V pandemickém tunelu jsme skončili všichni

Výběr z nového knižního rozhovoru s papežem Františkem. Pod titulem „Bůh a svět, který přijde“ (Dio e il mondo che verrà, Edizioni Piemme-LEV).

Domníváme, že těžké věci se mohou přihodit jenom někomu jinému

Jak si vykládáte „zemětřesení“, které – pod formou koronaviru – v minulém roce otřáslo světem?

„V životě nastávají temné okamžiky. Příliš často se domníváme, že se něco takového nemůže přihodit zrovna nám, ale jenom někomu jinému, v nějaké jiné zemi, na vzdáleném světadílu. V pandemickém tunelu jsme naopak skončili všichni. Dveřmi našich domovů se vlámaly bolest a stíny, pronikly do našeho myšlení, napadly naše sny a plány. A tak si dnes nikdo nemůže dovolit setrvat v klidu, protože svět už nebude jako dřív. Avšak právě v rámci této kalamity je třeba zachytit ona znamení, která se mohou stát pilířem rekonstrukce. K vyřešení krizí nepostačí okamžitý zásah. Pandemie je poplašný signál, který člověka nutí k přemýšlení. Tento čas zkoušky se tak může stát časem k podstoupení moudrých a prozíravých rozhodnutí pro dobro lidstva, a to celého lidstva“.

Každý individuální čin – jak dobrý, či zlý – dopadá na druhé

Co považujete za nejvýš naléhavé?

„Už nelze nečinně akceptovat nerovnost a rozvrat životního prostředí. Cesta k záchraně lidstva prochází skrze promýšlení nového rozvojového vzorce, jehož neoddiskutovatelným základem by bylo harmonické soužití mezi národy a stvořením. Za vědomí toho, že každý individuální čin – jak dobrý, či zlý – nezůstane osamocen, nýbrž dopadá na druhé, protože vše spolu souvisí. Vše je propojeno! Pokud bychom změnili životní styl, kvůli němuž miliony lidí, a zvláště dětí, svírá hlad, mohli bychom vést střídmější život, který by umožnil rovné rozdělení zdrojů. To neznamená, že oslabíme práva některých lidí, abychom je zrovnoprávnili směrem dolů, nýbrž dopřejeme větší a rozsáhlejší práva těm, kterým nejsou přiznána a kteří nepožívají právní ochrany“.

Pokud nezačneme pečovat o Zemi – náš společný domov nás vyhodí oknem

Vidíte zde nějaká povzbudivá znamení?

„Tyto poznatky a procesy se již dnes snaží odspodu podporovat hnutí neformální ekonomiky, ale také některé instituce a sdružení. Pokoušejí se o nový pohled na náš společný domov, který již není skladištěm využitelných zdrojů, nýbrž posvátnou zahradou, hodnou lásky a úcty, projevovaných udržitelným chováním. Dochází k uvědomění u mladých generací, zejména v ekologických hnutích. Jestliže si nevyhrneme rukávy a ihned nezačneme o Zemi pečovat – za radikálních osobních i politických postojů, ekonomickým obratem na „zelenou“ a zaměřením technologické evoluce tímto směrem – náš společný domov nás dříve nebo později vyhodí oknem. Nelze ztrácet čas“.

Potřebujeme poctivou, transparentní a obezřetnou veřejnou správu

Potýkáme se s jednou z nejhorších humanitárních krizí od druhé světové války. Státy přijímají různá krizová opatření, aby řešily pandemii a dramatickou globální hospodářskou recesi. Co očekáváte od vládců?

„Nyní jde o rekonstrukci z trosek a tento úkol je nesmírnou zátěží pro ty, kdo zastávají vládní úřady. V době, která znepokojuje nejistou budoucností, hrozící či již reálnou ztrátou pracovní míst, nedostatečným výdělkem a celou řadou dalších důsledků, které s sebou nese současná krize, je zásadní poctivá, transparentní a obezřetná veřejná správa. Ovšem každý z nás – a nejenom vládci – je povolán k tomu, aby potíral lhostejnost, korupci a mlčenlivý souhlas s kriminalitou“.

Jakou zásadou se zde můžeme inspirovat?

