"Uprchlický farář" P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá léta stalo pečovat o utečence v německém utečeneckém táboře Zindorf... Mons. Pavel Kučera zemřel 24. února 2016. Přinášíme vám několik jeho poutavých (a zvláště dnes stále aktuálních) vzpomínek z knihy rozhovorů Lágr.
V utečeneckém táboře Zirndorf u Norimbeku
... Do uprchlického tábora v Zirndorfu jsem zpočátku roku 1966 jezdil každé tři neděle. Brzo se ukázalo, že by Češi měli zájem o setkání každý víkend. A tak jsem začal do Zirndorfu jezdit každý víkend.
Narazil jste na dobrou vůli i u zirndorfského faráře?
Zpočátku jsem většinou přespával v nějakém penzionku. Když jsem později získal důvěru P. Alfonse Weberta, nabídl mi nocleh na faře v pohostince. Měl opravdového kněžského ducha a jednání s ním bylo velmi snadné. Musel jsem mu ovšem vysvětlit, že moje pracovní doba je trošku jiná než na normální faře, můj apoštolát někdy začíná až večer, poněvadž teprve tehdy se byli lidi schopni sejít. Pak jsme diskutovali až do pozdních hodin. Byly to zajímavé diskuse, porovnávaly se pomáhající organizace: která nabízí lepší podporu, kde se dá sehnat oblečení, kde najít aspoň nárazovou práci, předávaly se různé adresy... Často přišla řeč i na víru.
Lidi měli zájem se mnou mluvit nejen o věcech sociálně ekonomických, byli i takoví, kteří si chtěli dát do pořádku také své záležitosti náboženské. Řada z nich neměla pokřtěné děti, v Československu se to báli udělat kvůli svému povolání – byli to učitelé, doktoři… Mnoho lidí si dalo v Zirndorfu do pořádku manželství, kde nebyla nějaká překážka, mohli uzavřít církevní sňatek.
Plnil jsem i úlohu jakéhosi důvěrníka, psychologa. Uprchlíci cítili v novém prostředí tlak, se kterým si mnohdy neuměli poradit. Byli v úplně jiných poměrech než dosud, všecko se jim proměnilo. Vzpomínám na případy, kdy muž byl doma v Československu náramný suverén a tady se najednou dočista ztratil; naopak jeho dříve ušlápnutá žena se dokázala v Německu orientovat daleko snáze. Lidi ke mně cítili důvěru, i nevěřící za mnou chodili a dlouze jsme spolu hovořili.
Vyskytli se i takoví, kteří začali trpět depresí, měli sebevražedné myšlenky, trpěli výčitkami svědomí, že doma nechali třeba babičku, maminku nebo děti. Rozbité rodiny bylo časté téma, které musel táborový kněz řešit. Nastávaly problémy s dětmi – rodiče jim mnohdy předem neřekli, že utečou. Jeden třináctiletý chlapec se s tím neuměl srovnat, cítil pevnou vazbu na své kamarády doma, tady neměl žádné vrstevníky a chtěl si vzít v lágru život. Jindy se ukázalo, že jeden z manželů má úplně odlišné představy o tom, co na Západě dělat – to dokázalo narušit vztah mezi manžely. Někteří, skutečně psychicky onemocněli a skončili na psychiatrických klinikách. Často to byli lidi, kteří utekli sólo, neměli rodinu, přátele, zůstali v cizině docela sami.
Co bylo pro utečence v lágru nejhorší?
Ne snad nejhorší, ale určitě všechno prostupující byla fádnost a jednotvárnost zdejšího života. Naši lidi neměli velké finanční prostředky, neznali prostředí, mnohdy ani jazyk, a tak, ačkoliv mohli vyjít za brány lágru do města nebo do jeho okolí, mnohdy to nedělali. Hlavně děti si nevěděly se svým časem rady. Když už jsem v Zirndorfu trvale bydlel, přicházel jsem za nimi a bral je na výlet, do zoologické zahrady, do cukrárny, na film, do lesa, zahrát si fotbal… Pro děti to byl zážitek. Zpočátku šli na Západ ti, kteří byli ve víře vychováni. Pochopitelně dobře věděli, jak kněze oslovovat, říkali mi pane faráři. Postupem let i tato dovednost – tedy vědomí toho, jak říkat knězi – vyprchala. V sedmdesátých letech přicházely ročníky otázkami víry nezasažené. Jakých titulů jsem si to vyslechl! Pane kostelníku, pane z kostela, svatý otče, vaše milosti, pane kanovníku, pane kaplane… Ani jsem je už neopravoval, měl jsem z toho švandu.
Jak dlouho trval před srpnem 1968 průměrný pobyt v táboře?
