Jak promlouvá svatý Václav do našeho života? Asi nebudeme následovat tohoto světce zrovna v statečném hájení českého území, ani nebudeme připravovat přímo z vlastní vinice nápoj k slavení eucharistie. Jak tedy následovat "dědice" české země?
Na pomoc nám přicházejí slova známé kancionálové písně: "Nikdy nezahyne národ…., dokud bratr bude bratru odpouštět". Tento Václavův odkaz je velmi konkrétní, pro každého z nás. Nakolik je však praktický, natolik je těžko uskutečnitelný. Kdo z nás se nepotýkal s tím, jak odpuštění "nejde", jak se stále vrací zahořklost a touha oplatit stejnou mincí? Tyto zkušenosti, společné nám všem, vedou k zjištění, že odpuštění je jakési mučednictví! Vždyť vyžaduje sebezapření, úsilí vzdát se nároků na pomstu, ochotu neoplatit druhému zlým, ale dobrým. A toto vše je skutečným mučednictvím, i když nekrvavým. Odpuštěním tedy následujeme našeho národního patrona.
Pokud sv. Václav není jen na piedestalu na náměstí v centru Prahy, ale také na piedestalu v té naší "galerii" s lidmi ukazujícími perspektivní cestu do budoucnosti, pak nepřeslechněme jeho hlasitou výzvu k odpuštění. Odpustit znamená vzdát se zloby vůči druhému, nepřát mu zlo, ale dobro.
Toto odpuštění, projevené nekrvavým mučednickým sebepřemáháním, je tou správnou odpovědí na křivdy ze strany lidí v našem okolí, ale i lidí vzdálenějších. A tak budeme skutečně následovníci sv. Václava a budeme se k němu hlásit nejen slovy písně, ale i svým životem.
Převzato z kázání na Slavnost sv. Václava / Nikdy nezahyne národ…
