Na otázky odpovídá Martina Špinková, zakladatelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů, manželka, matka, malířka a spisovatelka.
Kdo jste?
Snad bytost putující chvíli po této zemi, která se snaží ptát Hospodina, jak to vidí dál... a to mě těší. Když se člověk může takhle ptát, tak se cesty otevírají jinak, než když by plánoval sám…
Jaké máte cíle?
Cíle asi právě nemám, těší mě se dívat, co přichází, a to dělat. Tak to bylo i s Cestou domů. Nevymysleli jsme si ji, přišla spíš ona k nám. Začalo to tak, že jsme se potkali – jedna sestřička, jedna lékařka a její manžel a já s manželem. Lékařka Marie a sestřička Bětka už v hospici pracovaly. Všem se nám nelíbilo, jak končí naše životy, osaměle, v nemocnicích. Z osobních zkušeností jsme věděli, jak je dobré a důležité být na konci života doma; pro toho, kdo odchází, i pro jeho blízké. Vypravili jsme se do Vídně do domácího hospice a učili se od nich. V zahraničí jsme viděli a vidíme jednoznačný trend být na konci života doma. Udělali jsme pak výzkum veřejného mínění, který ukázal, že 80% lidí chce umírat doma, ale skutečnost je taková, že 80% z nás umírá v nemocnicích. Zkušenosti z Rakouska i tento výzkum nás utvrdily v tom, že umírat doma je normální. A tak jsme to zkusili i u nás.
Mnoho lidí říká, že to je smutná práce…
Těžké doby do života patří, tak i čas na konci života. Je to ale čas důležitý a je náš. Nám, kteří smíme být lidem na konci života nablízku, může mnoho dát a také dává – tiché radosti, vděčnost, něhu, naději.
Prožívají věřící lidé umírání snáz?
To neumím jednoznačně říci. Co mne umírající lidé naučili je to, že pro člověka, který odchází, je velmi důležité smíření a vděčnost za to, co bylo. Zdá se mi, že pokud si něco troufnu říci, tak snad to, že vděční lidé jsou smířenější a statečnější.
Doba na konci života je čas křehkých chvil, jakési setkání něhou – ne jen tou naší, lidskou. Něha je pro nás něco drobného, intimního... ale ona je zároveň cosi velkého, co nás přiměje zůstat v úžasu nadechnutý nad tím, co všechno Hospodin umí, jak je daleko i blízko. Nebo prostě nad vším, co nás přesahuje.
Smrtí něco končí, něco naopak ukazuje svoji sílu. Trvá láska, vztahy, porozumění, přátelství. Setkání s tímto „trváním“, snad tedy s věčností, dává člověku naději a svobodu. Je to pozvání k setkání s jednou tváří našeho života, která bývá někdy skrytá…
Setkáváte se také se syndromem vyhoření?
Vlastně tu zkušenost nemám. Lidé v Cestě domů jsou si vědomi té křehkosti našeho života i toho, co skrze tuto křehkost mohou i oni dostat. Jedna paliativní lékařka, od níž jsme se učili, říkala, že víc dostává, než dává, a proto nevyhoří. Tak se různými cestami snažíme, abychom nejen práci dělali dobře, ale aby i nám s ní se žilo dobře.
Nedávno jste měla výstavu o andělech a lidech, ilustrujete a píšete knihy...
Výstava se jmenovala Prchavá setkání. Potkávání andělů a lidí je téma, které mi kolem krouží už dávno. Chvíle, kdy Hospodin chce lidem něco důležitého sdělit, jsou zvláštní. Jsme bytosti hmatatelné a snažíme se být racionální, Bůh ale někdy potřebuje podpořit naši jemnost a bedlivé rozlišování. Takže výstava byla vlastně také o našich křehkých chvílích – na začátku, uprostřed i na konci života. Potřebujeme je: jsou to podle mne chvíle, které život nesou.
Hospicové občanské sdružení Cesta domů
