak a podobně lze uvažovat. Anebo přece jen trochu jinak?
Jisté je, že každá, ať už zcela individuální nebo tisíců lidí se týkající národní tragédie člověka zarazí v jeho samozřejmém a mnohdy bezmyšlenkovitém konzumování života a uspěchaném pohybu dějinami. Kromě toho nám vymoženosti techniky umožní vidět vše zblízka, ihned, ať jsme na kterékoliv straně zeměkoule.
Prvé komentáře říkají: „Stalo se něco zcela nového, svět bude od této chvíle jiným, než doposud“. Do jisté míry ano: bylo drasticky ukázáno, že bohatství, fungující technika a vyspělá civilizace nejsou vůbec žádnou jistotou a jsou několika fanatiky, šílenci nebo psychicky vyšinutými jedinci lehce ohrozitelné. Naše civilizace je neuvěřitelně zranitelná, mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. A to nejen fyzicky, ale i ekonomicky, což má opět nesmírné společenské důsledky. Provázanost světa, někdy tak obdivuhodná, jde-li o rychle sdělení informací nebo o mezinárodní solidaritu při živelných pohromách, má i svou druhou stránku: několikahodinový teroristický útok ve dvou velkých městech může neblaze ovlivnit (a už ovlivňuje!) celou světovou ekonomiku (tedy i naši, i když jsme daleko ).
Zcela bezpečným není člověk nikde, absolutní zajištění není možné, i kdybychom byli sebebohatší – to bylo jasně těmito útoky řečeno. Někteří to vnímají jako novinku, jiní to nechtějí vnímat vůbec. Je to ale pravda – a co víc, není vůbec nová. Ježíšovo podobenství o člověku, který si zaplnil stodoly a nepočítal s tím, že by ještě oné noci mohl Bůh chtít jeho život, mluví velmi jasně (Lk 12,16-21).
Jenže je třeba jít v lidských dějinách ještě dál – k původu a kořeni hříchu. První lidé jsou sváděni nabídkou: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Co jiného ale dělá člověk - terorista, který se cítí být suverénním pánem nad osudem ať už jednoho nebo tisíců lidí a bez skrupulí manipuluje jejich životy a odsuzuje je svým jednáním k smrti? Co dělají všichni diktátoři ať už vnucují svou vůli vlastní rodině, městečku nebo celému státu? Nebo lidé, kteří svým spekulováním na burzách odsuzují k velkým obtížím nebo bídě celé oblasti světa? A (je to tvrdé, ale neuhýbejme!) – co jiného dělá člověk, který týrá doma své dítě nebo dokonce odsoudí k zahynutí zcela bezbranný plod v těle matky, protože se mu prostě jeho narození právě nehodí?
Není možné se jen ptát. „Jak to mohou ti lidé udělat?“, „Jak se to mohlo stát?“, „Proč to Bůh dopustil?“ Je dobré si přiznat: takoví jsme my, lidé. Hrajeme si na Boha. Někdy je to směšné, jindy jen nepříjemné, mnohdy ale tragické. Je to v nás. A může se to změnit zas jen v nás. Snad ve chvíli, kdy vidíme obraz dnešní americké tragédie jako jakousi obří zvětšeninu důsledků zla, které není jen „v nich“, ale které je také v nás, doceníme, co je to vykoupení.
Nově nám zazní Pavlova věta, že „v žádném jiném jménu (než v Ježíšově) není spásy“, tedy není plné záchrany od moci zla, které i z nás může udělat bezcitné zločince a my sami se tomu neubráníme.
opatrny@vira.cz
Související texty:
Utrpení
Ačkoliv se utrpení zdá být nesdělitelné a nedefinovatelné, přece by snad mělo být více probíráno, zvažováno a chápáno...
Naděje
Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání
V naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebes, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš. (srv. Žid 6, 19-20)
Spása
"U Boha je tvá spása a sláva, tvá pevná skála: tvé útočiště je v Bohu. Lidé doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce, Bůh je naše útočiště!" (srv. Žl 62)
Prvé komentáře říkají: „Stalo se něco zcela nového, svět bude od této chvíle jiným, než doposud“. Do jisté míry ano: bylo drasticky ukázáno, že bohatství, fungující technika a vyspělá civilizace nejsou vůbec žádnou jistotou a jsou několika fanatiky, šílenci nebo psychicky vyšinutými jedinci lehce ohrozitelné. Naše civilizace je neuvěřitelně zranitelná, mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. A to nejen fyzicky, ale i ekonomicky, což má opět nesmírné společenské důsledky. Provázanost světa, někdy tak obdivuhodná, jde-li o rychle sdělení informací nebo o mezinárodní solidaritu při živelných pohromách, má i svou druhou stránku: několikahodinový teroristický útok ve dvou velkých městech může neblaze ovlivnit (a už ovlivňuje!) celou světovou ekonomiku (tedy i naši, i když jsme daleko ).
Zcela bezpečným není člověk nikde, absolutní zajištění není možné, i kdybychom byli sebebohatší – to bylo jasně těmito útoky řečeno. Někteří to vnímají jako novinku, jiní to nechtějí vnímat vůbec. Je to ale pravda – a co víc, není vůbec nová. Ježíšovo podobenství o člověku, který si zaplnil stodoly a nepočítal s tím, že by ještě oné noci mohl Bůh chtít jeho život, mluví velmi jasně (Lk 12,16-21).
Jenže je třeba jít v lidských dějinách ještě dál – k původu a kořeni hříchu. První lidé jsou sváděni nabídkou: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Co jiného ale dělá člověk - terorista, který se cítí být suverénním pánem nad osudem ať už jednoho nebo tisíců lidí a bez skrupulí manipuluje jejich životy a odsuzuje je svým jednáním k smrti? Co dělají všichni diktátoři ať už vnucují svou vůli vlastní rodině, městečku nebo celému státu? Nebo lidé, kteří svým spekulováním na burzách odsuzují k velkým obtížím nebo bídě celé oblasti světa? A (je to tvrdé, ale neuhýbejme!) – co jiného dělá člověk, který týrá doma své dítě nebo dokonce odsoudí k zahynutí zcela bezbranný plod v těle matky, protože se mu prostě jeho narození právě nehodí?
Není možné se jen ptát. „Jak to mohou ti lidé udělat?“, „Jak se to mohlo stát?“, „Proč to Bůh dopustil?“ Je dobré si přiznat: takoví jsme my, lidé. Hrajeme si na Boha. Někdy je to směšné, jindy jen nepříjemné, mnohdy ale tragické. Je to v nás. A může se to změnit zas jen v nás. Snad ve chvíli, kdy vidíme obraz dnešní americké tragédie jako jakousi obří zvětšeninu důsledků zla, které není jen „v nich“, ale které je také v nás, doceníme, co je to vykoupení.
Nově nám zazní Pavlova věta, že „v žádném jiném jménu (než v Ježíšově) není spásy“, tedy není plné záchrany od moci zla, které i z nás může udělat bezcitné zločince a my sami se tomu neubráníme.
opatrny@vira.cz
Související texty:
Utrpení
Ačkoliv se utrpení zdá být nesdělitelné a nedefinovatelné, přece by snad mělo být více probíráno, zvažováno a chápáno...
Naděje
Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání
V naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebes, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš. (srv. Žid 6, 19-20)
Spása
"U Boha je tvá spása a sláva, tvá pevná skála: tvé útočiště je v Bohu. Lidé doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce, Bůh je naše útočiště!" (srv. Žl 62)
