Irák, Basra 17.9. 2003
Tak tedy již naposledy z jižního Iráku, z Basry. Jak jsem slíbil, rád se chci podělit o zážitky z cesty do Uru chaldejského, ale jedna radostná zpráva. Jsme tu dva kaplani. A to od 6.9. Přijel jsem zase "hradečák", P. Tomáš Hoffmann, který mě tady střídá s ostatními novými vojáky. Modlit se "brevíř" ve dvou je příjemné a zároveň najednou vzácné. Trávíme spolu více času, než bývá zvykem doma a jsme tak trochu víc vidět. Už jsem slyšel pár poznámek na naši adresu nebo spíše pochval, jak že spolu hezky meditujeme. Holt někdo to dělat musí :-).
Tak tedy již naposledy z jižního Iráku, z Basry. Jak jsem slíbil, rád se chci podělit o zážitky z cesty do Uru chaldejského, ale jedna radostná zpráva. Jsme tu dva kaplani. A to od 6.9. Přijel jsem zase "hradečák", P. Tomáš Hoffmann, který mě tady střídá s ostatními novými vojáky. Modlit se "brevíř" ve dvou je příjemné a zároveň najednou vzácné. Trávíme spolu více času, než bývá zvykem doma a jsme tak trochu víc vidět. Už jsem slyšel pár poznámek na naši adresu nebo spíše pochval, jak že spolu hezky meditujeme. Holt někdo to dělat musí :-).
Ale zpět k tématu, ke kterému jsem se zavázal. Cestě do Uru předcházela sondáž, jak daleko to je a kde to je. Když jsem poprvé v polovině června zazvonil u zdejšího kostela Sv. Terezičky (to jsou ty květy růží co pak člověk posbírá a netuší odkud to padá), přišly mi otevřít sestry dominikánky. Během hovoru o tom kdo jsme a co tam hlavně v Basře dělají čeští vojáci, došla řeč i na Ur. Sestry se pochlubily, že tam byly nedávno a je to jen prý kolem 200 km daleko. Slíbily, že se budou modlit, abychom se tam nějak dostali. Zanedlouho jsem se seznámil s ostatním duchovenstvem a jeden z nich P. Petr mi slíbil, že by jel s námi, ale že o to musím požádat biskupa. No tehdy jsem biskupa Gabriela Kassaba ještě moc neznal. A tak jsem se odhodlal k úskočnému triku. V životě jsem žádnému biskupovi prsten nepolíbil, ale teď jsem si řek, že to udělám. No udělal jsem a ani to moc nebolelo. Políbil jsem mu ho ještě jednou (asi po 3 měsících) nedávno když se vracel z cesty z Evropy a vzal to jako fakt, že to už víckrát neudělám (oproti KDU-ČSL to je dvakrát a dost). Po prvním „polibku“ mohl s námi P.Petr jet do Uru.
Vyjížděli jsme brzo ráno a na místě jsme byli kolem desáté hodiny dopoledne. Nejprve jsme za pomoci našeho překladatele Romana a P.Petra zjistili co se píše na místní informační tabuli a pak jsme vyrazili celí dychtiví po dlouhých schodech starých bezmála 5 až 6 tisíc let na strážní věž Zekuratu. Z ní jsme dohlédli celkem dost daleko a viděli jsem co se podařilo během vykopávek odhalit z valů písku. Jsou to základy a stěny domů bohatých občanů a chrámové zdivo. Některé části kde se pohřbívalo je tam také k vidění, ale vstup do nich je nebezpečný kvůli možnému zřícení kleneb stavby. No a na okraji Uru je znovu obnovena část údajného domu Abrámova. Přiznám se Vám, že jsem se během té procházky na chvíli zastavil. Modlil jsem se vlastními slovy a pak jsem se pomodlil "Otče náš"... Vzpomněl jsem si na chvíle kdy jsme se ještě v Litoměřicích učili o Uru chaldejském a teď jsem tu stál a přál bych to každému. Kleknul jsem si a sentimentálně jsem zem políbil (asi stárnu a měkne mi mozek a tak mě to nějak víc bere). Když jsem vstal a pak si utíral pusu od písku, tak jsem si musel párkrát odplivnout. On jen ten písek totiž slaný. Tak jsem se ptal P. Petra jestli se ten Abrám náhodou neodstěhoval třeba kvůli tomuhle. Že mu tu nic nerostlo, zem je tady slaná a tak se sbalil a šel. No a někde po cestě si povzdychl: "Bože dyť ty to vidíš, tady se fakt nedá žít, tak jdu jinam". No a my jsme z toho udělali veliký zázrak. On se smál a smál.
Tak dobře, nezlobte se ani Vy čtenáři, udělal jsem si trochu legraci na účet Abráma (myslím, že se tam nahoře taky zasmál a věřím, že Pán Bůh se někdy taky směje, až ho břicho od toho smíchu bolí). Možná až sem někdo z Vás přijede, tak ale nezapomene kleknout a tak vzácnou zem políbit, byť nechutná vůbec dobře. Moc Vám to všem přeji. Prohlídka nám trvala asi tak dvě hodiny a pak jsme se vraceli k našemu prozatímnímu domovu do Basry. Během zpáteční cesty jsme si s P. Petrem báječně popovídali a bylo nám moc fajn.
Večeřeli jsme už na základně. A to co jsem Vám napsal je pravda. Určitě bude v nejbližší době možné sem i cestovat a moc Vám přeji zažít tak skvělou návštěvu Uru spolu s některými místními křesťany jako se poštěstilo nám. Bohužel, kvůli zhoršení bezpečnostní situace jsme pak už znovu jet nemohli. Ale věřím, že se to časem zlepší a bude to možné.
