Vincent Zapletal (1867-1938) byl zřejmě nejproslulejším českým katolickým biblistou. Když se ale v době (anti-)modernistické krize stále zužoval prostor pro jeho bádání, zaměřil svou energii a své schopnosti na psaní biblických románů.
Prvním Zapletalovým pokusem byl v roce 1920 vydaný, německy psaný román Jeftova dcera. Příběh je zaznamenán v knize Soudců 11,1–12,7 a patří k nejdrsnějším biblickým vyprávěním vůbec. Nejkrutějším vrcholem nejsou ani válečné skutky ani počty pobitých nepřátel, ale osud, který tento dnes bychom řekli „guerillový“ bojovník za nezávislost připravil své jediné milované dceři. Vynikající válečník, který bojuje proti nepřátelům Izraele, kteří mají mocensky i vojensky navrch, udělá před důležitou bitvou neuvážený slib obětovat to první, co uvidí při návratu z bitvy:
Jefte složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amonovce opravdu do rukou, ten kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amonovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť“ (Sd 11,30–31).
Po vítězném tažení se vrací domů a naproti mu vyjde s „bubínky a s tancem jeho dcera. Měl jenom jedinou, kromě ní neměl syna ani dceru. Jak ji uviděl, roztrhl své roucho a zvolal: ‚Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět‘“ (Sd 11,34b–35).
Jeho dcera před osudem neuhýbá, naopak povzbudí svého otce, aby splnil, co slíbil, a pro sebe si vyžádá jen dva měsíce času přípravy, aby mohla odejít se svými družkami do hor a společně oplakaly trpký osud. Hlavním poselstvím příběhu je působivé varování proti neuváženým příslibům a přísahám, ve kterých Hospodin nemůže mít zalíbení. Zapletal na rozdíl od většiny svých současníků, kteří se ze závěrečného mlčení o provedení exekuce snažili dovodit, že k obětování dcery reálně nedošlo, ponechává vyprávění jeho drsné, reálné vyznění, v čemž navázal na svou starší vědeckou studii z roku 1903. Svatopisec sice v biblickém originálu nádherně vystihl atmosféru doby a podal psychologický portrét nebohé dívky, ale příběh podává jen velmi stručnou kostru (o Jeftově soudcování v Izraeli není dohromady více než 47 veršů), přesto dostatečně pevnou, aby udržela další „svaly a útroby“, které jí Zapletal ve své knize dodal.
Název biblický román nejlépe vystihuje žánr knihy. Zapletal vzal kostru biblického příběhu, který věrně sleduje, aniž by cokoliv vynechal. Přidává dramatickou složku, dialogy, popisy akcí, psychologické portréty a především kulturně-historické, etnografické a religionistické kontexty a výklady. Doplňuje také geografické údaje, nebojí se věnovat celou několikastránkovou kapitolu výhradně popisu krajiny, zeměpisným údajům, informacím o horninách, porostu a způsobu obživy. Střídá je pravidelně s pasážemi nabitými dialogy, často dramaticky vyhrocenými. Tyto scény jsou celkem živě a napínavě napsané a vynahradí suchou popisnost těch předcházejících. Výsledkem je výrazně didaktické a učené pojednání, které je kupodivu čtenářsky „stravitelné“. Zapletal nezapře ani tady svou profesi a metodu. Nevzdaluje se od biblického textu, respektuje rysy biblických postav, vyprávění je střízlivé, prosté, až jednoduché. Autor se zcela podřizuje biblické předloze, neaspiruje na výrazně samostatné, osobité umělecké ztvárnění, které by předloze vdechlo nějaké nové ladění, vyznění či zaměření, jak to dělali již v této době s biblickým textem jiní spisovatelé.
(...)
Mezi všemi těmito literárnímu pokusy o uchopení látky patří ten Zapletalův k nejvěrnějším, nejdoslovnějším a literárně nejméně ambiciózním, pokud máme na mysli originalitu, vnos autorova myšlení a originality do původní předlohy. Zapletal chce originálu sloužit, ne ho využít pro exhibování (jakkoliv jinak literárně legitimnímu) spisovatelských schopností. Možná právě díky jednoduchosti, pros¬totě vyprávění a věrnosti biblické předloze slavil Zapletal se svými romány značné úspěchy, které ho znovu a znovu vracely do spisování objemných, mnohasetstránkových knih. Vždyť jen fyzicky napsat stovky stran německého textu muselo být vyčerpávající dřinou, nemluvě o tvůrčím vypětí a hledání historicko-kulturních a geografických detailů. Zdá se ale, že to Zapletala těšilo a na svých románech pracoval s chutí. Celý německý náklad prvního spisu „Jephtas Tochter“ byl vyprodán ve dvou letech, takže nakladatel připravil druhé a záhy třetí vydání (1924).
