Když mi umíral otec, dny míjely jako ve zvláštním hororu. Neexistovalo žádné možná, žádné tajemno, žádná modlitba. Nebyla tu víra, že Bůh může mít nějakou moc. Když nastával jeho konec, ukázalo se, jak moc jsem ve svých šestadvaceti ještě dítě: byl to on, kdo mě utěšoval, když jsem přiběhla do hospice a padla mu do náruče. Následovaly dny pozvolného usínání a potom bezvědomí. Nakrátko se vzchopil, aby ještě jako správný ateista hrubě odbyl řádovou sestru, která pošetile zabloudila do jeho pokoje.
Zemřel přesně na den, jak mu předpověděl lékař. Smrt byl poklidná. Jen pár dní strávil nemohoucí na lůžku a zemřel ve spánku. Prosincový vítr venku byl mrazivě chladný. Byl bělavý a téměř viditelný.
Cítila jsem se, jako by zemřel můj bůh. Stvořitel mého světa a můj ochránce odešel. Když jsem šla po ulici, nebo posedávala v restauracích a barech, cítila jsem hluboko v útrobách pláč, v nějž jsem mohla kdykoliv propuknout. Zhubla jsem a po hrstech ztrácela své odbarvené blond vlasy. Stále jsem pokračovala v práci jako zdravotní sestra. V té době jsem byla navíc jednou z vedoucích skupiny pro pozůstalé. Naslouchala jsem nářku lidí, kteří si přáli zemřít. Měla jsem zachraňovat lidi a ukazovat jim smysl života. Já?!
Pamatuji si, jak jsem jednou seděla na podlaze svého bytu v Londýně a při plném vědomí si říkala: „Tohle je peklo. Jsem v pekle.“
Neustále mě provázel chladný pocit osamění, ze kterého jsem dostávala závratě. Jako bych byla na poušti bez jakýchkoliv známek života. V zádech pocit prázdnoty, do níž jsem mohla kdykoliv upadnout a roztříštit se o skálu. Pocit, že téměř padám, mě provázel neustále – když jsem usínala, když jsem spala a když jsem mluvila s pacienty. Když jsem šla ulicí v dopravní vřavě a v množství červených autobusů a lidí, cítila jsem se tak, jako bych každou chvílí měla prostě zmizet. Nebo vkročit před autobus. Nebo spadnout z vysoké budovy. Nejasně a zoufale jsem zvažovala i to, že bych nějak oslovila Boha. Myslela jsem si – a v ten den, kdy jsem seděla na podlaze, jsem tu myšlenku i vyslovila nahlas – že kdybych měla víru, možná by se tohle všechno dalo přežít. Ale věřit v jakéhokoliv Boha se zdálo naprosto nedosažitelné. Měla jsem pocit, že se nemohu snížit k takovému stupni sebeklamu. Rozhodně tu nebylo žádné znamení, které by bylo odpovědí na mé přemítání, žádná milost.
Proč ke mně Bůh tehdy nepřišel,
ke zlomené bytosti,
která k němu skoro vzpínala ruce, to nevím.
Neumím to vysvětlit.
Řekla bych, že jádro nebo podstata mé duše
ještě nebyla připravená.
Později jsem pochopila,
že věděl, kdy a jak má ke mně přijít
a že peklo, které jsem zažívala,
bylo důležitou přípravou na pozdější setkání s Ním.
