Šedesáté výročí „vítězného Února“ je jistě vhodnou příležitostí k určitému zastavení, při kterém si můžeme podrobněji všímat jak příčin, jež k únoru vedly, tak i důsledků, s nimiž se dosud setkáváme. Obojí nás totiž může vést přímo do středu našich současných úkolů. Já jsem si vybral tři momenty, které mi přijdou zvlášť aktuální.
Předně je to skutečnost, že právě v Československu se podařilo už před vlastním uchopením moci komunisty vytvořit ve společnosti veřejné mínění, které bylo vůči katolické církvi značně nepřátelské. Proto také společnost pak nijak neprotestovala, když proti katolíkům režim zasahoval velmi brutálně. Myslím, že se musíme znovu a znovu upřímně ptát, zda a čím jsme k tomu přispěli my sami – a jak jsme se z toho poučili. A tady mohu beze změny odcitovat dva odstavce z knihy Rozhovorů, kde jsem k tomu před deseti lety řekl toto:
Tehdejší české katolické křesťanství bylo tradiční, ale v tom negativním slova smyslu: nevyrůstalo z osobního rozhodnutí a osobní zkušenosti, ale "dědilo" se tradicí - a proto nezasahovalo a nepronikalo osobní život. Nebylo skutečným životním stylem. Samozřejmě, chodilo se do kostela, chodilo se na májové, chodilo se na křížové cesty, bývaly slavnosti Božího těla, modlili jsme se. Ale životní styl, který by prorostl běžný život, ten nebyl dost křesťanstvím formován. Přestože byly některé pokusy o obnovu opravdového křesťanství - např. edice Krystal a olomoučtí dominikáni, byl tady Jan Evangelista Urban, několik vynikajících lidí na katolické i evangelické straně - bylo to málo k tomu, aby došlo ke skutečné proměně života většiny tehdejších katolických věřících. Komunismus nás - tedy církev - zastihl nepřipravené. To si musíme poctivě přiznat.
Mnohokrát jsem na toto téma přemýšlel a nakonec jsem si to zformuloval tak, že komunismus zviditelnil naše hříchy, hříchy církve. A poněkud lidově řečeno - "namočil nám do nich nos". Nebyli jsme jako církev opravdovým společenstvím? Komunismus to tedy chtěl jenom dotáhnout k dokonalosti - "nebudete společenstvím vůbec". Neodpovídalo postavení biskupů v církvi jejich skutečné odpovědnosti za církev a důstojnosti, která jim byla svěřena jako nástupcům apoštolů (a jak ji znovu vyzdvihl Druhý vatikánský koncil)? Výborně - komunismus biskupy jednoduše odstranil. Prosazoval se v katolické církvi klerikální model, ve kterém kněz ve farnosti o všem rozhoduje a ostatní věřící laici jen trpně poslouchají? Pro komunismus nebylo nic tak žádoucího jako důsledně rozdělit kněze a laiky. Kněžím dal souhlas k duchovenské činnosti a laikům jakoukoli aktivitu zakázal. Existovala určitá řevnivost mezi různými řeholními společenstvími? Snadná pomoc - komunisté zrušili všechny řeholní komunity. Nebyli katolíci dostatečně otevření pro celou společnost, pro celý svět? Komunismus nás důrazně tlačil k tomu, abychom opravdu pracovali jen pro sebe a o nic jiného se nestarali. Byla církev určitým ghettem? Komunismus to jen umocnil a řekl: Dobře, budete ghettem. Zahnal nás do kostelů, do sakristií. A tak, i když se úplně neztotožňuji s těmi, kteří říkají: "Pán Bůh nás komunismem potrestal", přece jen se mi zdá, a nemohu se od toho oprostit, že opravdu jsme se potrestali tím, že jsme nebyli společenstvím. A komunismus to zdůraznil.
Takže toto moje první zastavení nás musí znovu vést ke zpytování: jak jsme se jako církev od té doby opravdu proměnili? Stali jsme se opravdu více společenstvím? Je naše dnešní křesťanství už neseno skutečným osobním rozhodnutím se pro Krista a osobní zkušeností s Ním? Využili jsme šanci, kterou nám nabídl Druhý vatikánský koncil a nově nabytá svoboda? A co nového jsme o sobě zjistili v těchto „nových poměrech“?
