Události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle, neboť zde nehrozí nebezpečí subjektivní interpretace. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a v duchu synovské důvěry a odevzdání se jeho vůli přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnějších vyjádření své vůle, a že tedy Duch svatý bude k našemu srdci promlouvat častěji. Pakliže se naopak neustále bouříme a v protivenstvích se zatvrzujeme, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému řídit náš život.
Nejvíc nám brání stát se svatými bezpochyby to, že nesnadno dokážeme plně přijmout vše, co přichází. Ne ve smyslu fatalismu, který by vedl k totální pasivitě, ale ve smyslu důvěřivé a úplné odevzdanosti do rukou Otce. Sami víme, že bolestné události- pokud se proti nim přímo nevzbouříme- nanejvýš s nevolí přetrpíme, anebo se s nimi jen pasivně smíříme.

Avšak Bůh nás volá k mnohem pozitivnějšímu a plodnějšímu postoji: máme být jako malá Terezie, která říká: „Vybírám si všechno.“ Tím myslí: chci všechno, co pro mne chce Bůh. Nespokojím se s pasivním snášením věcí, ale svobodným souhlasem své vůle se rozhoduji chtít to, co jsem nechtěla. U Terezie najdeme i větu: „Všechno, co mi není po vůli, chci.“ Navenek to na situaci nic nemění, ale vnitřně to mění všechno; tento souhlas, daný z lásky a důvěry, mě vytrhuje z pasivity, činí mě volným a aktivním a umožňuje Bohu vytěžit prospěch ze všeho, co mě potkává, z dobrého stejně jako ze zlého.



***

Se svolením převzato z knihy: Ve škole Ducha svatého, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Další texty k tématu odevzdanost naleznete zde