To, k čemu nyní dochází, může všechny probudit. Nastal čas k odstranění sociální nespravedlnosti a marginalizace. Pokud tuto zkoušku využijeme jako příležitost, můžeme připravit zítřek, který by se nesl v duchu lidského bratrství, které nemá žádnou jinou alternativu, protože bez celkové vize nikdo nemá budoucnost. Hlavy států by mezi sebou měly mluvit, více se konfrontovat a ujednávat strategii. Mějme všichni dobře na paměti, že existuje něco horšího, než krize sama, totiž dramatické důsledky toho, že ji promarníme. Z krize nikdy nevyjdeme stejní: buď budeme lepší, anebo horší“.

Hra s dětmi je nejlepší ztrátou času

Co zvláštního byste poradil rodičům?

„Hra s dětmi je nejlepší ztrátou času. Znám jednu rodinu, která do svého domácího chodu vnesla jeden institucionální prvek, nazývaný »program«. Každou sobotu či neděli tu rodiče vezmou list papíru, na který po vzájemné dohodě s dětmi napíší herní program na příští týden, a pak ho pověsí na kuchyňskou nástěnku. Dětem září oči štěstím, když nastane čas sepisování programu, ze kterého se mezitím stal domácí rituál. Tito rodiče tak do dětí zasévají výchovu, což jsem jim také řekl. Když si dítě hraje s matkou či otcem, učí se tomu, jak vycházet s lidmi, dozvídá se o existenci pravidel a úctě, kterou vyžadují, získává onu sebedůvěru, která mu jednou pomůže, aby se vrhlo do vnější reality, do světa. Při hře děti zároveň pomáhají rodičům – a to z dvojího hlediska. Rodiče jednak přisuzují větší hodnotu času a jednak si uchovají pokoru. V prvé řadě jsou totiž matkou či otcem a vše ostatní – práce, cestování, úspěchy a starosti – přichází až potom. A něco takového je chrání před pokušením narcismu a nezměrného egoismu, kterému dennodenně můžeme podlehnout“.

Ať se mladí lidé chrání pesimisty, nepoctivci a ziskuchtivci

Prudkost Covidu-19 pokosila již beztak vratké perspektivy milionů mladých lidí z celého světa, kteří nyní tápou v nejistotě. Omezování studijních, profesních, sociálních, ekonomických a politických možností je připravuje o právo na budoucnost. Co byste řekl této „covidové generaci“?

„Rád bych ji povzbudil, aby neustoupila této nepříznivé konjuktuře a nepřestávala snít s otevřenýma očima. Ať mladí lidé nemají strach z velkých snů, ať na nich pracují a chrání je před lidmi, kteří je o ně chtějí obrat – pesimisty, nepoctivci, ziskuchtivci. Jistě, pravděpodobně nikdy dříve nebyly nové generace těmi, které by platily nejvyšší cenu za hospodářskou, zaměstnaneckou, zdravotní a mravní krizi, jako je tomu nyní ve třetím tisíciletí. Ale sebelítost k ničemu nevede, naopak: dává krizi šanci. Když budou mladí lidé nadále bojovat a hledat svou příležitost, jak už to mnozí dělají, nebude tu jen nezralá a odborně zaostalá mládež. A pak jde zde otázka poznání. V druhé kapitole knihy Geneze čteme, že Pán, poté, co stvořil nebe a zemi, bere člověka a přivádí ho do rajské zahrady, aby ji obdělával a poznával. Neposílá ho do důchodu, na dovolenou, rekreaci, anebo na gauč – ukládá mu studium a práci. Bůh vložil do člověka schopnost a touhu poznávat, pracovat, a také milovat. „Miluj svého bližního jako sám sebe“ – není důležitější přikázání než toto, které Ježíš říká svým učedníkům (Mk 12,31). Mladí lidé mají svěžest a sílu na to, aby se zhostili těchto zásadních úkolů, které nám Bůh přidělil, a dospěli tak v muže a ženy, plné poznání, lásky a pomoci druhým. Když si zachovají otevřenost vůči setkání a úžasu, budou se moci radovat z krásy a darů života a přírody, z emocí a lásky ve všech jejích odstínech. Půjdou stále vpřed, aby se z každé zkušenosti něco naučili, rozšiřovali své poznání a prohlubovali naději vrozenou každému mládí. Tak uchopí otěže svého života a zároveň uvedou do oběhu vitalitu, která lidstvo požene dál a osvobodí ho. A proto, i když se zdá, že noc nemá konce, neklesejte na mysli. A jak říkával svatý Filip Neri, buďte co nejveselejší“. (Více)