Kryštof přišel ze školy a na ruce měl propiskou načmáranou jakousi tajuplnou šifru: M4/56.
„Co to je? Tajný vojenský kód?“ ptala jsem se zvědavě.
„Ale kdepak. Domácí úkol z matematiky. Na dlani to mám rychlejší než hledat sešit v aktovce,“ vysvětloval Kryštof.
„Tak to máš štěstí, že žiješ v době propisek. Když děti ještě ryly rydlem do hliněných destiček, asi by si nechtěly vyrývat poznámky do dlaně.“
„No to jo, ale hlavně, jak by byly těžké takové hliněné učebnice, babi,“ směje se Kryštof.
„To je pravda, ale zase byly trvanlivé, teda pokud se nerozbily. Když se taková hliněná destička vypálí v ohni, vydrží statisíce let. Ne jako dnešní cédéčko, které za pět let už nejde přečíst.“
Proto taky se v Bibli píše: „Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!“ Když se vyryje do stromu V + J = velká láska, tak to přetrvá, i když si V najde jinou lásku a J zešediví a zestárne. Prorok Izajáš to dobře věděl, znal trvanlivost vyrytých nápisů. A věděl to i Bůh, když vnukl Izajášovi, aby napsal: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní!“
„Představ si, Kryštofe, že kdyby Pán Ježíš měl propisku, napsal by si na dlaň tvoje jméno. A víš proč?“
„Má špatnou paměť?“
„Ne,“ směju se, „Pán Ježíš má paměť jako slon. Ale proto, že tě má rád jako přítele a chce, abys to věděl.“
„A tebe by si tam taky napsal?“
„Taky, protože patřím k jeho přátelům. Všechny své přátele by si tam napsal. Víš, kolik má přátel?“
„Nevím. Sto?“
„Asi deset miliard. Možná víc. Všechny lidi, které Pán Bůh stvořil, má Pán Ježíš rád jako svoje přátele. Všechny, co žijí, i ty, co už umřeli, i ty, co se teprve narodí.“
„No, ale na tolik lidí by mu jedna propiska nestačila. To by jich vypsal spoustu!“ Říká Kryštof.
„Nejenom že by je vypsal, ale udělal by si do ruky díru! Co se stane, když napíšeš na dlaň jména statisíců přátel? Uděláš si pořádnou díru. Takovou, jakou měl vzkříšený Kristus, když přišel o Velikonocích k učedníkům a řekl: ‚Pokoj vám‘.“
„Ale tu díru mu tam udělal voják, když ho přibil hřebem na kříž! Pan farář to říkal!“
„Ano, ale výsledek je stejný, jako kdyby tisíc hodin psal jméno za jménem. Důležité je to, že to Pán Ježíš udělal z lásky k lidem, z lásky ke mně, k tobě, k ostatním. Tím hřebem si nás navždy vyryl do svých dlaní.“
A když přišel Zmrtvýchvstalý k učedníkům, všichni viděli díry v jeho rukou. Všichni viděli, že si je navěky vyryl do svých dlaní. I my to uvidíme, když se budeme správně dívat.