U někoho třeba čtyři měsíce i déle. Nedalo se to předem odhadnout, lidi se museli naučit být trpěliví.
Za tu dobu se už dal navázat osobní vztah. Mohli jste se poznat.
Často mi říkali: „Pater, za pár dní letíme do Ameriky“ a já uspořádal bohoslužbu na rozloučenou. Často i mně při ní vyhrkly slzy, ano: zvykli jsme si na sebe za tu dobu. Bylo to skutečně dojemné, lidi opouštěli svůj světadíl, Evropu, kus domova, a v tu chvíli nevěděli, jestli se sem ještě někdy vrátí.
Jako táborový kněz jste měl přímo „v popisu práce“ sestupovat do duší utečenců.
Byla to zcela mimořádná forma pastorace, protože se odehrávala v mimořádných podmínkách. Pobyt v táboře byl pro všechny zúčastněné bez výjimky naprosté novum, něco podobného dosud nemohli zažít a ověřit si, jak to budou snášet. Docházelo pak k nečekaným zvratům a překvapením, protože lidi zpočátku nechápali, že část své minulosti si stále nesou s sebou.
Jak to myslíte? Vždyť řada z nich se chtěla od své minulosti oprostit a osvobodit.
Ano, mnozí předpokládali, že emigrací se kromě jiného vyřeší jejich rodinný či pracovní problém, některým doma hrozil i nějaký postih. Brzo ale pochopili, že to není tak jednoduché, protože čeho se nikdy nezbavili a co si s sebou neomylně vzali, byl jejich charakter, jejich povaha. Pokud některé momenty nedokázali zpracovat doma, tím spíš to nedokázali v cizině v podmínkách utečeneckého lágru a nejisté budoucnosti. Docházelo pak k psychickým zhroucením i k návratům zpět.
Utečenci se vraceli?
Zřídka, ale ano, vraceli se. Většinou se tak rozhodli vlivem nějakého zkratu. Kritické situace nastávaly zejména za Dubčeka. Možnost útěku před srpnem 1968 nebyla tak snadná, a proto tento krok lidé daleko hlouběji vážili. Najednou to bylo spontánní, emigrace byla svým způsobem šlágr, lidé si sbalili svých pět švestek, aniž o tom dlouho uvažovali. Nebyli ovšem na takový krok připraveni ani zralí. Všechno začali zpracovávat teprve venku. Proto v té době přibývalo psychických problémů.
Práce s uprchlíky bylo tolik, že nestačilo jen dojíždět. Potřeboval jste v Zirndorfu přímo bydlet.
Svůj první plat z biskupství z Augsburgu jsem dostal 1. ledna 1967. Zároveň jsem se rozhodl, že se pokusím přestěhovat do Zirndorfu. Řekl jsem si, že se Zirndorf stane uprchlickou farností. Nejdřív jsem se vydal na vlastní pěst po blízkém Norimberku, chodil jsem od fary k faře a ptal se, jestli by mi nemohli pronajmout nějaké prostory. Byl jsem značně naivní. Mluvil jsem o tom i se „svým“ zirndorfským farářem Alfonsem Webertem: „Co byste dělal v Norimberku? Nechcete bydlet u mě na faře?“ Chtěl jsem. V tzv. akváriu za zasklenou stěnou jsem měl kancelářičku, gauč, skříň a vedle malou ložnici. To mi stačilo.
Tak začala fungovat vaše „uprchlická“ farnost
Po právní stránce jsme žádnou farností nebyli. Ani jsem si zpočátku neuvědomil, že bych se měl hlásit na biskupství v Bamberku. Později mě tam P. Alfons vzal, mluvili jsme s generálním vikářem, který prohlásil, že je pro diecézi dobré mít v táboře kněze.
Stal jste se tedy bamberským...
Každý kněz musí být někde inkardinovaný, já jsem to měl ale složité a nepatřil jsem vlastně nikam. Na jáhna mě ještě v Československu tajně vysvětil litoměřický biskup, tak jsem mohl patřit i jemu. Na biskupství Bamberk mě pak uváděli jako kněze diecéze pražské, i pověření z Říma uvádělo, že patřím Praze.
Po 21. srpnu 1968 bylo v Zindorfu najednou asi všechno jinak.
Dovedete si představit, jak to vypadalo, když sem denně přicházely stovky Čechů a Červený kříž musel na volném prostranství lágru postavit veliké stany? V táboře bylo v té době natěsnáno až jedenáct set lidí, téměř dvojnásobek jeho kapacity. Tehdy šla všechna administrativa naštěstí velmi rychle, někteří měli azyl vyřízený za dva tři dny a šli dál. Práce tehdy bylo v Německu dost, takže nejeden podnikatel či živnostník čekal u brány lágru a sháněl pracovní síly. Volali mi z různých firem a fabrik, jestli bych nevěděl o nějakém řemeslníkovi. Činnost kněze v té době tak trochu suplovala úřad práce.
