Přednáška 29.9.2006 v Mníšku pod Brdy v rámci oslav 250-letého výročí posvěcení kostela sv. Václava v Mníšku.
Protože nejsem historik rád bych se zamýšlel nad minulostí s co největším vztahem k dnešku a zítřku.
Protože nejsem historik rád bych se zamýšlel nad minulostí s co největším vztahem k dnešku a zítřku.
Svatý Václav je postavou, která provází České dějiny více než tisíc let; to je opravdu dlouhá doba. K tomu dodejme, že pro řadu lidí je již jedno století dobou, která se jim skrývá takřka v šeru dávnověku. Jaký je vlastně vztah lidí v naší zemi k minulosti? Nedá se to říci jednou větou. Ale lze upozornit na dvě krajnosti, které se v kulturním prostředí Evropy vyskytují. Jednou je přesvědčení, že vše, co je nové je určitě lepší, než cokoliv, co je starší a staré. Je to jakási adorace pokroku, který není chápán jako postupná změna k lepšímu (zde by také byla nutná kriteria, podle kterých určíme, co je lepší), ale ztotožňuje se s každou inovací. V oblasti technických prostředků jako jsou auta nebo počítače, to platí. Ale v jiných oblastech to tak jednoduché není. Druhá krajnost leží na opačném pólu. Podle ní je dobré to, co bylo dříve, co je starší a staré a vše nové je buď podezřelé nebo špatné. Sklon takto hodnotit věci zpravidla roste s přibývajícím věkem. Čím jsme starší, tím raději vzpomínáme na skutečnosti z mládí, kdy jsme poznávali svět a nevěděli jsme často o negativních záležitostech. Kromě toho vzpomínky většinou milosrdně filtrují minulost a vylučují z ní řadu negativních témat.
Ptejme se teď, jakou podobu vědomostí o svatém Václavu jsme asi zdědili. Když se podíváme do druhé poloviny 20. století, tedy do doby, se kterou mnozí máme životní zkušenost, můžeme tam najít dva význačné prvky. Komunistická ideologie si z historie vybírala jen něco a i to často přetvářela případně falšovala do podoby, kterou sama potřebovala. My starší si vzpomeneme na vyvyšování „revolučních tradic“. Pro ně byl svatý Václav nezajímavý, mistr Jan Hus byl z teologa přetvořen v buřiče a podněcovatele vzpoury lidu a husitství bylo podáváno jako sociální revoluce téměř bez náboženského obsahu, ačkoliv právě náboženský obsah byl pro většinu lidí oné doby určující. Řadu dalších témat potom marxistická historie a ideologie nechtěla vnímat. Z 19. a 20. století tuto ideologii nejvíce zajímalo všechno, co vedlo, řečeno jejími slovy, „k revolučním změnám“, ostatní bylo v pozadí nebo nebylo vzpomínáno vůbec. V učebnicích a jiných vzdělávacích textech bylo užíváno jednoduché schéma: co bylo nové bylo dobré a co starší či staré bylo většinou podezřelé nebo nepřijatelné. Tak se stalo, že doslova několik generací (je třeba připočítat i dobu protektorátu!) bylo vychováváno tak, že nevnímalo kontinuitu českých dějin v její plnosti, a vnímalo ji jen útržkovitě nebo téměř vůbec ne.
Po pravdě je třeba říci, že reakce na tuto skutečnost může být také chybná. Je tím myšleno nekritické velebení minulosti a snahy o návrat životních forem do doby před těmito deformacemi. Minulost ovšem nelze vracet. Je možné ji poznávat, snažit se jí porozumět a odkrývat v ní to, co je trvalé, inspirující a obohacující současnost. Je samozřejmě nutné vnímat kontinuitu i kontext. Právě vnímání těchto důležitých věcí nás učí mimo jiné křesťanství, zatímco totalitní ideologie a beztvarý konzumní přístup k životu s nimi nakládají dost hrubě.
