Potkat v životě moudrého a citlivého zpovědníka není vůbec samozřejmé. Ne každému se to vždy podaří. O radostech i strastech této části kněžské služby hovoříme s karmelitánem P. VOJTĚCHEM KODETEM.
Jak byste několika slovy vyjádřil, co je vlastně podstatou svátosti smíření?
V prvé řadě je to velký dar Boží lásky, jedinečné setkání s tím, který nás miluje, který na nás čeká, aby se nás ujal, sňal z nás břemena našich hříchů a vrátil nám důstojnost Božích dětí a radost ze života.
Nakolik je důležitá příprava?
Na setkání s Bohem je třeba připravit především srdce. Důležitá je samozřejmě i příprava v tom smyslu, jak se ptáte. Ale ještě důležitější je, abychom se učili žít s vědomím, že nikdy nechceme svým hříchem zarmoutit našeho Pána a ublížit sobě nebo druhým, že hřích je zlo, s nímž si sami neporadíme, a proto se snažíme každý den prosit za odpuštění. Za takovýchto okolností není konkrétní příprava těsně před slavením svátosti smíření až takový problém. Stačí pak poprosit o světlo Ducha Svatého, aby nám připomněl naše konkrétní selhání.
Platí zde přímá úměra, že čím odbytější příprava, tím horší zpověď?
Jde o to, co odbytou či neodbytou přípravou myslíte. Skutečně odbytá příprava svědčí buď o nemocném vztahu mezi námi a Bohem, nebo že nevíme, co je podstatou této svátosti. To neznamená, že se nemůžeme zpovídat bez důkladného pročtení zpovědního zrcadla. Předně ale platí, že čím odtažitější vztah k Bohu, tím horší zpověď, a nejen zpověď, ale vše, co s ním prožíváme.
Lidem s přecitlivělým (skrupulózním) svědomím ovšem může příprava někdy působit i trauma.
Úzkostná porucha je psychické postižení a přecitlivělé svědomí je postižení duchovní. Obojí spolu souvisí a je třeba je nejen vzít na vědomí, ale také léčit. Nejprve je tedy zapotřebí řešit tuto záležitost a samotné vyznání hříchů pak těmto lidem co nejvíce usnadnit.
A nakolik může kněz zpověď usnadnit lidem nesmělým, stydlivým nebo málomluvným?
První a nejdůležitější ze strany nás zpovědníků je vždy přijetí každého s tím, s čím přichází, pokud možno bez předsudků, bez nervozity a netrpělivosti. Což není vždy jednoduché. Slavení svátosti smíření je setkáním. Setká-li se zpovídající u kněze s přijetím, snáze prožije i setkání s Bohem.
Na co by se tedy lidé měli při zpovědi hlavně zaměřit?
Tím nejdůležitějším je touha po setkání s Bohem, po uzdravení našich vztahů, které jsme zatížili svým hříchem. Je důležité, abychom ani před sebou, ani před zpovědníkem, natožpak před Bohem nehráli divadlo, vyvarovali se všech zbožných frází a předstoupili před Pána opravdu takoví, jací jsme, s touhou po proměně, kterou si sami nedáme.
Může zpovědník dělat něco pro to, aby se zpovědnice nestávala pro lidi „mučírnou“, jak se vyjádřil papež František?
Může a má dělat hodně. Především má zprostředkovat setkání s Boží láskou, s Božím srdcem. To ale není záležitost praxe ve zpovídání, nýbrž důsledek vlastní zkušenosti dotyčného kněze s Bohem, jeho nahlížení Boha. Stáváme se takovými, jakou máme představu Boha a jakou s ním máme zkušenost. To má vliv i na naši službu. Slavení svátosti smíření je jedinečnou příležitostí zprostředkovat lidem Otce Ježíše Krista takového, jaký je – bohatý ve svém milosrdenství.
Proč chodit ke zpovědi, když člověk těžce nehřeší?
Svátost smíření je setkání s otcovskou milosrdnou láskou, kterou potřebujeme zakoušet bez ohledu na velikost svých hříchů. Tato opakovaná zkušenost nás vyvádí ze zahleděnosti do sebe, z pýchy a soběstačnosti a učí nás postupně žít celý život v radosti stále omilostňovaných a stále nově přijímaných Božích dětí.
Se kterými nejčastějšími mýty, co se týče zpovědi a zpovídání, se setkáváte?
Samo pojetí této svátosti je skutečně zatíženo mnoha mylnými představami. Bohužel je to většinou důsledek různých negativních zkušeností. Asi největším mýtem je, že v ní jde především o naše hříchy, které Boha nejvíc zajímají. Přitom jde o nás a o Boha, o jedinečný projev našeho vztahu, který se slavením svátosti smíření stále prohlubuje a očišťuje.
Taky se říká, že každý kněz zpovídá tak, jak se zpovídá on sám. Co byste doporučil svým kolegům kněžím, aby se v tomto směru „udržovali v bdělosti“?
To mě nikdy nenapadlo, ale nejspíš na tom něco bude. Může to však působit i obráceně. Mnohokrát jsem si při zpovídání druhých uvědomil, že bych ve svém vlastním způsobu vyznávání mohl něco změnit k lepšímu. Takže mi vlastně služba druhým pomohla v mém vlastním duchovním životě. Domnívám se, že jak kněz zpovídá, je ovlivněno především tím, jakou má on sám představu Boha.
Jsou na našich fakultách a v seminářích budoucí kněží dostatečně formováni, aby jednou byli dobrými zpovědníky?
To nedovedu posoudit. Formace v této oblasti je důležitá, ovšem nesnadná. Není možné vzít někoho na náslech, aby něco okoukal dřív, než sám začne zpovídat. Je důležité, aby sami bohoslovci nejprve zažili dobré zpovědníky a jejich moudré vedení. Pak by se jako začínající zpovědníci měli mít možnost poradit se zkušenějšími kolegy.
Kdybyste byl postaven před tento úkol, na co by se podle vás měl klást největší důraz?
Úkolem kněze při slavení svátosti smíření není, aby druhým radil nebo je káral a posuzoval, ale aby jim zprostředkoval odpuštění a smíření, aby se stal jako Ježíš tváří Otcova milosrdenství pro druhé.
A co vy sám – zpovídáte rád?
Velmi rád. Je pro mě důležité vidět a zakoušet našeho Boha v akci, v projevech jeho nezměrného slitování a lásky k nám. Dívat se mu tak říkajíc pod prsty a být u toho, jak mění lidské životy. Je to pro mě dar a pomoc i pro můj vlastní růst.
