Prázdniny končí a začátek nového školního roku vždy s sebou přináší velký nápor na rodiče, kteří jsou zodpovědní za výchovu svých dětí. V září tak musí znovu rozhodovat o škole, o mimoškolní činnosti, o kroužcích apod. To není snadné. Vždyť současná doba nabízí nedozírné možnosti. A většina rodičů zvažuje, co je pro dítě užitečné a přínosné, co potřebuje pro budoucí život.
Rodiče si jsou velice dobře vědomi, že připravit dítě do života si žádá pomoci mu, aby se neztratilo, aby dokázalo hovořit cizími jazyky, aby vystudovalo školy, mělo mnoho vlivných přátel.
V této supermarketové nabídce vzdělání a jiných činností napomáhajích rozvoji dítěte se ukrývá jedno vážné ohrožení výchovného procesu. Snadno se totiž opomene, že základní výchova nespočívá v množství vědomostí, ale že je to cesta, kdy dítěti krok za krokem pomáháme, aby se stalo člověkem ve svém plném významu. Jejím cílem je tedy vychovat především dobrého člověka s pevným charakterem, člověka, který se dokáže ovládat a není hříčkou momentálních nálad a pocitů, který má silnou vůli a dokáže se samostatně rozhodovat pro dobro.
Jak lze ale tohoto cíle dosáhnout? Je to nesnadná cesta, která vyžaduje působení v různých výchovných rovinách. Zmiňme se o těch nejzákladnějších. Jak jsme již konstatovali, jednou rovinou je zajisté snaha o vzdělání a profesní růst. Neméně důležitou je i složka přispívající výchově k lidskosti. Připomeňme, že v této oblasti působí osvědčený skaut a mnoho dalších volnočasových organizací dětí a mládeže. Tyto roviny výchovy ale nemohou dosáhnout svého cíle, pokud se nespojí i s výchovou náboženskou. Nemůžeme člověka podporovat v růstu tělesném a znalostním a nenabídnout mu pomoc v růstu duševním a duchovním. Náboženská výchova je ve skutečnosti integrální a rozhodující součástí výchovy dítěte, která v mnohém rozhoduje o budoucnosti. Staví totiž život na pevnou půdu, vždyť člověk nemající duchovní kořeny, postrádá základní životní ukotvení.
Náboženská výchova je záležitostí všech: rodičů, kněží, katechetů, lidí z farního společenství. Nikdo není od svého dílu zodpovědnosti osvobozen. Pedagogové dobře vědí, jak zásadní je výchova v rodině. Dítě se snadněji naučí modlit, když vidí, jak se modlí rodiče. To je každému jasné. Podobně se nedělní bohoslužba stane součástí jeho života, když je samozřejmou nedělní slavností pro celou rodinu. Také sounáležitost s kolektivem stejně starých věřících dětí je nepostradatelná. Důležitým prostředím náboženské výchovy je však i výuka.
V nedávné totalitě si rodiče museli výuku náboženství ve škole vynutit a protrpět. Na přihlášce musel být podepsaný otec i matka, přihláška se musela odevzdat osobně, a to byla chvíle, kdy ředitelé škol činili na rodiče nátlak. Okresní církevní tajemnící byli odměňování, pokud počet dětí chodících na náboženství v jejcih rajónu klesl. Dětem bylo vyhrožováno, a ne planě, že se na žádnou školu nedostanou atd.
Dnes je cesta volná, stačí jen chtít. A zde se setkáváme se zarážejícím faktem. Je zajímavé, kolik rodičů své děti na náboženství neposílá. Nejednou se zdá, že náboženství rodiče posuzují jako poslední z koníčků, na který své dítě přihlásí, když v tu hodinu již žádný další užitečnější není.
Tomuto konstatování nasvědčuje letmý pohled na čísla.
V celé České republice náboženství navštěvuje 6 % dětí - na Moravě 12,6 % a v Čechách 2,3 %; v pražské arcidiecézi však jen 1,5 %. Vyjádřeno v číslech je to 18 000 dětí v Čechách a 56 000 na Moravě.