Podívejme se teď v několika bodech na postavu knížete a světce Václava. O jeho životě máme několik přesných zpráv, a kromě nich existuje řada legendárních vyprávění. Pro lidi vychované televizí a tzv. literaturou faktu jsou ovšem legendy něčím velmi nespolehlivým. Jsou považovány mnohdy za vybájené příběhy, které nemají se skutečností mnoho společného. Jenže středověké legendy jsou velmi důležitým svědectvím o ideálech a požadavcích doby, ve které vznikaly. Ve světle legend je svatý Václav představován jako vladař vzdělaný, dobře vychovaný svatou Ludmilou a kněžími, úspěšně vládnoucí a přitom zbožný, vedoucí život spíš mnišský než světský. První staroslověnská legenda o svatém Václavu to vyjadřuje takto: „Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem.“ Co tyto charakteristiky znamenají? Především to, že v době vzniku legend vypadal takto ideál evropského křesťanského panovníka. Václavův život musel tomuto ideálu ve skutečnosti do značné míry odpovídat, jinak by se nemohl stát po své smrti nositelem tohoto obrazu. Samozřejmě, že legenda potlačí negativní rysy a vyzdvihne či „dokreslí“ rysy kladné. Smyslem legendy ale není prezentovat světce v ideální podobě proto, aby byla vytvořena jeho úcta. Úcta ke světci a jeho svatořečení vzniku legendy zpravidla předchází. Legendy byly psány proto, aby byly čteny a tak pohnuly posluchače či čtenáře k realizaci předloženého ideálního obrazu. Zde tedy máme před sebou první zřetelný vliv svatováclavské úcty na náboženský život a tedy na život vůbec právě prostřednictvím legendy, když zdůrazňovala, jak by měl ve své době vypadat křesťanský panovník.
Další vlivy svatováclavské úcty můžeme vidět, jestliže si všimneme rysů, které byly v historii na postavě knížete a světce Václava postupně zdůrazněny. Vypovídá o tom výtvarné umění i slovesná tvorba. Postava Václavova je totiž, poněkud schématicky řečeno, představována postupně jako postava mučedníka, knížete a konečně jako postava jediného a trvale legitimního panovníka České země. Světec je nejprve viděn jako mučedník, tedy člověk, který následuje Krista, i když ho to nakonec stojí život. Je ale mučedníkem z této země, a je knížetem, který v této zemi vládne. Zde se spojuje křesťanství s národním prvkem. Toto spojení je potom znázorněno a v podstatě zhmotněno v nejcennějším předmětu našich korunovačních klenotů, totiž ve svatováclavské koruně. Ta je znakem krále, tedy nejvyššího pozemského vládce, a je v ní trn z Kristovy trnové koruny. Není rozhodující, zda jde o trn pravý. Rozhodující je symbol spojení vladařské role s rolí Kristova následovníka.
Obraz Václava – rytíře, jak jej známe například z výzdoby svatováclavské kaple v pražské katedrále, měl zavazovat všechny, kdo nosili jeho korunu, k ušlechtilým rytířským způsobům. Čili k určitému mužskému ideálu křesťana v době rozkvětu rytířstva.
Vraťme se ale ještě k Václavovi – vládci. Jeho spojení s touto zemí je jednoznačné a nepochybné. Je tím, kdo se vlády ujal a tuto zemi zhruba deset let dobře spravoval. Historicky ne zcela jasně doložená, ale mnohokrát opakovaná záležitost s odváděním tributu (stříbro a voli) sousednímu německému vladaři nesvědčí především o slabosti (tvrdší Boleslav jednal později podobně) jako spíš o státnické prozíravosti a o snaze neutrácet ve zbytečných půtkách lidské životy. Václav jakožto vládce není dobyvatel, násilník, pohádkový rek. A Vládce – světec je ochráncem země. Tento prvek, tedy vnímání knížete Václava jako nebeského ochránce země, sehrál nepochybně důležitou úlohu jak v povzbuzení národního sebevědomí tak v důvěře, že všechny spory není možné a nutné vyhrát jen hrubou silou a vojenskou převahou.
Velmi zajímavé je zjištění, že po celá staletí byl kníže Václav chápán jako jediný a trvalý vládce české země a všichni králové jako ti, kdo tuto zemi spravují z jeho pověření. Z tohoto hlediska nebyl panovník národu cizí a byl určitým způsobem Václavovi odpovědný.
