Boží slovo je kompasem na naší cestě.
Uprostřed tolika ran a zmatků
nás dokáže dovést zpět k pravému smyslu života.
Dva základní postoje jak se stávat Ježíšovými učedníky
Existují dva základní postoje, které nám umožňují stát se Ježíšovými učedníky: prvním postojem je naslouchat Slovu, druhým postojem žít podle Slova.
Nejprve je tedy potřeba naslouchat, protože všechno pochází ze slyšení, z toho, že se Bohu otevíráme, že přijímáme vzácný dar jeho přátelství. Pak je ale důležité přijaté Slovo žít, abychom nebyli marnými posluchači, kteří klamou sami sebe (srov. Jk 1,22); abychom neriskovali, že – což by nebylo dobré – budeme naslouchat jen ušima, aniž by semeno Slova sestoupilo do srdce a změnilo náš způsob myšlení, cítění a jednání.
Slovo, které je nám dáno a kterému nasloucháme, žádá, aby se stalo životem, aby proměnilo život, aby se vtělilo do našeho života. Tyto dva základní postoje: naslouchat Slovu a žít podle Slova můžeme nazírat v evangeliu.
První úkol učedníka nejsou velké akce, ale naslouchání Slovu
Evangelista vypráví, že k Ježíši přišlo mnoho lidí a „zástup se kolem něho shromáždil, aby slyšel Boží slovo“ (Lk 5,1). Hledali ho, hladověli a žíznili po Božím slově a slyšeli ho zaznívat v Ježíšových slovech. Proto nám tato scéna říká, že lidské srdce stále hledá pravdu, která by nasytila a ukojila jeho touhu po štěstí; že se nemůžeme spokojit jen s lidskými slovy. Vždy potřebujeme světlo z výšin, které by osvítilo naše kroky, potřebujeme živou vodu, která by uhasila žízeň na poušti duše, potřebujeme útěchu, která by nezklamala, protože pochází z nebe, a nikoli z pomíjivých věcí tohoto světa. Ve změti omamnosti a marnosti lidských slov, bratři a sestry, je zapotřebí Božího slova, Božího slova, které jediné je kompasem na naší cestě, které jediné nás uprostřed tolika ran a zmatků dokáže dovést zpět k pravému smyslu života.
Prvním úkolem učedníka – a my všichni jsme učedníky – není oblékat si oděv vnějškově dokonalé zbožnosti, dělat mimořádné věci nebo se pouštět do velkolepých podniků, nikoli. První úkol, první krok naopak spočívá v tom, že umíme naslouchat jedinému slovu, které zachraňuje, slovu Ježíšovu, jak můžeme vidět v evangelijní epizodě, kdy Mistr vstupuje do Petrovy bárky, aby se trochu vzdálil od břehu a mohl tak lépe kázat lidem (srov. Lk 5,3). Náš život z víry začíná tehdy, když pokorně přijmeme Ježíše na loďce svého bytí, uděláme mu místo, nasloucháme jeho slovu a necháme se jím zpochybnit, otřást a změnit.
Slovo Boží se do nás chce vtělit
Zároveň, bratři a sestry, Slovo Boží žádá, aby se v nás konkrétně vtělilo: proto jsme povoláni Slovo žít. Pouze Slovo, aniž bychom ho žili, způsobuje, že se z nás stávají papoušci, kteří sice souhlasí, ale nerozumí, nežijí.
Ježíš se totiž poté, co z loďky dokončil kázání zástupům, obrací na Petra a vybízí ho, aby riskoval a vsadil na toto Slovo: „Vyplujte na moře a nahoďte sítě na lov ryb“ (v. 4). Boží slovo nemůže zůstat krásnou abstraktní myšlenkou nebo vzbudit jen momentální emoce; žádá nás, abychom změnili svůj pohled, abychom nechali své srdce proměnit podle Kristova vzoru; Slovo nás vyzývá, abychom uprostřed moře tohoto světa odvážně nahodili sítě evangelia, „riskovali“, ano, riskovali a žili lásku, kterou nás On jako první učil a kterou žil. I nás, bratři a sestry, Hospodin s horoucí silou svého Slova žádá, abychom se vydali na širé moře, abychom se odpoutali od stojatých břehů špatných návyků, strachu a průměrnosti, abychom se odvážili žít novým životem. Průměrnost. Průměrnost se líbí ďáblu! Protože do ní vstupuje a ničí nás.
Překážek i výmluv je vždy dostatek
Samozřejmě, že o překážky a výmluvy, proč říci ne, není nikdy nouze, ale podívejme se znovu na Petrův postoj: Petr je po těžké noci, kdy nic nechytil, je rozhněvaný, unavený, zklamaný, a přesto, místo aby zůstal ochromený v té prázdnotě a zablokovaný vlastním selháním, říká: „Mistře, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili, ale na tvé slovo - tedy na tvé slovo - nahodím sítě“ (v. 5). Na tvé slovo vrhnu sítě. A pak se stane něco neslýchaného, zázrak, kdy se loď naplní rybami, až se téměř potopí (srov. v. 7).
Nezůstávejte vězni svých selhání
Bratři a sestry, před mnoha úkoly našeho každodenního života se někdy můžeme cítit nedostatečně, cítit tíhu tolika závazků, které ne vždy přinášejí očekávané plody, nebo našich chyb, které jako by brzdily cestu. Ale se stejnou pokorou a stejnou vírou jako Petr jsme i my žádáni, abychom nezůstávali vězni svých selhání - a to je velmi špatné, protože selhání nás dostihnou a můžeme se stát vězni selhání, ne, prosím: nezůstávejte vězni svých selhání. Namísto toho, abychom setrvávali s očima upřenýma na své prázdné sítě, hleďme na Ježíše a důvěřujme mu. Nedívejte se na své prázdné sítě, dívejte se na Ježíše! On vás přiměje ke kroku, On vás přiměje ke zdárnému postupu: důvěřujte Ježíši. Vždycky můžeme riskovat, že vyplujeme na hladinu a znovu nahodíme své sítě, i když jsme prožili noc neúspěchu, čas zklamání, kdy jsme nic neulovili. Nyní se na chvíli každý zamysleme nad svými vlastními a neúspěchy (chvíle ticha). A při pohledu na tato selhání riskujme, jděme vpřed s odvahou Božího slova.
Nepřestávejte rozhazovat sítě
Svatá Terezie z Kalkaty, jejíž památku dnes slavíme a která neúnavně pečovala o nejchudší a stala se hlasatelkou míru a dialogu, říkávala: „Když nemáme co dát, dejme toto nic. A pamatujte: i když nic nesklízíte, neúnavně zasévejte. Bratři a sestry, nepřestávejte rozsévat, protože to je život.
Bratři a sestry nepřestávejte rozhazovat sítě, nepřestávejte snít a nepřestávejte budovat civilizaci míru! Vždy se odvažte snít sen o bratrství, které je mezi vámi skutečným pokladem! Slovem Božím vás povzbuzuji, abyste rozsévali lásku, abyste s důvěrou kráčeli cestou dialogu, abyste stále projevovali svou dobrotu a laskavost s typickým úsměvem, který vás odlišuje. Neztrácejte úsměv, prosím, a jděte dál! A buďte staviteli míru. Buďte tvůrci naděje. Buďte staviteli naděje. Dobře poslouchejte: buďte staviteli naděje, té naděje evangelia, která nikdy nezklame (srov. Řím 5,5), a která nás otevírá nekonečné radosti.