Situace došla tak daleko, že další utečenci se už do tábora nevešli a čekali před bránou. Češi z lágru jako zkušení mazáci vycházeli ven a dávali jim potřebné informace. „Je tady český farář, už jste s ním mluvili?“ říkali často. Tenkrát jsem nosil cílevědomě kolárek, aby lidi hned viděli, že jsem kněz – a mnozí se na mě skutečně obraceli. V té době mě zdravili všichni hostinští z okolí, u každého jsem se snažil umístit nějaké Čechy.
Když nás obsadili Rusové a nikdo nevěděl, jak bude okupace postupovat, objevila se doslova psychóza strachu. Hodně lidí přicházelo do Zirndorfu třeba z Jugoslávie, kde byli na dovolené. Často to byly jenom části rodin. Na základě svých dosavadních zkušeností jsem považoval za důležité jim radit, aby se pokud možno snažili rodinu si nerozbíjet. Připomínal jsem jim, že nejsou mniši nebo řeholnice, aby žili bez kontaktů s druhým pohlavím – a taková situace pro ně znamená zárodek ohrožení manželství.
Vzpomínám na jedny rodiče, kteří přijeli bez dítěte. Paní plakala: „Léta jsme čekali na děcko, teď ho máme a zůstalo v Československu! Já se k němu chci vrátit, ale manžel tvrdí, že ho dostaneme do Německa přes Červený kříž.“ Vysvětlil jsem jí, že Červený kříž v tomto směru nemá žádnou pravomoc, bolševici na něj zkrátka nedají: „Pokud vám mohu radit, nedělte se.“ Za několik hodin souhlasil s návratem domů i manžel. Byli bez prostředků, tak jsem je dovezl na vlak a koupil jim jízdenku.
Zejména Vánoce jsou pro exulanty tím nejtěžším obdobím roku. Jako by jim tento svátek otevíral vrátka k domovu, kterými ovšem nelze projít.
Vánoce jsou pro každého, ať už věří, nebo nevěří, zvláštním obdobím. Snažil jsem se ho uprchlíkům vždycky nějak zpříjemnit, aby v něm našli svůj kus domova. Zařídil jsem třeba společnou večeři s tradiční českou tabulí. Mnoho dárků pod stromečkem nebylo, nanejvýš jsme sehnali něco pro děti, ale přece jen: byla v tom krásná pospolitost. Jedna holčička, mohla chodit do čtvrté páté třídy, prožila své první Vánoce v cizině právě v lágru. Po letech mi napsala, že to byly nejchudší a nejkrásnější Vánoce v jejím životě. Když se naši lidi uchytili třeba někde v zámoří, psali zpravidla o prvních Vánocích v táboře velmi dlouhé a dojemné dopisy.
Tenkrát mnoho uprchlíků jezdilo k hranicím dívat se domů. I já to zažil, měl jsem dalekohled a třeba u Železné Rudy jsem koukal do Československa. Bylo to zvláštní dívat se domů a přitom tam nesmět.
Kdy začala do Zirndorfu proudit vlna posrpnových?
Bezprostředně po 21. srpnu, někteří přišli ještě ten den. Přední místnost v táborové kapli sloužila jako kulturní, společenské a nyní hlavně informační středisko. Umístil jsem tam televizi, jelikož německé sdělovací prostředky nepřetržitě přinášely zprávy o obsazeném Československu. Všichni Češi tam sledovali nejnovější události. Na začátku jsme čekali skutečnou revoluci, větší krveprolití, ale jak se situace uklidňovala, začala se tříbit i rozhodnutí utečenců, jestli na Západě zůstat, nebo se vrátit domů. Tehdejší vláda v Československu mluvila tak, že se zdálo, že určitá svoboda zůstane zachována.
Tenkrát vycházeli Němci Čechům nesmírně vstříc, pročesky bylo naladěno obyvatelstvo, církevní instituce i charita. Německé úřady ovšem zprvu nechápaly, že pro lidi, kteří si potřebují nejprve svou situaci ujasnit, není optimální jít hned do tábora. Československá kontrarozvědka by snadno zjistila, že žádali o azyl, a kdyby se pak chtěli vrátit, mohli by je snadno obvinit, že zradili komunistickou vlast. Proto jsem se dohodl s charitou a ta nám nabídla jeden dům v Norimberku, kde mohli Češi a Slováci pár dní pobýt, než se zorientovali a definitivně rozhodli. Bydleli přímo pod hradem v Jugendherberge, měli tam stravu, byt a malé kapesné. Jistě, někteří toho využili na čtrnáctidenní dovolenou, ale mnohým to poskytlo dobu potřebnou k zodpovědnému rozhodnutí. Z lágru byla cesta zpět za železnou oponu mnohem obtížnější, když už byli úředně evidováni jako uprchlíci. Česká rozvědka měla jistě o pohybu v táboře přehled.