Udělejme teď skok do nejnovější doby. Roku 1918 jsme přešli od monarchie k demokracii, která ovšem byla porušena a přerušena totalitou nacionálně-socialistickou a komunistickou. Postava krále ustoupila do historické minulosti (i když je v naší zemi až nápadně silný sklon k uctívání prezidentů a to i komunistických) a rostla úloha jednotlivce a celé pospolitosti, čili lidu. Ve svatováclavské úctě se tak dostáváme, obrazně řečeno, od Staré Boleslavi, svatováclavské koruny a svatováclavské kaple až na Václavské náměstí a k soše světce. Tato socha se ve 20. století opakovaně stávala symbolem ne tolik náboženským, jako spíš symbolem národní identity. Dokonce i pro osoby, které toho o svatém Václavu vědí málo nebo skoro nic. Je to jev dílem zděděný, dílem spontánně vyrostlý, rozhodně však působivý. Podtrhuje spojitost postavy Václavovy s osudy této země. (Mimochodem je zajímavé, že se ani v dobách válečného ohrožení nestala tímto symbolem podobně monumentální socha Jana Žižky, úspěšného vojevůdce, shlížející na Prahu s hory Vítkova.) Je třeba zcela střízlivě říci, že se tak kníže stává pro širokou veřejnost symbolem více národním, než náboženským. V tomto smyslu má logiku označení svátku svatého Václava 28. září v nejnovější době jako den České státnosti.
Připojme však k těmto pohledům do minulosti úvahy výslovně současné. Nejdřív se podívejme na osoby, které v novodobých dějinách mají vládnout. Vládcové – křesťané většinou nebyli ideální osoby, ani o světci Václavovi si nesmíme myslet, že všechno v jeho životní praxi bylo ideální. Přesto víme, že vládce - věřící křesťan cítil svou odpovědnost vůči Bohu a nemohl a nemusel se jako božstvo cítit. Naproti tomu ten, kdo se považuje jakožto člověk za vrchol všeho existujícího, je po politické stránce odpovědný svým voličům nebo politické straně, která ho do vládnoucí pozice dosadila, mnohdy se však může chovat jako ten, kdo není odpovědný nikomu a ničemu. Potom je jen krůček k tomu, aby se cítil být tak trochu božstvem nebo bohem, což neodpovídá pravdě. V dějinách posledních desetiletí máme takových příkladů celou řadu. Naproti tomu vládce, politik, odpovědný člověk, který má živý vztah k Bohu, ví dobře, že Bohem není. Není jistě bezchybný. Ale pokušení pokládat se za božstvo je mu přece jen vzdálenější. Dokonce lze říci s Tomášek Halíkem, že může prožít radost z toho, že nemusí být Bohem!
Lidé, sledující dění ve světě už před deseti nebo patnácti lety říkali, že pro Evropu i pro další země bude v blízké budoucnosti největším problémem vztah s islámským světem. Dnes to vidíme a cítíme mnohem jasněji. Nemám teď na mysli terorismus, pokud ho praktikují muslimové. Ztotožnit islám bez dalšího s terorismem by bylo stejnou nepoctivou zkratkou, jako ztotožnit křesťanství s terorismem při pohledu na teroristické útoky křesťanů v Baskicku nebo Severním Irsku. Nemám teď na mysli ani otázky, které v řadě zemí klademe islámu my, Evropané. Totiž proč mohou být mešity v Evropě a nemohou být křesťanské kostely v té či oné muslimské zemi. Mám na mysli otázky, které klade islámský svět nám. Tento svět totiž má svou vlastní identitu a to muslimskou. Vlastní identitu jsme měli v Evropě také, totiž křesťanskou, ale dnes se k ní většinou nechceme hlásit (viz diskuse o preambuli evropské ústavy). Řekneme-li to poněkud stroze: člověk z muslimské země ví, kým je. Je synem svých rodičů, případně otcem či