Je bezpochyby nutné zdůraznit, že pochopitelně záleží i na kvalitě výuky. Dobrý katecheta, katechetka či kněz, který má k dětem vztah, je pro farnost přímo poklad. Výuka náboženství je totiž jistým způsobem uměním. Jde tady totiž jak o předávání znalostí, tak i o uvedení do života víry, a proto se někdy rozlišuje školní výuka a farní katecheze. V našich podmínkách se však převážně jedná o spojení obou těchto pedagogických metod, proto se nedá počítat s tím, že stačí jen jedna hodina týdně. K té se musí připojit i různé volnočasové nabídky – křesťanské tábory, společné víkendové akce, setkání většího charakteru apod.
Vraťme se však k důležitosti kvality náboženského působení. Nesmíme se nikdy spokojit jen s nějakou povrchní výchovou, nedokonalou či vyloženě špatnou a odbytou. Děti si zaslouží, abychom se jim věnovali naplno, s láskou a porozuměním, ale i s pevností a jasnými požadavky. Kultivované a vyrovnané náboženské působení je předpokladem úspěchu.
Farnost by neměla litovat financí, které vloží do výchovy svých dětí třeba formou dotací na dětské aktivity nebo na katecheticky laděné časopisy pro děti, jakými jsou Duha, Nezbeda a IN!.
Popřejme tedy všem rodičům a katechetům, aby považovali náboženskou výchovu za stěžejní a věnovali jí potřebný čas i námahu. Zkušení vychovatelé dobře vědí, že náboženská formace není záležitostí, kterou se dá jednoduše naučit. Jde o životní nasměrování, o životní volby a o neustálý životní zápas o dobro. Byl by bláhový ten, kdo by na prvním místě nepočítal s Boží milostí. A o tu je třeba prosit. Výchovu je třeba spojovat s modlitbou. Ukazuje se, že výchova k víře je záležitostí opravdu všech. Vždyť přispívat modlitbou může každý. I prarodiče mají své nezastupitelné a velmi důležité místo.
Na začátku nového školního roku proto stojí za to připomenout si, že naše zodpovědnost za předávání víry a výchovu dětí je veliká. Kéž by žádná příležitost nebyla opomenuta či promrhaná.
V této supermarketové nabídce vzdělání a jiných činností napomáhajích rozvoji dítěte se ukrývá jedno vážné ohrožení výchovného procesu. Snadno se totiž opomene, že základní výchova nespočívá v množství vědomostí, ale že je to cesta, kdy dítěti krok za krokem pomáháme, aby se stalo člověkem ve svém plném významu. Jejím cílem je tedy vychovat především dobrého člověka s pevným charakterem, člověka, který se dokáže ovládat a není hříčkou momentálních nálad a pocitů, který má silnou vůli a dokáže se samostatně rozhodovat pro dobro.
Jak lze ale tohoto cíle dosáhnout? Je to nesnadná cesta, která vyžaduje působení v různých výchovných rovinách. Zmiňme se o těch nejzákladnějších. Jak jsme již konstatovali, jednou rovinou je zajisté snaha o vzdělání a profesní růst. Neméně důležitou je i složka přispívající výchově k lidskosti. Připomeňme, že v této oblasti působí osvědčený skaut a mnoho dalších volnočasových organizací dětí a mládeže. Tyto roviny výchovy ale nemohou dosáhnout svého cíle, pokud se nespojí i s výchovou náboženskou. Nemůžeme člověka podporovat v růstu tělesném a znalostním a nenabídnout mu pomoc v růstu duševním a duchovním. Náboženská výchova je ve skutečnosti integrální a rozhodující součástí výchovy dítěte, která v mnohém rozhoduje o budoucnosti. Staví totiž život na pevnou půdu, vždyť člověk nemající duchovní kořeny, postrádá základní životní ukotvení.
