Jedna mladá žena, moje známá, mi před nějakým časem napsala, že je naštvaná na Řím a na papeže a že už má dost i zklamání ze svého faráře. A že vystoupila z církve. Co jsem jí na to měl odepsat?
Ano, někteří církev opouštějí. A všichni pro to mají důvody. Mnozí odcházejí z přesvědčení. Považují Boha za iluzi a už nechtějí slyšet nic o útěše, milosti a vykoupení. Jiní se domnívají, že mohou věřit v Boha i bez toho, že by byli členy církve. A mnozí se k církvi obracejí zády, protože jsou zklamaní farářem a politikou církve. Tak jako tato moje známá. Všechny tyto důvody mi připadají velmi vážné. Mohli bychom si ale opravdu ulehčeně vydechnout, kdyby už neexistovala křesťanská církev?
Jen si to představme: žádný papež, žádný biskup a žádný farář už by nestavěl poselství lásky k bližnímu proti bubnové palbě reklamy a uctívání úspěchu. Nikdo už by otevřeně neřekl, jak se člověk stává vratkým a nemá se čeho přidržet, jestliže se zabývá jenom sám sebou. A nikdo by nám už nepřipomínal, že jsme všichni byli stvořeni k obrazu Božímu a že lidský život je proto nedotknutelný a posvátný. Dařilo by se nám pak lépe?
Té mladé ženě jsem tedy odepsal, že ji naprosto chápu. Pokud by byl hněv nad církví důvodem k odchodu z církve, tak bych ovšem už sám musel dávno vystoupit. Také mně leccos vadí. Ale moje víra není závislá na lidech a jejich úzkoprsosti. Na to je pro mě příliš cenná. Kvůli žádnému hněvu na světě bych neopustil společenství svých řádových sester a bratří v modlitbě a nevzdal bych se prožívání Boží přítomnosti v kruhu věřících během mše svaté.
A těší mě, že podobně smýšlí stále více lidí, a po letech náboženské lhostejnosti se znovu vracejí do církve. Mnozí proto, že založili rodinu a chtějí dát svým dětem duchovní domov. Jiní proto, že potřebují místo ztišení. Nebo proto, že je znovu začalo zajímat, co vlastně řekl Ježíš. Anebo proto, že se chtějí distancovat od světa, který spatřuje štěstí už jen v konzumu a v zábavě. Moje známá už se mimochodem k těmto lidem mezitím také připojila. Také ona se znovu vrátila do církve. Je dobře, že jsem tehdy nerezignoval.
Jen si to představme: žádný papež, žádný biskup a žádný farář už by nestavěl poselství lásky k bližnímu proti bubnové palbě reklamy a uctívání úspěchu. Nikdo už by otevřeně neřekl, jak se člověk stává vratkým a nemá se čeho přidržet, jestliže se zabývá jenom sám sebou. A nikdo by nám už nepřipomínal, že jsme všichni byli stvořeni k obrazu Božímu a že lidský život je proto nedotknutelný a posvátný. Dařilo by se nám pak lépe?
Té mladé ženě jsem tedy odepsal, že ji naprosto chápu. Pokud by byl hněv nad církví důvodem k odchodu z církve, tak bych ovšem už sám musel dávno vystoupit. Také mně leccos vadí. Ale moje víra není závislá na lidech a jejich úzkoprsosti. Na to je pro mě příliš cenná. Kvůli žádnému hněvu na světě bych neopustil společenství svých řádových sester a bratří v modlitbě a nevzdal bych se prožívání Boží přítomnosti v kruhu věřících během mše svaté.A těší mě, že podobně smýšlí stále více lidí, a po letech náboženské lhostejnosti se znovu vracejí do církve. Mnozí proto, že založili rodinu a chtějí dát svým dětem duchovní domov. Jiní proto, že potřebují místo ztišení. Nebo proto, že je znovu začalo zajímat, co vlastně řekl Ježíš. Anebo proto, že se chtějí distancovat od světa, který spatřuje štěstí už jen v konzumu a v zábavě. Moje známá už se mimochodem k těmto lidem mezitím také připojila. Také ona se znovu vrátila do církve. Je dobře, že jsem tehdy nerezignoval.
Se svolením zpracováno podle knihy Notkera Wolfa: Prokletý mobil,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