manželem ve své rodině, a muslimem. Jak je to u nás? Řada lidí jistě vnímá, že jsou Češi a ti mladší často, že jsou Evropané. Ale co nás v tom případě nese a spojuje? Místo narození? Jazyk – ať už čeština nebo „evropská angličtina“? To je velmi málo. Dnešní Evropan je totiž především individualista, hlídá si svou osobní svobodu. Ta je nesporně důležitá. Jenže důraz na osobní svobodu sice spojuje ty, kdo o ní usilují, ale dáleje už dělí. Osobní svoboda člověk, proměněná v moderní božstvo, staví totiž do popředí osobní „já“ a příliš nevnímá společné „my“. K čemu se vlastně vztahuje člověk, uctívající nade vše svou osobní svobodu, jako ke skutečnosti, která ho přesahuje? Zajímají ho kořeny jeho osobního života, jeho rodu i národa? Ví o nich? Zná něco, co jeho osobnost skutečně buduje a tvoří, kromě profesního vzdělání? Když toto sečteme, můžeme dospět k otázce: jaký svět v Evropě se vlastně setkává se světem islámu? Svět televize či módních trendů? Mobilních telefonů, které fotografují, hrají hudbu a tak dále? Neuvádím to proto, abych nad světem lkal, ale chci jen připomenout, že není možné se zabývat pouze tím, co nám současný svět každý den v rádiu, televizi, novinách, reklamách a pracovních úkolech naservíruje a dál nic nevnímat. Je třeba si také udělat čas a prostor pro skutečnosti, které život skutečně nesou a to i v těžkých podmínkách.
Vraťme se tedy k postavě knížete Václava a dívejme se na něj v souvislostech dnešní doby. Zkusme si formulovat a přijmout výzvy, které nám přes prostor tisíci let dává.
První věcí je poznání. Na první pohled se zdá, že tehdejší vzdělaný panovník, kterým kníže Václav byl, nemůže ve vzdělání konkurovat ani dnešnímu žáku páté obecné. Pokud jde o přírodní vědy je to jistě pravda. Ale pokud jde o znalost křesťanství? O porozumění dědictví Bible? A můžeme tvrdit, že dnešní absolvent škol je určitě moudřejší, než tento kníže?
Druhou otázkou je, na čem tento muž v životě stavěl. Rozhodně se nevyhnul své vladařské roli. Ale tím jeho život nevrcholil a neskončil. Jeho zakotvení bylo v křesťanské víře, která ztvárňovala jeho život. To nebylo v jeho okolí obvyklé. Bylo to možná stejně nesamozřejmě, jako je tomu u nás dnes. A Václav, i ti, kdo ho vychovávali, zejména jeho babička svatá Ludmila, tuto odlišnost od mnohých z okolí pěstovali a nesli, i když jim život nakonec neusnadnila. Jinak řečeno: Václav se nezabýval jen tím, čím se zabývali ostatní a nestavěl jen na tom, co přineslo okamžitý prospěch. Máme také tuto úroveň?
A další otázka se týká širších souvislostí. Kníže Václav byl spolubudovatelem, základů křesťanské Evropy. Té Evropy, ve které se – přes mnoho krutostí – vypěstovala úcta k životu, chápání života jako součásti dějin, péče o potřebné a bezmocné, nádherné plody výtvarného, slovesného i hudebního umění, rozvinutá filozofie a nakonec i rozvinuté přírodní vědy. Nezbývá nám, abychom si položili otázku, jakou civilizaci, jakou Evropu dnes společně vytváříme? Jakou roli hraje v našem sněžení péče o věci trvalé, jako péče o to, co dne koupíme pozítří zahodíme? Jakou roli v této civilizaci hraje moudrost, kterou nelze zaměnit ani za vychytralost, ani za peníze? Nebo jinak: sotva by nás někdo přiměl k tomu, abychom se stali účastníky rytířského turnaje. Ale spoluvytváříme civilizaci, ve které má čestnost důležitou roli? Jaký vzor nabízíme mladým lidem? Rytíře nebo vychytralého švindlíře?
