V roce 1944 jsem byl v zajateckém táboře pro německé vojáky v Maroku. Francouzský velitel tábora přenechal neformální vedení tábora německým poddůstojníkům, kteří byli fanatičtí nacisti. Do tábora jsem jako zajatec přišel půl roku před Vánocemi a sloužil jsem tam jako katolický kněz, což nacistům bylo trnem v oku. /…/
Nacistické vedení tábora chystalo svátek slunovratu. Naše křesťanská skupina ale vyřezala skutečně umělecké jesličky. Dokonce se nám podařilo vyrobit i malé svíčičky. Vyzdobili jsme náš barák – kapli. Sbor nazkoušel nejkrásnější německé koledy, mnohé i vícehlasně. A pak jsme čekali, co se na Štědrý den stane.
Účast na nacistické slavnosti slunovratu byla povinná. Všichni tam přišli, beze slova seděli a pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven žvásty o nejněmečtějším z německých svátků. V jedenáct hodin už byli všichni na svých barácích. Obstaral jsem si od francouzského velitele povolení sloužit půlnoční mši. Jedna skupina se vydala po táboře a zpívala koledy. Zvali všechny, aby se přidali k průvodu, který směřoval k jesličkám. Kromě několika fanatických nacistů byl za chvilku celý tábor na nohou. Naše kaplička se hned beznadějně zaplnila. Už před nějakou dobou jsme dekami zakryli okenní otvory a naší část baráku, kam se vešlo asi sto lidí. Teď jsme je museli sundat, protože před osvětlenými jesličkami a slavnostně vyzdobeným oltářem se shromažďovaly stovky mužů se svíčkami. Sbor, naše společenství i dav venku pod okny zpívaly písně, které znaly z dětství. Hudební nástroje zněly na oslavu radosti této noci. Přišli dokonce Francouzi, velitel, který neuznával církev ani kněze, přišel se svou ženou a s dětmi, tlumočník a několik strážců. Byly Vánoce a o této noci nebyla válka ani nepřátelství, zavládl mír. O takové noci nebylo obtížné otevřít srdce mužů pro radostnou zvěst evangelia. Mnozí tam stáli a nestyděli se za slzy, které jim kanuly při vzpomínce na domov a rodinu.
Po delší době to byly moje nejkrásnější Vánoce. Pro mnohé byly vykoupením, protože po vánoční mši jsem musel ještě několik hodin zpovídat. Mezi lidmi dobré vůle skutečně nastal mír. Jako pokání jsem ukládal účast na mši svaté po dobu jednoho týdne, vždyť tito chlapi měli dostatek času. Nejeden z nich toto pokání dodržoval i další týdny a měsíce. Ještě po letech mi přicházely dopisy, v kterých mi psali, že právě tady zažili nejkrásnější a ty nejopravdovější Vánoce v životě. Nejopravdovější bezesporu byly: slavnost v budově, které původně byla stájí pro osly, bez oken a dveří. Mše svatá v silném větru vanoucím od Vysokého Atlasu. Právě tu noc sněžilo, takže nám bylo ve starých, roztrhaných uniformách ještě větší zima. A hlad, který nám nebylo dopřáno utišit lepší stravou ani na Vánoce. Bídu a zimu svaté noci jsme si nemuseli představovat, zažili jsme je na vlastní kůži. Neměli jsme nic, co doma dělá tento svátek tak krásný a důvěrný, ale tím víc než jindy jsme si uvědomovali, že nám nechyběl podstatný dar tohoto večera – mír a radost, které nám přineslo Boží dítě přítomné mezi námi ve svátosti.
Od toho dne pomalu rostl počet věřících. Všechny útoky nacistů se míjely účinkem. Pracovali jsme neúnavně dál, aby vliv svátků nezůstal bez odezvy. Rozšířili jsme studijní kroužky, protože zahálka je matkou všech neřestí. Stále jsme se snažili nabízet nějakou činnost. Od ranní mše až ke zpívanému večernímu kompletáři jsme usilovali o to, aby se muži měli čím užitečně a zajímavě zaměstnat.
