Nic není nemožné tomu, kdo má víru,
protože nespoléhá na svoje síly
Evangelium o víře jako hořčičném semínku a o službě druhým (srov. Lk 17,5-10 -) prezentuje téma víry, navozené prosbou učedníků: »Dej nám více víry!« To je krásná modlitba, kterou bychom se měli modlit během dne: „Pane, dej mi více víry!“. Ježíš odpovídá pomocí dvou obrazů: hořčičného zrnka a ochotného služebníka. »Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: „Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!“, poslechla by vás«. Morušovník je mohutný strom, dobře zakořeněný v zemi a odolný proti větrům. Ježíš chce tedy dát na srozuměnou, že víra, třebaže maličká, má sílu vytrhnout z kořenů dokonce i morušovník. A přesadit ho potom do moře je ještě méně pravděpodobné. Nic však není nemožné tomu, kdo má víru, protože nespoléhá na svoje síly, nýbrž svěřuje se Bohu, který může všechno.
Víra potřebuje Boha
Víra přirovnatelná k hořčičnému zrnu je vírou, která není domýšlivá a sebejistá, není velká, jak někdy věřící předstírají. Je to víra, která ve své pokoře vnímá, že velice potřebuje Boha. A ve svojí nepatrnosti se Mu v naprosté důvěře odevzdává. Víra nám dává schopnost nahlížet s nadějí střídavé životní dění a pomáhá nám přijímat také porážky a utrpení s vědomím, že zlo nikdy nemá a nebude mít poslední slovo.
Jak poznáme, že máme víru?
Jak můžeme poznat, zda opravdu máme víru, byť maličkou, pravou, čirou a ryzí? Vysvětluje nám to Ježíš, který podává měřítko víry, jímž je služba. Činí tak podobenstvím, jež na první pohled zaráží, neboť prezentuje panovačnou a nevšímavou postavu pána. Právě jeho počínání však umožňuje, aby vyniklo vlastní jádro podobenství, totiž služebný postoj ochoty. Ježíš chce říci, že takto se věřící člověk vztahuje k Bohu: naprosto se odevzdává do Jeho vůle, bez kalkulů a nároků.
Tento postoj k Bohu se odráží také ve způsobu, jak jednat ve společenství, odráží se v radosti ze služby jedněch druhým. V ní nachází svoji odměnu a nikoli v uznání a výdělcích, které z toho mohou plynout. Tak učí Ježíš v závěru tohoto příběhu: »Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“« (v.10).
Jenom služebníci, tedy bez nároku na poděkování, bez požadavků. »Jsme jenom služebníci« je výraz pokory a ochoty, která církvi velice prospívá a ukazuje, jak si v ní počínat. Sloužit pokorně podle příkladu, který nám dal Ježíš, jenž učedníkům umyl nohy (srov. Jan 13,3-17).
