aneb v slabosti se projeví Boží síla...
To snad nemyslí vážně. Copak oni tam nevědí, že byl téměř celý rok nemocný? Taková netaktnost! Jak si to vůbec může dovolit?! Takhle nějak se to ve mně bouřilo, když jsem naladila rádio Vatikán a slyšela redaktora klást biskupu Pavlu Posádovi otázku: "Jak zpětně vidíte první rok svého působení ve funkci litoměřického biskupa?" Odpověď mne tak nadchla, že jsem si druhý den počíhala na reprízu, abych si udělala poznámky.
To snad nemyslí vážně. Copak oni tam nevědí, že byl téměř celý rok nemocný? Taková netaktnost! Jak si to vůbec může dovolit?! Takhle nějak se to ve mně bouřilo, když jsem naladila rádio Vatikán a slyšela redaktora klást biskupu Pavlu Posádovi otázku: "Jak zpětně vidíte první rok svého působení ve funkci litoměřického biskupa?" Odpověď mne tak nadchla, že jsem si druhý den počíhala na reprízu, abych si udělala poznámky.
Řekl přibližně toto: "Přestože to byl rok dost náročný - byl jsem nemocný - zakusil jsem slabost, ve které jsem viděl vítězit Boží sílu. Bylo v Božím plánu, abych začínal s pokorou a se zkušeností vlastní slabosti a Boží síly." Totéž na vlastní kůži zažil sv. Pavel a ve svém druhém dopise do Korintu o tom svým přátelům píše: "Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný." Sv. Terezie z Lisieux se ve své knize "Vstupuji do života" vůbec nediví, že Petr selhal a Krista třikrát zapřel. Bodejť ne, když spoléhal na své síly. "Pán chtěl Petrovi ukázat jeho vlastní slabost, aby předtím, než bude řídit celou Církev plnou hříšníků, zakusil sám na sobě, co zmůže člověk bez pomoci Boží. Co bych dělala, co by ze mne bylo, kdybych se spoléhala na své vlastní síly?!", ptá se sama sebe Terezička.
Kdybych měla v nějaké anketě zodpovědět otázku, jaký kvalifikační předpoklad pro funkci biskupa pokládám za nejdůležitější, asi bych bez zaváhání odpověděla, že pokoru. Jenže ono to s ní není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Raniero Cantalamessa o ní tvrdí: "Statut pokory je zcela zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí, že ji má." Zdá se, že nejjistější cestou k pokoře je právě osobní zkušenost a prožitek slabosti, v níž se teprve může pořádně projevit Boží síla.
Kardinál Trochta nazýval svoji litoměřickou diecézi velmi výstižně "kamenolomem". Za misijní území ji pokládal i P. Ladislav Kubíček. To byl také důvod, proč nezůstal na Moravě, ale šel sloužit právě sem. V květnu 1976 napsal v dopise: "Včera jsme pochovávali 59letého kněze. Zemřel na infarkt a před smrtí se mi svěřil, že Kristu Pánu nabídl svůj život, jestli jej potřebuje k záchraně nějaké duše. Takhle bychom měli umírat všichni!"
Ve středu 8. září 2004 se nezvykle svěřoval se svými starostmi o diecézi, na které mu bytostně záleželo. Tenhle noční rozhovor ukončil slovy: "Ale Pán Bůh si s tím určitě nějak poradí, uvidíš!" Ve čtvrtek 9. září při mši svaté v kapli na faře kázal o ceně mučednické krve a o mučednictví jako velké milosti, která není dopřána každému. V noci z pátku na sobotu byl na své faře, v místnosti přímo nad touto kaplí, zavražděn. Shoda okolností?
Redaktor rádia Vatikán položil biskupu Posádovi ještě jednu otázku: "O krvi mučedníků se říká, že je semenem nových křesťanů, nového života. Domníváte se, že to platí i o knězi Ladislavu Kubíčkovi z vaší diecéze?" Biskup Pavel o tom nepochybuje: "Určitě ano. Mám signály, že se lidé v souvislosti s krví tohoto mučedníka aktivizují nejen ve farnosti, kde působil, ale i na jiných místech diecéze i mimo ni."
Slabí jsou silní, první budou poslední - křesťanství je plné paradoxů. Stačí přečíst si například Blahoslavenství a člověk si uvědomí, že všechno je jinak. Všechno je obráceně. A to je moc dobře, protože právě v tom je naděje. Nejen pro litoměřickou diecézi, ale pro každého, kdo si je vědom své slabosti a Boží všemohoucnosti.
marie.svatosova@seznam.cz
***
Další texty k tématu slabost, bezmoc naleznete zde
Kdybych měla v nějaké anketě zodpovědět otázku, jaký kvalifikační předpoklad pro funkci biskupa pokládám za nejdůležitější, asi bych bez zaváhání odpověděla, že pokoru. Jenže ono to s ní není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Raniero Cantalamessa o ní tvrdí: "Statut pokory je zcela zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí, že ji má." Zdá se, že nejjistější cestou k pokoře je právě osobní zkušenost a prožitek slabosti, v níž se teprve může pořádně projevit Boží síla.
Kardinál Trochta nazýval svoji litoměřickou diecézi velmi výstižně "kamenolomem". Za misijní území ji pokládal i P. Ladislav Kubíček. To byl také důvod, proč nezůstal na Moravě, ale šel sloužit právě sem. V květnu 1976 napsal v dopise: "Včera jsme pochovávali 59letého kněze. Zemřel na infarkt a před smrtí se mi svěřil, že Kristu Pánu nabídl svůj život, jestli jej potřebuje k záchraně nějaké duše. Takhle bychom měli umírat všichni!"
Ve středu 8. září 2004 se nezvykle svěřoval se svými starostmi o diecézi, na které mu bytostně záleželo. Tenhle noční rozhovor ukončil slovy: "Ale Pán Bůh si s tím určitě nějak poradí, uvidíš!" Ve čtvrtek 9. září při mši svaté v kapli na faře kázal o ceně mučednické krve a o mučednictví jako velké milosti, která není dopřána každému. V noci z pátku na sobotu byl na své faře, v místnosti přímo nad touto kaplí, zavražděn. Shoda okolností?
Redaktor rádia Vatikán položil biskupu Posádovi ještě jednu otázku: "O krvi mučedníků se říká, že je semenem nových křesťanů, nového života. Domníváte se, že to platí i o knězi Ladislavu Kubíčkovi z vaší diecéze?" Biskup Pavel o tom nepochybuje: "Určitě ano. Mám signály, že se lidé v souvislosti s krví tohoto mučedníka aktivizují nejen ve farnosti, kde působil, ale i na jiných místech diecéze i mimo ni."
Slabí jsou silní, první budou poslední - křesťanství je plné paradoxů. Stačí přečíst si například Blahoslavenství a člověk si uvědomí, že všechno je jinak. Všechno je obráceně. A to je moc dobře, protože právě v tom je naděje. Nejen pro litoměřickou diecézi, ale pro každého, kdo si je vědom své slabosti a Boží všemohoucnosti.
marie.svatosova@seznam.cz
***
Další texty k tématu slabost, bezmoc naleznete zde