Nechci tyto věci říkat proto, abychom ponižovali naše okolí a dívali se s pohrdáním na svět kolem nás. Chci je říkat proto, že veškeré uvažování o knížeti a světci Václavovi ao úctě k němu v dějinách by bylo málo užitečné, kdyby bylo jen pláčem nebo obdivem nad starými časy a tím vše končilo. Pohled na světcovu postavu nám může jasně říci, že sice nikdo z nás nemůže vytvořit kolem sebe svět dokonalý, jako to nemohl udělat ani kníže Václav, ale že jsme stejně jako on odpovědni za to, co do svět vnášíme. Tvářnost, kvalitu, duchovní profil Evropy a této země přece všichni spoluvytváříme. Zní to snad nadneseně, ale přesto je skutečností, že vše, co hodnotného do celku světa vneseme, to jej obohatí, a co v našich životech chybí, bude chybět i v této zemi a v Evropě. Václav vládl jen asi deset let a byl zabit dříve, než mohl mnohé věci dokončit. A přesto tisíc let ovlivňuje řadu lidí v této zemi. To můžeme vnímat jako povzbuzení, i když byl mučedníkem, čili člověkem, se kterým to - běžnými měřítky měřeno - „špatně dopadlo“.
Aleš Opatrný, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ptejme se teď, jakou podobu vědomostí o svatém Václavu jsme asi zdědili. Když se podíváme do druhé poloviny 20. století, tedy do doby, se kterou mnozí máme životní zkušenost, můžeme tam najít dva význačné prvky. Komunistická ideologie si z historie vybírala jen něco a i to často přetvářela případně falšovala do podoby, kterou sama potřebovala. My starší si vzpomeneme na vyvyšování „revolučních tradic“. Pro ně byl svatý Václav nezajímavý, mistr Jan Hus byl z teologa přetvořen v buřiče a podněcovatele vzpoury lidu a husitství bylo podáváno jako sociální revoluce téměř bez náboženského obsahu, ačkoliv právě náboženský obsah byl pro většinu lidí oné doby určující. Řadu dalších témat potom marxistická historie a ideologie nechtěla vnímat. Z 19. a 20. století tuto ideologii nejvíce zajímalo všechno, co vedlo, řečeno jejími slovy, „k revolučním změnám“, ostatní bylo v pozadí nebo nebylo vzpomínáno vůbec. V učebnicích a jiných vzdělávacích textech bylo užíváno jednoduché schéma: co bylo nové bylo dobré a co starší či staré bylo většinou podezřelé nebo nepřijatelné. Tak se stalo, že doslova několik generací (je třeba připočítat i dobu protektorátu!) bylo vychováváno tak, že nevnímalo kontinuitu českých dějin v její plnosti, a vnímalo ji jen útržkovitě nebo téměř vůbec ne.
Po pravdě je třeba říci, že reakce na tuto skutečnost může být také chybná. Je tím myšleno nekritické velebení minulosti a snahy o návrat životních forem do doby před těmito deformacemi. Minulost ovšem nelze vracet. Je možné ji poznávat, snažit se jí porozumět a odkrývat v ní to, co je trvalé, inspirující a obohacující současnost. Je samozřejmě nutné vnímat kontinuitu i kontext. Právě vnímání těchto důležitých věcí nás učí mimo jiné křesťanství, zatímco totalitní ideologie a beztvarý konzumní přístup k životu s nimi nakládají dost hrubě.
Podívejme se teď v několika bodech na postavu knížete a světce Václava. O jeho životě máme několik přesných zpráv, a kromě nich existuje řada legendárních vyprávění. Pro lidi vychované televizí a tzv. literaturou faktu jsou ovšem legendy něčím velmi nespolehlivým. Jsou považovány mnohdy za vybájené příběhy, které nemají se skutečností mnoho společného. Jenže středověké legendy jsou velmi důležitým svědectvím o ideálech a požadavcích doby, ve které vznikaly. Ve světle legend je svatý Václav představován jako vladař vzdělaný, dobře vychovaný svatou Ludmilou a kněžími, úspěšně vládnoucí a přitom zbožný, vedoucí život spíš mnišský než světský. První staroslověnská legenda o svatém Václavu to vyjadřuje takto: „Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem.“ Co tyto charakteristiky znamenají? Především to, že v době vzniku legend vypadal takto ideál evropského křesťanského panovníka. Václavův život musel tomuto ideálu ve skutečnosti do značné míry odpovídat, jinak by se nemohl stát po své smrti nositelem tohoto obrazu. Samozřejmě, že legenda potlačí negativní rysy a vyzdvihne či „dokreslí“ rysy kladné. Smyslem legendy ale není prezentovat světce v ideální podobě proto, aby byla vytvořena jeho úcta. Úcta ke světci a jeho svatořečení vzniku legendy zpravidla předchází. Legendy byly psány proto, aby byly čteny a tak pohnuly posluchače či čtenáře k realizaci předloženého ideálního obrazu. Zde tedy máme před sebou první zřetelný vliv svatováclavské úcty na náboženský život a tedy na život vůbec právě prostřednictvím legendy, když zdůrazňovala, jak by měl ve své době vypadat křesťanský panovník.
