Pokud si uchováváme vnitřní pokoj,
Bůh v nás může vykonat mnohem více, než my sami

Doba, v níž žijeme, je plná nepokoje a neklidu. To má vliv nejen na náš každodenní život, ale velmi často i na ten duchovní. Naše hledání Boha i služba druhým lidem jsou nezřídka plné neklidu a úzkosti, ačkoli bychom mohli být pokojní a plní důvěry.

Je proto velice důležité, abychom konečně pochopili, že cesta k Bohu a ke svatosti, která se po nás žádá, je mnohem účinnější, kratší, ale i mnohem snazší, pokud se naučíme uchovat si za každé situace pokojné srdce. Neboť tehdy jsme učenliví vůči Duchu Svatému a Pán v nás svou milostí může vykonat mnohem více, než co bychom kdy dokázali vlastním úsilím.

Beze mne nemůžete dělat nic

Máme-li dobře pochopit, jak je pro náš křesťanský růst podstatné, abychom se snažili získat vnitřní pokoj a co nejvíce si jej udržet, musíme si především připomenout jednu věc: všechno dobro, které můžeme vykonat, pochází od Boha a jedině od něj. „Beze mne nemůžete dělat nic,“ říká Ježíš (Jan 15,5). Neříká nám, že toho nezmůžeme moc, ale že nemůžeme činit nic.

Je docela zásadní, abychom byli pevně přesvědčeni o této pravdě. Často musí Bůh v našem životě dopustit mnohé neúspěchy, zkoušky a pokoření, abychom tato slova přijali nejen hlavou, ale aby se stala naší bytostnou zkušeností. Kdyby Pán mohl, rád by nás ušetřil všech těch zkoušek. My je však potřebujeme, abychom se přesvědčili o tom, že nemůžeme konat dobro sami o sobě. Všichni svatí z dějin nám dosvědčují, jak je nezbytné dojít k tomuto poznání. Ono je totiž nutným předpokladem toho, aby v nás Pán mohl konat velké věci. Proto svatá Terezka řekla, že za největší obdrženou milost považuje to, že jí Pán „ukázal její nepatrnost a slabost“.

Pokud ta slova evangelia podle Jana vezmeme vážně, snadno pochopíme, že zásadní problém našeho duchovního života je shrnut v následující otázce: jak umožnit Ježíši, aby ve mně jednal? Jak dovolit Boží milosti, aby mohla v mém životě svobodně působit?

Je z toho zřejmé, že naším cílem by neměla být snaha dělat spoustu věcí (byť dobrých a správných) jen podle našeho rozumu, podle našich plánů a schopností. Ale především bychom se měli snažit rozlišit, jaké jsou vnitřní dispozice naší duše; jinými slovy, zaměřit se na postoje srdce, na duchovní podmínky, které Bohu umožňují v nás jednat. Jen tak budeme moci nést „trvalý užitek“ (srov. Jan 15,16).

Neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, co konkrétně máme dělat

Neexistuje univerzální recept ani jednoznačná odpověď na otázku, co konkrétně máme dělat, abychom umožnili Boží milosti svobodné působení v našem životě. Ale máme-li Boží milosti umožnit, aby v nás jednala (samozřejmě ve spolupráci s naší vůlí, rozumem a našimi schopnostmi) a konala všechny „dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (srov. Ef 2,10), naprosto nejdůležitější je, abychom se snažili získat a udržet si vnitřní pokoj, pokoj v srdci.

Čím víc je naše duše plná pokoje, tím více se v ní odráží Bůh, tím hlouběji se do nás vtiskuje jeho obraz a jeho milost může skrze nás působit. A naopak, je-li naše duše neklidná a ztrápená, milost Boží v ní bude jednat s většími obtížemi. Veškeré dobro, které můžeme vykonat, je odrazem základního Dobra, jímž je Bůh. Čím je naše duše pokojnější, vyrovnanější a odevzdanější, tím snáze se toto Dobro sdílí nám a skrze nás ostatním. Písmo říká: „Hospodin uštědří svému lidu sílu, Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu“ (Žl 29,11).

Často jsme rozrušení a chceme všechno vyřešit sami

Vzpomeňme si na zkušenost proroka Eliáše na hoře Choreb: Bůh nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale „v tichém a jemném vánku“ (srov. 1 Král 19,12).

Často jsme rozrušení, zneklidňujeme se a chceme si všechno vyřešit sami, ačkoli by bylo lepší pokojně setrvat pod Božím pohledem a nechat jej v nás konat a působit, s moudrostí a mocí nekonečně větší, než je naše. „Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: ‚V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete‘“ (Iz 30,15; ČEP).

Aby nedošlo k nedorozumění – nejde zde o obhajobu lenosti a pasivity. Právě naopak, je výzvou ke konání, někdy i k velké aktivitě. Ovšem naše konání má být v souladu s působením Ducha Božího, který je mírný a pokojný. Nemá být neseno duchem neklidu, horečného aktivismu a stresu, jakkoli k tomu máme často sklon. Naše horlivost – byť pro věci Boží – bývá mnohdy nepříliš osvícená. Svatý Vincenc z Pauly, kterého jistě nemusíme podezřívat z lenosti, k tomu říkával: „Dobro, které koná Bůh sám, se děje samo od sebe, ani nevíme jak. Musíme spíše nechat jednat, než jednat.“