„Pojďte!“ Když nás Ježíš takto zve, dobře ví, že skutečné utrpení se snaží člověka uzavřít do samoty a uvrhnout do bahna zoufalství. Ježíš nemůže očekávat, že ti, kteří trpí pod tíhou zla, k němu přijdou ze své vlastní iniciativy. Protože je miluje, sám se k nim obrací se svým pozváním „Pojďte ke mně“ a jde jim vstříc.
Kéž bys přijal jeho pozvání! Obrací se k unaveným, sklíčeným a vysíleným nešťastníkům, kteří už vůbec nevěří, že existuje nějaká útěcha. A Ježíš to velmi dobře ví: mimo něj totiž žádná útěcha ani pomoc neexistuje. Proto se k nám obrací se svým pozváním: „Pojďte ke mně!“
Není důležité, kolik námahy, času a planých nadějí jsi už vložil do svého úsilí najít nějakou pomoc. Pokud se ti zdá, že už nemůžeš ani o kousek dál a už už se zhroutíš, udělej ještě jeden krok, a najdeš odpočinek: „Pojďte ke mně!“ A pokud by někdo byl tak vysílen, že by už nedokázal udělat ani tento jediný krůček, stačí jeden jediný povzdech: už toužit po Ježíši znamená přijít k němu.
(S. Kierkegaard, L´École du Christianisme, Paříž 1963, 134-135).
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte
a jste obtíženi, a já vás občerstvím.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě,
neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.
Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (Mt 11,28-30)