Další vlivy svatováclavské úcty můžeme vidět, jestliže si všimneme rysů, které byly v historii na postavě knížete a světce Václava postupně zdůrazněny. Vypovídá o tom výtvarné umění i slovesná tvorba. Postava Václavova je totiž, poněkud schématicky řečeno, představována postupně jako postava mučedníka, knížete a konečně jako postava jediného a trvale legitimního panovníka České země. Světec je nejprve viděn jako mučedník, tedy člověk, který následuje Krista, i když ho to nakonec stojí život. Je ale mučedníkem z této země, a je knížetem, který v této zemi vládne. Zde se spojuje křesťanství s národním prvkem. Toto spojení je potom znázorněno a v podstatě zhmotněno v nejcennějším předmětu našich korunovačních klenotů, totiž ve svatováclavské koruně. Ta je znakem krále, tedy nejvyššího pozemského vládce, a je v ní trn z Kristovy trnové koruny. Není rozhodující, zda jde o trn pravý. Rozhodující je symbol spojení vladařské role s rolí Kristova následovníka.
Obraz Václava – rytíře, jak jej známe například z výzdoby svatováclavské kaple v pražské katedrále, měl zavazovat všechny, kdo nosili jeho korunu, k ušlechtilým rytířským způsobům. Čili k určitému mužskému ideálu křesťana v době rozkvětu rytířstva.
Vraťme se ale ještě k Václavovi – vládci. Jeho spojení s touto zemí je jednoznačné a nepochybné. Je tím, kdo se vlády ujal a tuto zemi zhruba deset let dobře spravoval. Historicky ne zcela jasně doložená, ale mnohokrát opakovaná záležitost s odváděním tributu (stříbro a voli) sousednímu německému vladaři nesvědčí především o slabosti (tvrdší Boleslav jednal později podobně) jako spíš o státnické prozíravosti a o snaze neutrácet ve zbytečných půtkách lidské životy. Václav jakožto vládce není dobyvatel, násilník, pohádkový rek. A Vládce – světec je ochráncem země. Tento prvek, tedy vnímání knížete Václava jako nebeského ochránce země, sehrál nepochybně důležitou úlohu jak v povzbuzení národního sebevědomí tak v důvěře, že všechny spory není možné a nutné vyhrát jen hrubou silou a vojenskou převahou.
Velmi zajímavé je zjištění, že po celá staletí byl kníže Václav chápán jako jediný a trvalý vládce české země a všichni králové jako ti, kdo tuto zemi spravují z jeho pověření. Z tohoto hlediska nebyl panovník národu cizí a byl určitým způsobem Václavovi odpovědný.
Udělejme teď skok do nejnovější doby. Roku 1918 jsme přešli od monarchie k demokracii, která ovšem byla porušena a přerušena totalitou nacionálně-socialistickou a komunistickou. Postava krále ustoupila do historické minulosti (i když je v naší zemi až nápadně silný sklon k uctívání prezidentů a to i komunistických) a rostla úloha jednotlivce a celé pospolitosti, čili lidu. Ve svatováclavské úctě se tak dostáváme, obrazně řečeno, od Staré Boleslavi, svatováclavské koruny a svatováclavské kaple až na Václavské náměstí a k soše světce. Tato socha se ve 20. století opakovaně stávala symbolem ne tolik náboženským, jako spíš symbolem národní identity. Dokonce i pro osoby, které toho o svatém Václavu vědí málo nebo skoro nic. Je to jev dílem zděděný, dílem spontánně vyrostlý, rozhodně však působivý. Podtrhuje spojitost postavy Václavovy s osudy této země. (Mimochodem je zajímavé, že se ani v dobách válečného ohrožení nestala tímto symbolem podobně monumentální socha Jana Žižky, úspěšného vojevůdce, shlížející na Prahu s hory Vítkova.) Je třeba zcela střízlivě říci, že se tak kníže stává pro širokou veřejnost symbolem více národním, než náboženským. V tomto smyslu má logiku označení svátku svatého Václava 28. září v nejnovější době jako den České státnosti.