Ten druhý fakt, který je v souvislosti s Únorem 1948 nepřehlédnutelný, je jeho zasazení do řetězce ideologií a projevů nenávisti, které zahltily téměř celé minulé století. Nacistická nenávist rasová, komunistická třídní a posléze zejména v 90. létech na Balkáně propuklá nenávist nacionální byla jen nejviditelnějším uskutečňováním dlouho střádané negativní energie čím dál tím více zaplavující naši západní civilizaci. Krizové události, které jsme v naší minulosti prožívali, nezůstaly jen v minulosti, ale nevyléčené často přetrvávají v těle dějin. V našem případě je to zvlášť markantní. Vždyť mnozí dodnes v sobě nosí zranění zrozená v době husitských válek i době pobělohorské. A poválečné vyhnání tří milionů českých Němců z území, která obývali celá staletí, je dosud tak živým traumatem, že se o něm vlastně ještě nedá pojednávat s potřebnou nepředpojatostí. Démoni tehdy puštění do dějin naší země pak dodávali energii těm, kteří se stejnou brutalitou likvidovali své „třídní nepřátele“ a později i své bývalé přátele. Stopy toho všeho nosíme dosud ve svých žilách, i když jsme se „éry komunismu“ slovně třeba stokrát zřekli. Myslím, že nenávisti i po pádu ideologií mezi lidmi zůstalo mnoho. Narůstající brutalita mezi dětmi a mládeží je už jejím plodem. To je celé velké téma, které ve svých kořenech zůstává neřešeno, protože mu naše společnost věnuje pozornost jen v souvislosti s tím, když dojde k napadení učitele či vychovatele. A tehdy se diskutuje hlavně o tom, jestli se mají do škol vrátit fyzické tresty nebo ne, případně mají-li být delikventi trestně odpovědní už ve čtrnácti letech, nebo až v patnácti. Bez patřičného vyhodnocení tak zůstává fakt, že se jedná o samotnou proměnu v kultuře života, která nebyla nijak pěstována, takže ani nenávist nebyla zatím ničím pozitivním překonána.
Konečně ten třetí aspekt, který mi zvlášť tane na mysli, se týká otázky, co umožnilo tak snadný nástup komunistické ideologie u nás, když jsme byli přece kulturním národem uprostřed Evropy! A nejen u nás, nýbrž i v řadě dalších evropských států. Klíč k tomu pojmenoval v roce 1925 francouzský spisovatel Julien Benda svou knihou Zrada vzdělanců. Důsledek pak jeho španělský vrstevník José Ortega y Gasset jako Vzpouru davů. Americký historik Bradley F. Abrams, mluví o zápasu o duši. Zkrátka evropské intelektuální elity nebyly připraveny na střetnutí s totalitními ideologiemi – ať už fašismem, nacismem nebo komunismem. V prvé řadě proto, že rezignovaly na své zakotvení v pravdě. Proti jejich rozbředlému relativismu pak totalitní ideologie ztělesňované pro běžné lidi přitažlivými vůdci slavily – skrze přísliby světového míru, spravedlivé sociální společnosti s blahobytem pro všechny či pravé svobody a nového člověka – jedno vítězství za druhým.
Uvědomění si těchto kořenů a počátků je pro nás mimořádně důležité. Protože destrukce smyslu pro transcendentní zakotvení pravdy – v Pravdě samé – pokračovala i poté, co se naše cesta po únoru 1948 rozešla s vývojem většiny evropských národů. U nás ta destrukce pokračovala v pojetí pravdy jako „služky vítězné třídy“, na Západě pak pravdy jako „prodejné ženy“, která jde s tím, kdo jí víc zaplatí.
V poměrech třídní totality komunistického typu bylo znásilňování pravdy zřejmější – jistě i proto, že současně bylo destruováno i právo jako nástroj vyřizování účtů s oponenty. Kdo měl moc, ten určoval, co je pravda i právo. Alexandr Solženicyn na to reagoval programem „nežít se lží“. Naši disidenti pak ideálem „života v pravdě“. Jenomže skutečnost života naprosté většiny společnosti byla jiná a výsledkem 40 let existence v prostředí každodenně a systematicky prostoupeném lží byla nakonec totální nedůvěra ke všemu. Přesvědčení o možnosti dosáhnout skutečně pravdivého poznání (i jinde než jen v teoretických disciplínách, jako je matematika) se všeobecně začalo pokládat rovněž za „ideologii“. A tak jako jeden z prvních projevů života ve svobodě lidé u nás nakonec s ideologií lži odložili i hledání pravdy.
