Pastorace ve „společnosti volného času“ probíhá jinak než v tradiční nebo i v moderní společnosti, kde stála práce v centru pozornosti. Bleistein si na konci 70. let postěžoval, že se církev zabývá oblastí volného času jenom okrajově a spíše ji vnímá jako problém.
Od té doby se mnohé změnilo: papež vydává pravidelně poselství ke dni cestovního ruchu, vyjadřuje se k problematice migrantů a k dalším sociálním problémům souvisejícím s mobilitou a migrací obyvatelstva. Těmto otázkám se trvale věnuje Papežská komise pro pastoraci migrantů a cestujících.
Jak ovšem církev reaguje na změnu životního stylu, která se projevuje zvýšením významu volného času? Již Jan Pavel II. upozornil v apoštolském listu Dies Domini na nebezpečí způsobené volným víkendem – svátek je nahrazen volnem. Tato změna se týká i náboženské praxe katolíků. Mnozí věřící už nevnímají účast na nedělních bohoslužbách ani jako povinnost, ani jako potřebu. Vnímají ji jako možnou alternativu, jako jednu z řady volnočasových aktivit, pro kterou se člověk rozhodne podle momentální situace nebo nálady.
S problematikou víkendu a mobility souvisí nejen změna postoje ke svěcení svátečního dne, ale i změna v chápání příslušnosti k farnosti. Jestliže například věřící studenti přijíždějí domů pouze na víkend, zúčastní se sice obyčejně nedělních bohoslužeb a někdy i setkání mládeže o víkendu, ale zbytek týdne jsou v místě svého studia, kde se také někdy aktivně zapojují do života vysokoškolského společenství křesťanů. Otázku, kterou farnost považují za „svou vlastní“, nelze vždy jednoznačně zodpovědět. Něco podobného platí u rodin, které odjíždějí pravidelně na víkend na venkov (na chalupu, k prarodičům, za sportem atp.).
Je otázkou pastorační moudrosti, jak reagovat na tyto změny. Pro rozvoj pastorace farností, kde se střídá skupina věřících, kteří jsou aktivní ve všední den, se skupinou, která se zúčastní života farnosti o víkendu, je prvním předpokladem tuto situaci správně vyhodnotit, tzn. uvědomit si, co je možné od které skupiny očekávat a co tato skupina očekává od farnosti. Může tak dojít k tomu, že v některých farnostech tvoří jádro společenství spíše stálí obyvatelé (ti, kteří tam trvale bydlí), v jiných zase tzv. „chalupáři“.
Pokud jde o vnímání náboženské aktivity jako „volnočasové“ činnosti, nepomůže rozčilování ani nostalgické vzpomínání na „staré časy“. Spíše nám může být inspirací postoj, k němuž vyzývá dopis francouzských biskupů z r. 1996, aby se „pastorace přijetí“ obohatila o „pastoraci nabízení“. Pro pluralitní společnost je totiž charakteristické, že si její členové sami vybírají z široké nabídky světonázorových koncepcí, náboženských systémů, ale třeba i jednotlivých myšlenek a zážitků, z nichž si pak tvoří „svoje vlastní náboženství“ (bricolage religion).
K této skutečnosti se můžeme postavit třemi způsoby. První postoj zdůrazňující ortodoxii odmítá náboženskou koláž našich současníků jako něco nepatřičného. Druhý postoj přijímá pluralitu i s jejím relativismem a „výběrovost“ připouští jako právo každého člověka. Třetí postoj bere realisticky situaci lidí, kteří hledají orientaci a nedospěli k tomu, aby přijali učení a praxi církve jako celek (jako formující systém), ale přesto jim tuto možnost nabízí a snaží se, aby pro ně byla atraktivní. První i druhý postoj je pochopitelný, neposkytuje ale možnost pastorační inovace. Třetí postoj tuto možnost poskytuje, ale skrývá v sobě nebezpečí, že přizpůsobí nabídky náboženského života logice trhu.
Text převzat z článku Michal Kaplánek, „Volný čas jako výzva pro teologii,“ Studia theologica 13, č. 2 [44] (2011): 97-117, zde 113-114.
www.studiatheologica.eu
Jak ovšem církev reaguje na změnu životního stylu, která se projevuje zvýšením významu volného času? Již Jan Pavel II. upozornil v apoštolském listu Dies Domini na nebezpečí způsobené volným víkendem – svátek je nahrazen volnem. Tato změna se týká i náboženské praxe katolíků. Mnozí věřící už nevnímají účast na nedělních bohoslužbách ani jako povinnost, ani jako potřebu. Vnímají ji jako možnou alternativu, jako jednu z řady volnočasových aktivit, pro kterou se člověk rozhodne podle momentální situace nebo nálady.
S problematikou víkendu a mobility souvisí nejen změna postoje ke svěcení svátečního dne, ale i změna v chápání příslušnosti k farnosti. Jestliže například věřící studenti přijíždějí domů pouze na víkend, zúčastní se sice obyčejně nedělních bohoslužeb a někdy i setkání mládeže o víkendu, ale zbytek týdne jsou v místě svého studia, kde se také někdy aktivně zapojují do života vysokoškolského společenství křesťanů. Otázku, kterou farnost považují za „svou vlastní“, nelze vždy jednoznačně zodpovědět. Něco podobného platí u rodin, které odjíždějí pravidelně na víkend na venkov (na chalupu, k prarodičům, za sportem atp.).
Je otázkou pastorační moudrosti, jak reagovat na tyto změny. Pro rozvoj pastorace farností, kde se střídá skupina věřících, kteří jsou aktivní ve všední den, se skupinou, která se zúčastní života farnosti o víkendu, je prvním předpokladem tuto situaci správně vyhodnotit, tzn. uvědomit si, co je možné od které skupiny očekávat a co tato skupina očekává od farnosti. Může tak dojít k tomu, že v některých farnostech tvoří jádro společenství spíše stálí obyvatelé (ti, kteří tam trvale bydlí), v jiných zase tzv. „chalupáři“.
Pokud jde o vnímání náboženské aktivity jako „volnočasové“ činnosti, nepomůže rozčilování ani nostalgické vzpomínání na „staré časy“. Spíše nám může být inspirací postoj, k němuž vyzývá dopis francouzských biskupů z r. 1996, aby se „pastorace přijetí“ obohatila o „pastoraci nabízení“. Pro pluralitní společnost je totiž charakteristické, že si její členové sami vybírají z široké nabídky světonázorových koncepcí, náboženských systémů, ale třeba i jednotlivých myšlenek a zážitků, z nichž si pak tvoří „svoje vlastní náboženství“ (bricolage religion).
K této skutečnosti se můžeme postavit třemi způsoby. První postoj zdůrazňující ortodoxii odmítá náboženskou koláž našich současníků jako něco nepatřičného. Druhý postoj přijímá pluralitu i s jejím relativismem a „výběrovost“ připouští jako právo každého člověka. Třetí postoj bere realisticky situaci lidí, kteří hledají orientaci a nedospěli k tomu, aby přijali učení a praxi církve jako celek (jako formující systém), ale přesto jim tuto možnost nabízí a snaží se, aby pro ně byla atraktivní. První i druhý postoj je pochopitelný, neposkytuje ale možnost pastorační inovace. Třetí postoj tuto možnost poskytuje, ale skrývá v sobě nebezpečí, že přizpůsobí nabídky náboženského života logice trhu.
Text převzat z článku Michal Kaplánek, „Volný čas jako výzva pro teologii,“ Studia theologica 13, č. 2 [44] (2011): 97-117, zde 113-114.
www.studiatheologica.eu