Z článku Tomáše Petráčka „Od vědecké exegeze k psaní beletrie: Biblické romány Vincenta Zapletala OP,“ www.studiatheologica.eu 37 (2009): 48–62.
Titulek článku: redakce webu pastorace.cz
Jefte složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amonovce opravdu do rukou, ten kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amonovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť“ (Sd 11,30–31).
Po vítězném tažení se vrací domů a naproti mu vyjde s „bubínky a s tancem jeho dcera. Měl jenom jedinou, kromě ní neměl syna ani dceru. Jak ji uviděl, roztrhl své roucho a zvolal: ‚Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět‘“ (Sd 11,34b–35).
Jeho dcera před osudem neuhýbá, naopak povzbudí svého otce, aby splnil, co slíbil, a pro sebe si vyžádá jen dva měsíce času přípravy, aby mohla odejít se svými družkami do hor a společně oplakaly trpký osud. Hlavním poselstvím příběhu je působivé varování proti neuváženým příslibům a přísahám, ve kterých Hospodin nemůže mít zalíbení. Zapletal na rozdíl od většiny svých současníků, kteří se ze závěrečného mlčení o provedení exekuce snažili dovodit, že k obětování dcery reálně nedošlo, ponechává vyprávění jeho drsné, reálné vyznění, v čemž navázal na svou starší vědeckou studii z roku 1903. Svatopisec sice v biblickém originálu nádherně vystihl atmosféru doby a podal psychologický portrét nebohé dívky, ale příběh podává jen velmi stručnou kostru (o Jeftově soudcování v Izraeli není dohromady více než 47 veršů), přesto dostatečně pevnou, aby udržela další „svaly a útroby“, které jí Zapletal ve své knize dodal.
Název biblický román nejlépe vystihuje žánr knihy. Zapletal vzal kostru biblického příběhu, který věrně sleduje, aniž by cokoliv vynechal. Přidává dramatickou složku, dialogy, popisy akcí, psychologické portréty a především kulturně-historické, etnografické a religionistické kontexty a výklady. Doplňuje také geografické údaje, nebojí se věnovat celou několikastránkovou kapitolu výhradně popisu krajiny, zeměpisným údajům, informacím o horninách, porostu a způsobu obživy. Střídá je pravidelně s pasážemi nabitými dialogy, často dramaticky vyhrocenými. Tyto scény jsou celkem živě a napínavě napsané a vynahradí suchou popisnost těch předcházejících. Výsledkem je výrazně didaktické a učené pojednání, které je kupodivu čtenářsky „stravitelné“. Zapletal nezapře ani tady svou profesi a metodu. Nevzdaluje se od biblického textu, respektuje rysy biblických postav, vyprávění je střízlivé, prosté, až jednoduché. Autor se zcela podřizuje biblické předloze, neaspiruje na výrazně samostatné, osobité umělecké ztvárnění, které by předloze vdechlo nějaké nové ladění, vyznění či zaměření, jak to dělali již v této době s biblickým textem jiní spisovatelé.
(...)
Mezi všemi těmito literárnímu pokusy o uchopení látky patří ten Zapletalův k nejvěrnějším, nejdoslovnějším a literárně nejméně ambiciózním, pokud máme na mysli originalitu, vnos autorova myšlení a originality do původní předlohy. Zapletal chce originálu sloužit, ne ho využít pro exhibování (jakkoliv jinak literárně legitimnímu) spisovatelských schopností. Možná právě díky jednoduchosti, pros¬totě vyprávění a věrnosti biblické předloze slavil Zapletal se svými romány značné úspěchy, které ho znovu a znovu vracely do spisování objemných, mnohasetstránkových knih. Vždyť jen fyzicky napsat stovky stran německého textu muselo být vyčerpávající dřinou, nemluvě o tvůrčím vypětí a hledání historicko-kulturních a geografických detailů. Zdá se ale, že to Zapletala těšilo a na svých románech pracoval s chutí. Celý německý náklad prvního spisu „Jephtas Tochter“ byl vyprodán ve dvou letech, takže nakladatel připravil druhé a záhy třetí vydání (1924).
Z článku Tomáše Petráčka „Od vědecké exegeze k psaní beletrie: Biblické romány Vincenta Zapletala OP,“ www.studiatheologica.eu 37 (2009): 48–62.
Titulek článku: redakce webu pastorace.cz
