Víte, co rád se svými dětmi dělám? Pouštím draka. A víte proč? Jednoduše proto, že mne to nutí zaklonit hlavu a dívat se do nebe. A nebe, jak známo, je vždycky krásné, ať už je azurově modré, nebo pošplíchané šedobílými cákanci vyplakaných mraků, či vzdorující invazi nadrncaných beránků.
A pak, když se člověk dívá do nebe, nějak lépe může snít. To není jako být ubíjen každodenními starostmi a šlapat – s hlavou skloněnou – v blátě reality všedních dnů.
Mám za to, že Církev v naší zemi potřebuje přesně tohle: snít. Proč? Protože to docela normálně zapomněla.
Každý křesťan by měl zalovit v paměti dítěte, kterou má ukrytou hluboko v sobě. Věřím, že nejeden vytáhne vzpomínku na to, jak lehával na měkké kupce usušeného sena a pozoroval po obloze větrem hnané mraky. A celá ta atmosféra byla dozajista provoněna dálkami, dobrodružstvím a sny o hrdinských činech.
A nakonec by nebylo špatné část svého dětství a snů přenést do současnosti a ve všem tom, co nás potkává a v čem se plahočíme, začít vidět dál, než do zítřejšího odpoledne.
Snít o tom, že pořád ještě stojí za to říkat lidem o Bohu a jeho lásce k nám, která se naplnila v Ježíši Kristu; snít o tom, že to můžeme být my, kdo osloví své příbuzné, přátele, spolužáky či spolupracovníky; snít o tom, že budeme těmi, kdo pomohou najít cestu svým dětem a ony pak budou moci podat ruku svým vrstevníkům.
Snít o tom, že Církev bude víc než jenom místem, kde se rádi scházíme a radujeme – my, kteří si říkáme Svatí a Vyvolení.
Snít o tom, že – tak jako v dětství jsme na tváři vycítili ten první závan správného větru k pouštění draků –, ucítíme nyní jemný závan přicházejícího Ducha svatého – v moci a plnosti do našich životů.
Snít o tom, že konečně dáme ve svém životě prostor projevu Boží moci…
Proč to všechno? Protože od snu je jenom kousek k odhodlání a odhodlání je téměř půlka vykonaného činu.
No, uznejte sami, že papírový drak je docela užitečná záležitost, zvláště tehdy, naučí-li nás opět snít.
A proto radím: jaro-nejaro, popadněte papírového draka a hurá do polí nebo na kopec. Že nemáte děti? Že jste usedlí a seriózní křesťané? Že se to na jaře nedělá? Nebo není dobrý vítr?
No a co?!
Ze zápisníku Petra Plaňanského
Mám za to, že Církev v naší zemi potřebuje přesně tohle: snít. Proč? Protože to docela normálně zapomněla.
Každý křesťan by měl zalovit v paměti dítěte, kterou má ukrytou hluboko v sobě. Věřím, že nejeden vytáhne vzpomínku na to, jak lehával na měkké kupce usušeného sena a pozoroval po obloze větrem hnané mraky. A celá ta atmosféra byla dozajista provoněna dálkami, dobrodružstvím a sny o hrdinských činech.
A nakonec by nebylo špatné část svého dětství a snů přenést do současnosti a ve všem tom, co nás potkává a v čem se plahočíme, začít vidět dál, než do zítřejšího odpoledne.
Snít o tom, že pořád ještě stojí za to říkat lidem o Bohu a jeho lásce k nám, která se naplnila v Ježíši Kristu; snít o tom, že to můžeme být my, kdo osloví své příbuzné, přátele, spolužáky či spolupracovníky; snít o tom, že budeme těmi, kdo pomohou najít cestu svým dětem a ony pak budou moci podat ruku svým vrstevníkům.
Snít o tom, že Církev bude víc než jenom místem, kde se rádi scházíme a radujeme – my, kteří si říkáme Svatí a Vyvolení.
Snít o tom, že – tak jako v dětství jsme na tváři vycítili ten první závan správného větru k pouštění draků –, ucítíme nyní jemný závan přicházejícího Ducha svatého – v moci a plnosti do našich životů.
Snít o tom, že konečně dáme ve svém životě prostor projevu Boží moci…
Proč to všechno? Protože od snu je jenom kousek k odhodlání a odhodlání je téměř půlka vykonaného činu.
No, uznejte sami, že papírový drak je docela užitečná záležitost, zvláště tehdy, naučí-li nás opět snít.
A proto radím: jaro-nejaro, popadněte papírového draka a hurá do polí nebo na kopec. Že nemáte děti? Že jste usedlí a seriózní křesťané? Že se to na jaře nedělá? Nebo není dobrý vítr?
No a co?!
Ze zápisníku Petra Plaňanského
