PROSLOV V NOVÉM BORU
u památníčku na vzpouru českých vojáků která vypukla 21. května 1918 v severočeském městě Rumburk.
Památníky na první světovou válku mají jedno společné. Jsou na nich uvedena jména padlých. Nejsou to anonymní oběti války. Ačkoliv na frontách umírali po stovkách a tisících, ačkoliv se na bojových liniích váleli části jejich těl jedna přes druhou, doma tito mladí lidé měli svá jména. Ve statistikách, strategických plánech velitelů a politiků to byly hodnosti, kusy, počty, čísla, zde doma byli milováni. S konkrétními vlastními jmény, která tu čteme, se vynořuje hrůznost války.
Bohužel se tak děje dodnes. Jsme krmeni slovy jako nepřítel, teroristé, separatisté, opoziční síly, pro-něčí síly, domobrana, žoldáci, fundamentalisté, koaliční jednotky… Tito muži a ženy ať už té či oné strany konfliktu mají svá jména. A je opravdovou tragedií, že vůbec bojují, že je někdo proti někomu jinému poštval.
Podobně je tomu i v případě nešťastné Rumburské vzpoury, kterou si dnes také připomínáme. Měl jsem tu čest přečíst si podrobnou studii doktora Jindřicha Marka, ve které mne, vojáka, zaujala následující slova:
„(Monarchie) potřebovala na válečná jatka na italské frontě každého jenom trochu použitelného vojáka. Ale z řad navrátilců z fronty získávala ,vojenský materiál‘ opravdu nebezpečného charakteru, protože udělat z ,hajmkérů‘ poslušné vojáky, kteří bez přemýšlení budou na rozkaz znovu nasazovat životy za neživotaschopnou monarchii, byla jen naivní a zrádná iluze.“ (Zšeřelá strana hvězdy zvané Pelyněk)
Tato vzpoura mi přibližuje hořkost, jakou v sobě nese voják – válečný veterán. Nejsem kompetentní soudit, zda jejich „válka proti válce“ měla ospravedlnění nebo ne. Okolnosti, vojenská pravidla, etické pozadí, konkrétní lidské charaktery, to všechno by bylo potřeba vzít v úvahu. Chtěl bych však nás všechny poprosit o „mateřské objetí“ každého vojáka, který neměl, nemá a nikdy nebude mít ve svém nitru pokoj. Taková marnost, hořkost, bolest, zoufalství nad bezmocí uvnitř drtivé mašinérie nenávisti a násilí, utrpení a smrti se dá vyhnat jen chápající láskou a pochopením, které za každou cenu nepotřebuje soudit a odsoudit.
P. Petr Šabaka, vojenský kaplan
