„Pavel se jich zeptal: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý‘“ (Sk 19,2).
Četl jsem k tomuto verši podnětný komentář: „Křesťanství bez Ducha svatého, bez vědomí o existenci Ducha Božího, bylo pro Pavla nepředstavitelné. (…) Křesťanství redukované jen na chování, nebo na znalosti o Ježíši, není platné.“ (SEDLÁK Jan a kol., Rozjímání nad knihou Skutků apoštolských, Praha 1993).
Kolik je věřících křesťanů, kteří možná mlhavě tuší, že nějaký Duch svatý je, ale jak se projevuje, to je jim vzdáleno. Stačilo by položit jednoduchou otázku (čím jednoduší, tím účinnější, protože neumíme odpovídat na jednoduché otázky): Jak v tobě působí Duch svatý? Jakou máš s ním zkušenost? Víra mnoha věřících křesťanů nepřekročila práh dospělosti.
Zde objevíme můstek k slovům evangelia. Slyšel jsem, jak někteří rodiče vysvětlují dětem, že Pán Ježíš bydlí v kostele ve svatostánku. „Musí mu být smutno, když odejdeme domů,“ slyšíme dětský hlásek. Ale ona to může být pravda. Ježíš konstatuje: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (Jan 16,32). Pokud omezujeme svou víru, svůj vztah k Bohu jen na kostel, pak v něm zanecháváme Ježíše – místo toho, abychom jej neustále vynášeli do svých domovů, abychom jej zvali při každé příležitosti, ba co víc, STÁLE!
Duch svatý v tomto snažení hraje svou významnou roli, protože nás vede a napovídá nám, jak to máme dělat a dává nám k tomu také sílu. Stačí ho jen prosit.