Připojme však k těmto pohledům do minulosti úvahy výslovně současné. Nejdřív se podívejme na osoby, které v novodobých dějinách mají vládnout. Vládcové – křesťané většinou nebyli ideální osoby, ani o světci Václavovi si nesmíme myslet, že všechno v jeho životní praxi bylo ideální. Přesto víme, že vládce - věřící křesťan cítil svou odpovědnost vůči Bohu a nemohl a nemusel se jako božstvo cítit. Naproti tomu ten, kdo se považuje jakožto člověk za vrchol všeho existujícího, je po politické stránce odpovědný svým voličům nebo politické straně, která ho do vládnoucí pozice dosadila, mnohdy se však může chovat jako ten, kdo není odpovědný nikomu a ničemu. Potom je jen krůček k tomu, aby se cítil být tak trochu božstvem nebo bohem, což neodpovídá pravdě. V dějinách posledních desetiletí máme takových příkladů celou řadu. Naproti tomu vládce, politik, odpovědný člověk, který má živý vztah k Bohu, ví dobře, že Bohem není. Není jistě bezchybný. Ale pokušení pokládat se za božstvo je mu přece jen vzdálenější. Dokonce lze říci s Tomášek Halíkem, že může prožít radost z toho, že nemusí být Bohem!
Lidé, sledující dění ve světě už před deseti nebo patnácti lety říkali, že pro Evropu i pro další země bude v blízké budoucnosti největším problémem vztah s islámským světem. Dnes to vidíme a cítíme mnohem jasněji. Nemám teď na mysli terorismus, pokud ho praktikují muslimové. Ztotožnit islám bez dalšího s terorismem by bylo stejnou nepoctivou zkratkou, jako ztotožnit křesťanství s terorismem při pohledu na teroristické útoky křesťanů v Baskicku nebo Severním Irsku. Nemám teď na mysli ani otázky, které v řadě zemí klademe islámu my, Evropané. Totiž proč mohou být mešity v Evropě a nemohou být křesťanské kostely v té či oné muslimské zemi. Mám na mysli otázky, které klade islámský svět nám. Tento svět totiž má svou vlastní identitu a to muslimskou. Vlastní identitu jsme měli v Evropě také, totiž křesťanskou, ale dnes se k ní většinou nechceme hlásit (viz diskuse o preambuli evropské ústavy). Řekneme-li to poněkud stroze: člověk z muslimské země ví, kým je. Je synem svých rodičů, případně otcem či manželem ve své rodině, a muslimem. Jak je to u nás? Řada lidí jistě vnímá, že jsou Češi a ti mladší často, že jsou Evropané. Ale co nás v tom případě nese a spojuje? Místo narození? Jazyk – ať už čeština nebo „evropská angličtina“? To je velmi málo. Dnešní Evropan je totiž především individualista, hlídá si svou osobní svobodu. Ta je nesporně důležitá. Jenže důraz na osobní svobodu sice spojuje ty, kdo o ní usilují, ale dáleje už dělí. Osobní svoboda člověk, proměněná v moderní božstvo, staví totiž do popředí osobní „já“ a příliš nevnímá společné „my“. K čemu se vlastně vztahuje člověk, uctívající nade vše svou osobní svobodu, jako ke skutečnosti, která ho přesahuje? Zajímají ho kořeny jeho osobního života, jeho rodu i národa? Ví o nich? Zná něco, co jeho osobnost skutečně buduje a tvoří, kromě profesního vzdělání? Když toto sečteme, můžeme dospět k otázce: jaký svět v Evropě se vlastně setkává se světem islámu? Svět televize či módních trendů? Mobilních telefonů, které fotografují, hrají hudbu a tak dále? Neuvádím to proto, abych nad světem lkal, ale chci jen připomenout, že není možné se zabývat pouze tím, co nám současný svět každý den v rádiu, televizi, novinách, reklamách a pracovních úkolech naservíruje a dál nic nevnímat. Je třeba si také udělat čas a prostor pro skutečnosti, které život skutečně nesou a to i v těžkých podmínkách.