Náboženská výchova je záležitostí všech: rodičů, kněží, katechetů, lidí z farního společenství. Nikdo není od svého dílu zodpovědnosti osvobozen. Pedagogové dobře vědí, jak zásadní je výchova v rodině. Dítě se snadněji naučí modlit, když vidí, jak se modlí rodiče. To je každému jasné. Podobně se nedělní bohoslužba stane součástí jeho života, když je samozřejmou nedělní slavností pro celou rodinu. Také sounáležitost s kolektivem stejně starých věřících dětí je nepostradatelná. Důležitým prostředím náboženské výchovy je však i výuka.
V nedávné totalitě si rodiče museli výuku náboženství ve škole vynutit a protrpět. Na přihlášce musel být podepsaný otec i matka, přihláška se musela odevzdat osobně, a to byla chvíle, kdy ředitelé škol činili na rodiče nátlak. Okresní církevní tajemnící byli odměňování, pokud počet dětí chodících na náboženství v jejcih rajónu klesl. Dětem bylo vyhrožováno, a ne planě, že se na žádnou školu nedostanou atd.
Dnes je cesta volná, stačí jen chtít. A zde se setkáváme se zarážejícím faktem. Je zajímavé, kolik rodičů své děti na náboženství neposílá. Nejednou se zdá, že náboženství rodiče posuzují jako poslední z koníčků, na který své dítě přihlásí, když v tu hodinu již žádný další užitečnější není.
Tomuto konstatování nasvědčuje letmý pohled na čísla.
V celé České republice náboženství navštěvuje 6 % dětí - na Moravě 12,6 % a v Čechách 2,3 %; v pražské arcidiecézi však jen 1,5 %. Vyjádřeno v číslech je to 18 000 dětí v Čechách a 56 000 na Moravě.
Je bezpochyby nutné zdůraznit, že pochopitelně záleží i na kvalitě výuky. Dobrý katecheta, katechetka či kněz, který má k dětem vztah, je pro farnost přímo poklad. Výuka náboženství je totiž jistým způsobem uměním. Jde tady totiž jak o předávání znalostí, tak i o uvedení do života víry, a proto se někdy rozlišuje školní výuka a farní katecheze. V našich podmínkách se však převážně jedná o spojení obou těchto pedagogických metod, proto se nedá počítat s tím, že stačí jen jedna hodina týdně. K té se musí připojit i různé volnočasové nabídky – křesťanské tábory, společné víkendové akce, setkání většího charakteru apod.
Vraťme se však k důležitosti kvality náboženského působení. Nesmíme se nikdy spokojit jen s nějakou povrchní výchovou, nedokonalou či vyloženě špatnou a odbytou. Děti si zaslouží, abychom se jim věnovali naplno, s láskou a porozuměním, ale i s pevností a jasnými požadavky. Kultivované a vyrovnané náboženské působení je předpokladem úspěchu.
Farnost by neměla litovat financí, které vloží do výchovy svých dětí třeba formou dotací na dětské aktivity nebo na katecheticky laděné časopisy pro děti, jakými jsou Duha, Nezbeda a IN!.
Popřejme tedy všem rodičům a katechetům, aby považovali náboženskou výchovu za stěžejní a věnovali jí potřebný čas i námahu. Zkušení vychovatelé dobře vědí, že náboženská formace není záležitostí, kterou se dá jednoduše naučit. Jde o životní nasměrování, o životní volby a o neustálý životní zápas o dobro. Byl by bláhový ten, kdo by na prvním místě nepočítal s Boží milostí. A o tu je třeba prosit. Výchovu je třeba spojovat s modlitbou. Ukazuje se, že výchova k víře je záležitostí opravdu všech. Vždyť přispívat modlitbou může každý. I prarodiče mají své nezastupitelné a velmi důležité místo.
Na začátku nového školního roku proto stojí za to připomenout si, že naše zodpovědnost za předávání víry a výchovu dětí je veliká. Kéž by žádná příležitost nebyla opomenuta či promrhaná.