Tento vývoj byl navíc výrazně podpořen tím, že i Západ mezitím dorazil po své „tržní“ cestě k naprostému rozkladu důvěry v pravdu a hodnoty, které dřív garantovala. Každý má sice právo na své mínění, ale nikdo nemá právo se domnívat, že by ten jeho názor byl jakkoliv lepší, než názor jiných. S jedinou výjimkou – a to je právě přesvědčení o absenci jakékoliv skutečné pravdy.
Nerespektování tohoto „postmoderního dogmatu“ se zpravidla trestá buď výsměchem, nebo obviněním z nepřípustného vnucování svých názorů druhým. A přece jsem přesvědčen, že se toho musíme odvážit. Ne z pocitu nějaké nadřazenosti či touhy po provokování. Zavazuje nás k tomu právě zkušenost, kterou jsme učinili s totalitami 20. století. Zkušenost, kterou dosud podstatně dlužíme našim západoevropským současníkům. Předně, že vykořeněnost z pravdy je ideálním prostředím pro vládu nějaké totality, která dnes nemusí mít podobu násilnického režimu, ale třeba lákavé konzumní smyčky, na níž nakonec člověk sám a „svobodně“ udusí svou svobodu. A potom, že právě ti, kteří navzdory všemu důvěru v pravdu, která nás přesahuje, neztratí, dokáží i takové totalitě vzdorovat.
Zvláště v poslední době se opět ukázal stav naší společnosti, která je poznamenána uvedeným dědictvím minulosti včetně zmateného a naprosto pokleslého způsobu myšlení. Je třeba analyzovat kořeny tohoto stavu, nejen politické důsledky. To je příliš povrchní a krátkozraké a hlubokou změnu to nemůže přinést. Nedávno publikovaný výsledek výzkumu STEM, podle něhož by dvě třetiny našich občanů uvítaly, kdyby v naší zemi vládla pevná ruka a někdo jasně určil, co se má dělat, je neklamným znamením toho, že se opět přibližujeme k jedné z možných důležitých křižovatek našich dějin. Rozhodneme se na ní pro vládu Pravdy, nebo nějaké další „pevné ruky“? Vezmeme vážně heslo na naší prezidentské standardě, podle něhož Pravda vítězí, nebo dopřejeme vítězství nějaké další totalitě?
Kardinál Miloslav Vlk
***
Převzato z webu: kardinal.cz
Tehdejší české katolické křesťanství bylo tradiční, ale v tom negativním slova smyslu: nevyrůstalo z osobního rozhodnutí a osobní zkušenosti, ale "dědilo" se tradicí - a proto nezasahovalo a nepronikalo osobní život. Nebylo skutečným životním stylem. Samozřejmě, chodilo se do kostela, chodilo se na májové, chodilo se na křížové cesty, bývaly slavnosti Božího těla, modlili jsme se. Ale životní styl, který by prorostl běžný život, ten nebyl dost křesťanstvím formován. Přestože byly některé pokusy o obnovu opravdového křesťanství - např. edice Krystal a olomoučtí dominikáni, byl tady Jan Evangelista Urban, několik vynikajících lidí na katolické i evangelické straně - bylo to málo k tomu, aby došlo ke skutečné proměně života většiny tehdejších katolických věřících. Komunismus nás - tedy církev - zastihl nepřipravené. To si musíme poctivě přiznat.