A na závěr bych Vás chtěl poprosit o to co mi kladl na srdce v neděli na Svátek Povýšení Sv. Kříže P.Petr Lawrence: "Modlete se za nás iráčany, ať poznáme mír. Mír a pokoj od Boha v srdci a mezi lidmi. My křesťané milujeme tuto zem a všechny lidi co tu žijí. Nepotřebujeme tolik pomoc materiální, ale hlavně duchovní - modlitbu. To, že jste tady není náhoda, to je Boží řízení. Prosím Ivane, modlete se a poproste i u Vás v České republice lidi o modlitbu, potřebujeme ji. Díky. My na Vás nezapomeneme a budeme se modlit za Vaši zem." Je to jen část toho, co mi při našem loučení tuto neděli vkládal jako bratrovi před dlouhou cestou na srdce. Jestli chcete, zkuste to a modlete se za ty "naše" kluky a holky tady v Iráku.
No a těším se na viděnou příští týden doma v České republice.
Bůh Vám žehnej! Děkuji Vám za modlitby za nás za vojáky a modlíme se za naši zem a za naše blízké.
Končící vojenský kaplan 7.polní nemocnice npor. Ivan Havlíček
Předchozí dopis naleznete zde
Vyjížděli jsme brzo ráno a na místě jsme byli kolem desáté hodiny dopoledne. Nejprve jsme za pomoci našeho překladatele Romana a P.Petra zjistili co se píše na místní informační tabuli a pak jsme vyrazili celí dychtiví po dlouhých schodech starých bezmála 5 až 6 tisíc let na strážní věž Zekuratu. Z ní jsme dohlédli celkem dost daleko a viděli jsem co se podařilo během vykopávek odhalit z valů písku. Jsou to základy a stěny domů bohatých občanů a chrámové zdivo. Některé části kde se pohřbívalo je tam také k vidění, ale vstup do nich je nebezpečný kvůli možnému zřícení kleneb stavby. No a na okraji Uru je znovu obnovena část údajného domu Abrámova. Přiznám se Vám, že jsem se během té procházky na chvíli zastavil. Modlil jsem se vlastními slovy a pak jsem se pomodlil "Otče náš"... Vzpomněl jsem si na chvíle kdy jsme se ještě v Litoměřicích učili o Uru chaldejském a teď jsem tu stál a přál bych to každému. Kleknul jsem si a sentimentálně jsem zem políbil (asi stárnu a měkne mi mozek a tak mě to nějak víc bere). Když jsem vstal a pak si utíral pusu od písku, tak jsem si musel párkrát odplivnout. On jen ten písek totiž slaný. Tak jsem se ptal P. Petra jestli se ten Abrám náhodou neodstěhoval třeba kvůli tomuhle. Že mu tu nic nerostlo, zem je tady slaná a tak se sbalil a šel. No a někde po cestě si povzdychl: "Bože dyť ty to vidíš, tady se fakt nedá žít, tak jdu jinam". No a my jsme z toho udělali veliký zázrak. On se smál a smál.
Tak dobře, nezlobte se ani Vy čtenáři, udělal jsem si trochu legraci na účet Abráma (myslím, že se tam nahoře taky zasmál a věřím, že Pán Bůh se někdy taky směje, až ho břicho od toho smíchu bolí). Možná až sem někdo z Vás přijede, tak ale nezapomene kleknout a tak vzácnou zem políbit, byť nechutná vůbec dobře. Moc Vám to všem přeji. Prohlídka nám trvala asi tak dvě hodiny a pak jsme se vraceli k našemu prozatímnímu domovu do Basry. Během zpáteční cesty jsme si s P. Petrem báječně popovídali a bylo nám moc fajn.
Večeřeli jsme už na základně. A to co jsem Vám napsal je pravda. Určitě bude v nejbližší době možné sem i cestovat a moc Vám přeji zažít tak skvělou návštěvu Uru spolu s některými místními křesťany jako se poštěstilo nám. Bohužel, kvůli zhoršení bezpečnostní situace jsme pak už znovu jet nemohli. Ale věřím, že se to časem zlepší a bude to možné.
A na závěr bych Vás chtěl poprosit o to co mi kladl na srdce v neděli na Svátek Povýšení Sv. Kříže P.Petr Lawrence: "Modlete se za nás iráčany, ať poznáme mír. Mír a pokoj od Boha v srdci a mezi lidmi. My křesťané milujeme tuto zem a všechny lidi co tu žijí. Nepotřebujeme tolik pomoc materiální, ale hlavně duchovní - modlitbu. To, že jste tady není náhoda, to je Boží řízení. Prosím Ivane, modlete se a poproste i u Vás v České republice lidi o modlitbu, potřebujeme ji. Díky. My na Vás nezapomeneme a budeme se modlit za Vaši zem." Je to jen část toho, co mi při našem loučení tuto neděli vkládal jako bratrovi před dlouhou cestou na srdce. Jestli chcete, zkuste to a modlete se za ty "naše" kluky a holky tady v Iráku.
No a těším se na viděnou příští týden doma v České republice.
Bůh Vám žehnej! Děkuji Vám za modlitby za nás za vojáky a modlíme se za naši zem a za naše blízké.
Končící vojenský kaplan 7.polní nemocnice npor. Ivan Havlíček
Předchozí dopis naleznete zde
