Hrůza z nezdaru
Lidé většinou chtějí, abych jim vyprávěl příběhy se šťastným koncem. Rozumím jim. Ostatně takové příběhy CHCI vyprávět. Tak proč vždycky znervózním, když dostanu podobný požadavek? Částečně možná kvůli mému přesvědčení, že nejsem důvěryhodný svědek.
Dvacet let mé práce s mládežnickými gangy mě naučilo, že Bůh je víc v pohodě než já, pokud jde o převracení kategorií. Co je úspěch a co selhání? Co je dobré a co je špatné? Je to cesta zpět, anebo pokrok? V dnešní době probíhá hodnocení firem – a neziskových organizací jakbysmet – podle takzvaných „zdokumentovatelných výsledků“. A nelze se tomu divit. Lidé, zejména donátoři chtějí vědět, jestli to, co děláte, skutečně „funguje.“
Jste tedy nakonec úspěšní? Přirozeně nacházím povzbuzení v přístupu Matky Terezy:
Nejsme povoláni k tomu,
abychom byli úspěšní,
ale abychom byli věrní.
Tohle rozlišení mě chrání před každodenní hrůzou z nezdaru.
Budeme-li prahnout po úspěchu,
nebudeme vidět člověka
Člověk se musí nějak chránit před tím věčným pohybem tam a zpátky – tři kroky vpřed, pět kroků vzad. Každý den se musím potýkat se zklamáním, zatvrzelostí a vzdorem a všechno je to jeden velký binec. Ale domnívám se, že Bůh to tak zamýšlel. Protože jakmile jednou spojíte svůj život s lidmi, kteří vláčejí větší břemena, než jsou schopni unést, nikdy nevíte předem, jak to dopadne.
A budete-li prahnout po úspěchu,
zabrání vám to být věrní
a nebudete už vidět člověka,
který právě sedí před vámi.
Diktatura úspěchu totiž často nedává prostor, abychom se zabývali komplexností příběhu. Přijmout nějakou strategii a zvolit přístup, jemuž věříte, je mnohdy v každodenní práci to nejlepší, co můžete udělat. A pokud se vzdáte své potřeby prokazatelných výsledků, o úspěch se postará Bůh sám. Zjišťuji, že i jen být věrný dá člověku docela zabrat.
Ježíš míchal všemi kategoriemi,
na kterých svět stavěl
Kategorie jako úspěch a selhání mají ostatně málo společného s životem podle evangelia. Ježíš se prostě stavěl za vyvržené, dokud nebyli přijati zpět, anebo dokud on sám nebyl ukřižován (podle toho, co přišlo jako první).
Americký básník Jack Gilbert píše: „Těhotné srdce je puzeno směrem k nadějím, které jsou příliš velké pro tento svět.“ Ježíšova strategie a jeho postoje byly konzistentní v tom smyslu, že vypadávaly ze škatulek tohoto světa. Ježíš míchal všemi kategoriemi, na kterých svět stavěl: dobrý – zlý, úspěch – selhání, čistý – nečistý. V tomto ohledu zvysoka kašlal na politiku „rovných příležitostí“. Pravičáci na něj zírali a ptali se ho, na čí straně to vlastně stojí. Nesnášeli, že se dal k „nečistým“, k těm venku – takových lidí jste se přece nesměli dotknout, ani se k nim přiblížit. Ježíš se bratříčkoval s malomocnými, stoloval s hříšníky a tím se stával rituálně nečistým. A krom toho všechny štval tím, že neměl žádné pochopení pro jejich politické hry, ústavní dodatky a spory mezi konzervativci a liberály. Levičáci byli naštvaní stejnou měrou. Chtěli vidět desetibodový plán, naplno rozjetou revoluci, svržení nespravedlivých sociálních struktur. Byli netrpěliví vůči jeho způsobu solidarity. Chtěli vidět, jak zaujímá veřejně správná stanoviska, nejen to, že stojí na správném místě.