Mnohokrát jsem na toto téma přemýšlel a nakonec jsem si to zformuloval tak, že komunismus zviditelnil naše hříchy, hříchy církve. A poněkud lidově řečeno - "namočil nám do nich nos". Nebyli jsme jako církev opravdovým společenstvím? Komunismus to tedy chtěl jenom dotáhnout k dokonalosti - "nebudete společenstvím vůbec". Neodpovídalo postavení biskupů v církvi jejich skutečné odpovědnosti za církev a důstojnosti, která jim byla svěřena jako nástupcům apoštolů (a jak ji znovu vyzdvihl Druhý vatikánský koncil)? Výborně - komunismus biskupy jednoduše odstranil. Prosazoval se v katolické církvi klerikální model, ve kterém kněz ve farnosti o všem rozhoduje a ostatní věřící laici jen trpně poslouchají? Pro komunismus nebylo nic tak žádoucího jako důsledně rozdělit kněze a laiky. Kněžím dal souhlas k duchovenské činnosti a laikům jakoukoli aktivitu zakázal. Existovala určitá řevnivost mezi různými řeholními společenstvími? Snadná pomoc - komunisté zrušili všechny řeholní komunity. Nebyli katolíci dostatečně otevření pro celou společnost, pro celý svět? Komunismus nás důrazně tlačil k tomu, abychom opravdu pracovali jen pro sebe a o nic jiného se nestarali. Byla církev určitým ghettem? Komunismus to jen umocnil a řekl: Dobře, budete ghettem. Zahnal nás do kostelů, do sakristií. A tak, i když se úplně neztotožňuji s těmi, kteří říkají: "Pán Bůh nás komunismem potrestal", přece jen se mi zdá, a nemohu se od toho oprostit, že opravdu jsme se potrestali tím, že jsme nebyli společenstvím. A komunismus to zdůraznil.
Takže toto moje první zastavení nás musí znovu vést ke zpytování: jak jsme se jako církev od té doby opravdu proměnili? Stali jsme se opravdu více společenstvím? Je naše dnešní křesťanství už neseno skutečným osobním rozhodnutím se pro Krista a osobní zkušeností s Ním? Využili jsme šanci, kterou nám nabídl Druhý vatikánský koncil a nově nabytá svoboda? A co nového jsme o sobě zjistili v těchto „nových poměrech“?
Ten druhý fakt, který je v souvislosti s Únorem 1948 nepřehlédnutelný, je jeho zasazení do řetězce ideologií a projevů nenávisti, které zahltily téměř celé minulé století. Nacistická nenávist rasová, komunistická třídní a posléze zejména v 90. létech na Balkáně propuklá nenávist nacionální byla jen nejviditelnějším uskutečňováním dlouho střádané negativní energie čím dál tím více zaplavující naši západní civilizaci. Krizové události, které jsme v naší minulosti prožívali, nezůstaly jen v minulosti, ale nevyléčené často přetrvávají v těle dějin. V našem případě je to zvlášť markantní. Vždyť mnozí dodnes v sobě nosí zranění zrozená v době husitských válek i době pobělohorské. A poválečné vyhnání tří milionů českých Němců z území, která obývali celá staletí, je dosud tak živým traumatem, že se o něm vlastně ještě nedá pojednávat s potřebnou nepředpojatostí. Démoni tehdy puštění do dějin naší země pak dodávali energii těm, kteří se stejnou brutalitou likvidovali své „třídní nepřátele“ a později i své bývalé přátele. Stopy toho všeho nosíme dosud ve svých žilách, i když jsme se „éry komunismu“ slovně třeba stokrát zřekli. Myslím, že nenávisti i po pádu ideologií mezi lidmi zůstalo mnoho. Narůstající brutalita mezi dětmi a mládeží je už jejím plodem. To je celé velké téma, které ve svých kořenech zůstává neřešeno, protože mu naše společnost věnuje pozornost jen v souvislosti s tím, když dojde k napadení učitele či vychovatele. A tehdy se diskutuje hlavně o tom, jestli se mají do škol vrátit fyzické tresty nebo ne, případně mají-li být delikventi trestně odpovědní už ve čtrnácti letech, nebo až v patnácti. Bez patřičného vyhodnocení tak zůstává fakt, že se jedná o samotnou proměnu v kultuře života, která nebyla nijak pěstována, takže ani nenávist nebyla zatím ničím pozitivním překonána.
Konečně ten třetí aspekt, který mi zvlášť tane na mysli, se týká otázky, co umožnilo tak snadný nástup komunistické ideologie u nás, když jsme byli přece kulturním národem uprostřed Evropy! A nejen u nás, nýbrž i v řadě dalších evropských států. Klíč k tomu pojmenoval v roce 1925 francouzský spisovatel Julien Benda svou knihou Zrada vzdělanců. Důsledek pak jeho španělský vrstevník José Ortega y Gasset jako Vzpouru davů. Americký historik Bradley F. Abrams, mluví o zápasu o duši. Zkrátka evropské intelektuální elity nebyly připraveny na střetnutí s totalitními ideologiemi – ať už fašismem, nacismem nebo komunismem. V prvé řadě proto, že rezignovaly na své zakotvení v pravdě. Proti jejich rozbředlému relativismu pak totalitní ideologie ztělesňované pro běžné lidi přitažlivými vůdci slavily – skrze přísliby světového míru, spravedlivé sociální společnosti s blahobytem pro všechny či pravé svobody a nového člověka – jedno vítězství za druhým.