Vraťme se tedy k postavě knížete Václava a dívejme se na něj v souvislostech dnešní doby. Zkusme si formulovat a přijmout výzvy, které nám přes prostor tisíci let dává.
První věcí je poznání. Na první pohled se zdá, že tehdejší vzdělaný panovník, kterým kníže Václav byl, nemůže ve vzdělání konkurovat ani dnešnímu žáku páté obecné. Pokud jde o přírodní vědy je to jistě pravda. Ale pokud jde o znalost křesťanství? O porozumění dědictví Bible? A můžeme tvrdit, že dnešní absolvent škol je určitě moudřejší, než tento kníže?
Druhou otázkou je, na čem tento muž v životě stavěl. Rozhodně se nevyhnul své vladařské roli. Ale tím jeho život nevrcholil a neskončil. Jeho zakotvení bylo v křesťanské víře, která ztvárňovala jeho život. To nebylo v jeho okolí obvyklé. Bylo to možná stejně nesamozřejmě, jako je tomu u nás dnes. A Václav, i ti, kdo ho vychovávali, zejména jeho babička svatá Ludmila, tuto odlišnost od mnohých z okolí pěstovali a nesli, i když jim život nakonec neusnadnila. Jinak řečeno: Václav se nezabýval jen tím, čím se zabývali ostatní a nestavěl jen na tom, co přineslo okamžitý prospěch. Máme také tuto úroveň?
A další otázka se týká širších souvislostí. Kníže Václav byl spolubudovatelem, základů křesťanské Evropy. Té Evropy, ve které se – přes mnoho krutostí – vypěstovala úcta k životu, chápání života jako součásti dějin, péče o potřebné a bezmocné, nádherné plody výtvarného, slovesného i hudebního umění, rozvinutá filozofie a nakonec i rozvinuté přírodní vědy. Nezbývá nám, abychom si položili otázku, jakou civilizaci, jakou Evropu dnes společně vytváříme? Jakou roli hraje v našem sněžení péče o věci trvalé, jako péče o to, co dne koupíme pozítří zahodíme? Jakou roli v této civilizaci hraje moudrost, kterou nelze zaměnit ani za vychytralost, ani za peníze? Nebo jinak: sotva by nás někdo přiměl k tomu, abychom se stali účastníky rytířského turnaje. Ale spoluvytváříme civilizaci, ve které má čestnost důležitou roli? Jaký vzor nabízíme mladým lidem? Rytíře nebo vychytralého švindlíře?
Nechci tyto věci říkat proto, abychom ponižovali naše okolí a dívali se s pohrdáním na svět kolem nás. Chci je říkat proto, že veškeré uvažování o knížeti a světci Václavovi ao úctě k němu v dějinách by bylo málo užitečné, kdyby bylo jen pláčem nebo obdivem nad starými časy a tím vše končilo. Pohled na světcovu postavu nám může jasně říci, že sice nikdo z nás nemůže vytvořit kolem sebe svět dokonalý, jako to nemohl udělat ani kníže Václav, ale že jsme stejně jako on odpovědni za to, co do svět vnášíme. Tvářnost, kvalitu, duchovní profil Evropy a této země přece všichni spoluvytváříme. Zní to snad nadneseně, ale přesto je skutečností, že vše, co hodnotného do celku světa vneseme, to jej obohatí, a co v našich životech chybí, bude chybět i v této zemi a v Evropě. Václav vládl jen asi deset let a byl zabit dříve, než mohl mnohé věci dokončit. A přesto tisíc let ovlivňuje řadu lidí v této zemi. To můžeme vnímat jako povzbuzení, i když byl mučedníkem, čili člověkem, se kterým to - běžnými měřítky měřeno - „špatně dopadlo“.
Aleš Opatrný, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