Okupace byla pro naši zemi tragédií, ale ve spoustě lidí vyprovokovala to dobré, co v nich bylo. V celé Evropě se „probudila“ spousta dobrodinců, kteří nám posílali šatstvo nebo potraviny; před Vánocemi přišel z Norska celý vagón oblečení a dárkových košů.
Jako ke svému duchovnímu otci se ke mně hlásila i zhruba čtyřicetičlenná skupina slovenských Cikánů, kteří utekli brzo po srpnu. Měli mimořádnou úctu k Panně Marii. V kapli před mariánskou sochou zapálili veliké svíce, div že mi tehdy dřevěná kaple nevyhořela – podařilo se jim propálit jen stupeň u oltáře. Rád jsem se s nimi stýkal, ale přece jen: byli to lidé, se kterými si ani Němci nevěděli moc rady, tak je z lágru záhy odsunuli do prostoru v Norimberku, kde pobývali němečtí Cikáni se svými maringotkami. Na Hod Boží vánoční odpoledne jsem se tam za nimi vypravil, že jim rozdám nějaké balíčky z Norska. Uvítal mě cikánský primáš a vzal mě do maringotky. Venku zima, mráz, uvnitř přetopeno, že chodili do půl těla nazí. Měli ze mě ohromnou radost, musím prý s nimi pojíst. Rukama trhali sousta z krásně propečené husy, dal jsem si s nimi i kořalku. Do té slávy přišel jeden Cikán a začal vykřikovat, ať mu co nejdřív zajistím azyl, že na něj už několik měsíců čeká. Primáš jen vstal a on hned zmlkl. „Pane farář, na něj nedejte,“ řekl mi a poklepal si významně na hlavu. „Bůh mu nedal.“
Narostla po srpnu 1968 s příchodem Čechů v Zirndorfu kriminalita?
Jen částečně. Vybavuji si například tři chlapíky bez prostředků, kteří kradli. Nevzali je do lágru, mně jich bylo líto, nechtěl jsem, aby skončili na ulici, tak jsem se se známými Němci domluvil, že je umístí do svého zahradního altánku. Bylo léto, mohli tam nějakou dobu pobýt, nosil jsem jim jídlo, ale oni si tam udělali ohýnek a altánek málem shořel. ...
Zemřel Mons Pavel Kučera Ve středu 24. února 2016 zemřel Mons. Pavel Kučera.
Sám utečenec, který jako kněz pečoval o utečence z komunistického Československa. více
Vybráno a redakčně upraveno z knihy:
Odchod ze země původu je fenomén, který se českou historií táhne po staletí. Málokdy v historii však zasáhl samou podstatu naší společnosti tak jako ve 20. století. Nemalá část exulantů stanula před branami utečeneckého tábora Zirndorf v Bavorsku. Duchovní i ekonomickou pomoc, radu i podporu jim tu neúnavně poskytoval táborový kaplan Pavel Kučera (1932).
Vzhledem k tomu, že Mons. Pavel Kučera stál v pomyslné „první linii“, mohl utečence poznat v jejich skutečném lidství. Kučera nezastírá, že mezi uprchlíky byli komunističtí agenti, nevyzrálé osobnosti, stejně jako lidi, kteří se exilem pokoušeli řešit své osobní problémy. Ty příběhy někdy bývají opravdu hodně bolestné…
A naopak: už v Československu, kdy pracoval jako dělník a měl kontakty na tajnou církev, ale i během čtyř desítek let strávených v exilu, se Pavel Kučera setkal s celou řadou inspirujících osobností. Hovoří např. o Josefu Beranovi, Pavlu Hnilicovi, Bóžovi Modrém, Járovi Kohoutovi, Karlu Krylovi, Anastázi Opaskovi, Tomáši Špidlíkovi, Štěpánu Trochtovi a dalších. A vyprávět, to Pavel Kučera umí!
Kniha Lágr zaznamenává dosud poněkud opomíjenou kapitolu české novodobé historie. Exulanti se snažili na dobu strávenou v táboře co nejrychleji zapomenout. Česká literatura by to ale dělat neměla.