Uvědomění si těchto kořenů a počátků je pro nás mimořádně důležité. Protože destrukce smyslu pro transcendentní zakotvení pravdy – v Pravdě samé – pokračovala i poté, co se naše cesta po únoru 1948 rozešla s vývojem většiny evropských národů. U nás ta destrukce pokračovala v pojetí pravdy jako „služky vítězné třídy“, na Západě pak pravdy jako „prodejné ženy“, která jde s tím, kdo jí víc zaplatí.
V poměrech třídní totality komunistického typu bylo znásilňování pravdy zřejmější – jistě i proto, že současně bylo destruováno i právo jako nástroj vyřizování účtů s oponenty. Kdo měl moc, ten určoval, co je pravda i právo. Alexandr Solženicyn na to reagoval programem „nežít se lží“. Naši disidenti pak ideálem „života v pravdě“. Jenomže skutečnost života naprosté většiny společnosti byla jiná a výsledkem 40 let existence v prostředí každodenně a systematicky prostoupeném lží byla nakonec totální nedůvěra ke všemu. Přesvědčení o možnosti dosáhnout skutečně pravdivého poznání (i jinde než jen v teoretických disciplínách, jako je matematika) se všeobecně začalo pokládat rovněž za „ideologii“. A tak jako jeden z prvních projevů života ve svobodě lidé u nás nakonec s ideologií lži odložili i hledání pravdy.
Tento vývoj byl navíc výrazně podpořen tím, že i Západ mezitím dorazil po své „tržní“ cestě k naprostému rozkladu důvěry v pravdu a hodnoty, které dřív garantovala. Každý má sice právo na své mínění, ale nikdo nemá právo se domnívat, že by ten jeho názor byl jakkoliv lepší, než názor jiných. S jedinou výjimkou – a to je právě přesvědčení o absenci jakékoliv skutečné pravdy.
Nerespektování tohoto „postmoderního dogmatu“ se zpravidla trestá buď výsměchem, nebo obviněním z nepřípustného vnucování svých názorů druhým. A přece jsem přesvědčen, že se toho musíme odvážit. Ne z pocitu nějaké nadřazenosti či touhy po provokování. Zavazuje nás k tomu právě zkušenost, kterou jsme učinili s totalitami 20. století. Zkušenost, kterou dosud podstatně dlužíme našim západoevropským současníkům. Předně, že vykořeněnost z pravdy je ideálním prostředím pro vládu nějaké totality, která dnes nemusí mít podobu násilnického režimu, ale třeba lákavé konzumní smyčky, na níž nakonec člověk sám a „svobodně“ udusí svou svobodu. A potom, že právě ti, kteří navzdory všemu důvěru v pravdu, která nás přesahuje, neztratí, dokáží i takové totalitě vzdorovat.
Zvláště v poslední době se opět ukázal stav naší společnosti, která je poznamenána uvedeným dědictvím minulosti včetně zmateného a naprosto pokleslého způsobu myšlení. Je třeba analyzovat kořeny tohoto stavu, nejen politické důsledky. To je příliš povrchní a krátkozraké a hlubokou změnu to nemůže přinést. Nedávno publikovaný výsledek výzkumu STEM, podle něhož by dvě třetiny našich občanů uvítaly, kdyby v naší zemi vládla pevná ruka a někdo jasně určil, co se má dělat, je neklamným znamením toho, že se opět přibližujeme k jedné z možných důležitých křižovatek našich dějin. Rozhodneme se na ní pro vládu Pravdy, nebo nějaké další „pevné ruky“? Vezmeme vážně heslo na naší prezidentské standardě, podle něhož Pravda vítězí, nebo dopřejeme vítězství nějaké další totalitě?
Kardinál Miloslav Vlk
***
Převzato z webu: kardinal.cz
