Podle pravidel z minulosti už „hrát“ nelze
Za sedmnáct let, kdy jako kněz sloužím na malém kousku země, jímž je východní Kanada, jsem byl svědkem mnoha bolestí, které prožívali ti, kdo jsou „živými kameny“ Božího domu. Byl jsem svědkem bolesti všudypřítomné bolesti z toho, když lidé pozorují, jak se členové jejich rodin a další blízcí vzdalují od církve, od víry v Krista, a dokonce od víry v Boha. Tuto oblast obzvláště silně nacházíme v životech mnoha farníků, kteří zažili odpadnutí celých rodin. Věřící se vyrovnávají s tím, že jejich dětem a vnukům je církev a víra lhostejná anebo vůči nim přímo vystupují nepřátelsky, a zaraženě se nás ptají: „Co jsem udělal špatně?“ Byly prolity celé potoky slz.
Nesčetněkrát jsem vedl pohřební obřady věřících farníků, kteří silně prožívali vztah s Kristem jako jeho skuteční učedníci a služebníci, ale jejich děti do jednoho víru opustily. Důvěrné obřady posledního rozloučení, tak úchvatně vyjadřující víru a zbožnost zesnulého, tito rodinní příslušníci, kteří se na pohřební bohoslužbě cítí ztraceni v neznámém prostředí, zdvořile přetrpí a vcelku pochopitelně čekají na okamžik, kdy tenhle kostelní nesmysl skončí a oni budou moci přejít na vlastní a ze svého pohledu smysluplnější obřad. Takové okamžiky nám slouží jako bolestná připomínka, že biologická rodina a rodina víry se už vůbec nemusejí překrývat. Já v takových okamžicích prožívám hluboký smutek a bolest.
Naši věřící se nás pastýřů oprávněně ptají, co udělali špatně, protože sami skutečně nemají nejmenší ponětí. Udělali pro své děti to, co udělali jejich rodiče pro ně. Nic není přirozenější než toto. Problém je jinde: nikdo jim neprozradil, že pravidla se mezitím dočista změnila. Jako při zápase v ragby, který se bez varování v poločase změnil na zápas fotbalový, trpí mnoho těchto lidí tím, že jsou trestání, a nevědí za co. To, co pro své děti udělali, by stačilo, pokud bychom žili před šedesáti lety, jenže toto období jakoby bylo pryč celé tisíciletí. Je nutné, abychom na tuto bolest našich lidí reagovali a oni mohli dojít Pánova pokoje.
Mezi mnoha pastýřskými úkoly je i hlídat ovce a varovat je před blížícím se nebezpečím. My pastýři si musíme přiznat, že jsme nedokázali rozpoznat znamení doby a slyšet bití na poplach, i když takové přiznání naruší náš vnitřní klid. Jako pastýři jsme měli stát na stráži, varovat před blížícím se nepřítelem a burcovat k okamžité přípravě na něj, jenže jsme selhali a také to je bolest.
Hra se možná v poločase úplně změnila, my ale stále trváme na tom, že budeme tu novou hru hrát podle pravidel z minulosti. Během posledních padesáti let jsme byli svědky nejrychlejší společenské proměny v dějinách lidstva, ale ve světě naší církve trváme na pastoračních metodách, které předpokládají dávno minulé kulturní prostředí. Důsledkem toho je dojem, že jsme chyceni do pasti. Uvěznění mezi prožitkem povolání a touhy po obnově na jedné straně a tíhou církevního prostředí inklinujícího k zachování stávajícího stavu na straně druhé je bolestné. Ti, kdo stojí v čele pastorace, dobře vědí, že naše metody už nefungují, ale jsou svázáni očekáváními a požadavky na pokračování ve starém způsobu, ačkoli zároveň musejí žonglovat s docela novou realitou.