Ale Ježíš se jenom stavěl na obranu vyvrhelů, byl s nimi. Levice křičela: „Co tam jen tak stojíš, dělej přece něco!“ Pravice zase trvala na svém: „Vůbec se s nimi nestýkej!“ A když viděli, že Ježíš nepasuje do tohoto světa, našli si představitelé obou stran své důvody, proč ho usmrtit. Obě strany byly uchváceny, když rozvinul svitek Izaiáše a hovořil o „radostné zvěsti pro chudé“, o „navrácení zraku slepým“ a o „propuštění zajatých“. Ale jen o pár veršů dál se rozzuří a chtějí ho shodit ze srázu.
Úspěch jen jako vedlejší produkt
Ježíš byl vždy příliš zaměstnaný svou věrností (Otci a svému poslání), než aby se staral o úspěch. Nemám nic proti úspěchu, ale domnívám se, že bychom ho měli přijímat jen jako vedlejší produkt naší věrnosti.
Půjde-li nám totiž primárně o výsledky,
rozhodneme se pracovat jenom s těmi,
kteří nám je budou poskytovat.
Znám tisíce případů lidí v naší práci s mládežnickými gangy, kteří se nevejdou do požadovaných škatulek a dostávají další a další šanci. Možná je to proto, že jsme často nuceni začínat tam, kde to ostatní vzdali. Když se ale zdá, že to pro daného člověka bude nejlepší řešení, vyhodím ho. A udělal jsem to už mnohokrát. Zavolám si ho a řeknu mu: „Nikdy tě nepřestanu mít rád a podporovat tě. Stojím zkrátka za tebou, dokud nezamrzne peklo. Ale teď tě musím nechat plavat.“ Vždycky se mnou souhlasí. Téměř vždycky.
Je zřejmé, že kdokoliv z našich pracovníků by v každém jiném zaměstnání dostal padáka. Ale jak říká náš milovaný spirituál, jezuita Mark Torres: „My vidíme v těch lidech to, co oni sami nevidí, dokud to také nespatří.“ Stojíme na straně těch, jejichž šance na úspěch je mizivá, ale nakonec zvítězí něco ještě hodnotnějšího než úspěch: spřízněnost, blízké vztahy. Jste s těmi, kdo jsou agresivní, nevlídní, kdo se chovají zle – a nakonec objevíte, že drsné chování je jen vyjadřovacím prostředkem lidí hluboce zraněných, těch, jejichž břímě je k neunesení.
Donátoři nám někdy říkají: „My nehodláme financovat úsilí, pouze výsledky.“ Pokud by ale byl naším motorem úspěch, vyhýbali bychom se těm, kteří jsou obtížní a agresivní, až nakonec bychom tu „Boží mravenčí práci“ úplně vzdali. A ze selhání by se pak stala nepřekonatelná překážka.
„Boží mravenčí práce“ naplní svůj záměr,
zůstaneme-li věrni
Mary Oliverová píše: „Některých věcí nedosáhnete. Ale můžete se jim otvírat, a to neustále.“ Ostatně, přece nám nejde jen o dobré výsledky a vršení historek s dobrým koncem. Ale samozřejmě, že je mám radši než všechna ta selhání a desetiletí vlády smrti. Ale nejde o to, čemu já dávám přednost.
Cílem je, aby se narušilo to neblahé škatulkování,
díky němuž pak opouštíme děcka, která jsou náročná,
nepříjemná a vypadají neperspektivně.
Mám-li být upřímný, většinou mi jde pouze o to, abych mohl sdílet svůj život s chudými, bez ohledu na výsledek. Rád bych vstupoval do dramat zdánlivě neřešitelných problémů s co nejcitlivějším srdcem, s vědomím, že zde působí jakási božská vynalézavost – „Boží mravenčí práce“ –, která naplní svůj záměr, zůstaneme-li věrni. Možná by společnost mohla vyzkoušet pár přístupů, které nejsou z tohoto světa. Jinak totiž bude vítězit bolest a trápení.
Ježíš mohl zvolit lepší strategii
Dokážeme být věrní a vytrvat,
i když se zdá, že se věci nedaří?
Myslím, že z pohledu „měřitelných výsledků“
mohl Ježíš zvolit strategii,
která by fungovala poněkud lépe – nekončila by na kříži.
Ale určitě by nebyla více prodchnuta věrností než ta jeho.
