Výkvět národa v kriminále
Dralo se peří a jednoho dne z nás bachař vybral deset lidí – mě nejspíš proto, že jsem tam byl nejvyšší. Oznámil mně: „Vy budete majstrom!” – „Dobře, ale co budeme dělat?" – „Murári,” odpověděl. Tak jsme šli na vězeňský dvůr pokládat cihly. Před námi už pracovala skupina kopáčů. Když jsme se k nim přiblížili, všiml jsem si, že je má na povel takový malý človíček. Napadlo mě, že bych se mu měl pochopitelně představit. „Já jsem Bradna, kaplan z Podřipska,” říkám mu. „Těší mě, já jsem Karel Janoušek, maršál britského letectva,” on na to.
Blízký blízkým i přes zdi kriminálu
I přes zdi kriminálu jsem své blízké cítil a vnímal. Zvlášť na samotce. Byl jsem sám fyzicky, ale nikoli duchovně. Cítil jsem kolem sebe teplo rodičů a přátel. Moji strýcové už byli mrtví i někteří kněží z naší farnosti, a přesto se se mnou spojovali. Otokar Březina přesně píše: ,,Svatí a spravedliví našeho rodu přicházejí k nám z dálav věčnosti milostiplní..." To je prorocké slovo básníků...
