Vždycky jsem toužila být světicí. Ale běda! Když jsem se srovnávala se svatými, vždycky jsem zjišťovala, že je mezi nimi a mnou stejný rozdíl jako mezi horou, jejíž vrchol se ztrácí v oblacích a skrytým zrnkem písku, po kterém šlapou nohy chodců. Místo abych zmalomyslněla, řekla jsem si: Pán Bůh nemůže vnukat neuskutečnitelné touhy. Přes svou maličkost tedy mohu usilovat o svatost. Abych vyrostla, to je nemožné. Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.
Jsme v století vynálezů, nyní už není třeba namáhavě vystupovat po schodech. U bohatých lidí výhodně nahrazuje schodiště výtah. Já bych také chtěla nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti.
Tehdy jsem hledala ve svatých knihách náznak výtahu, po kterém jsem toužila, a čtla jsem tato slova, která vyšla z úst Věčné Moudrosti: „Kdo je maličký, ať přijde ke mně.“ Tehdy jsem přišla, uhádla jsem, že jsem nalezla to, co jsme hledala. A protože jsem chtěla vědět, můj Bože, co uděláš s oním maličkým, jenž by odpověděl na tvou výzvu, hledala jsem dál, a hle, co jsem nalezla: „Jako matka laská své dítě, tak vás budu utěšovat, nosit v náručí a hýčkat na kolenou.“
Nikdy mou duši nepotěšila něžnější, lahodnější slova: Výtah, který mě má pozdvihnout až do nebe, to je tvoje náruč, Ježíši! Proto nepotřebuji růst, naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc
(Terezie z Lisieux + 1897)
