aneb odkaz pro nás všechny…
Je zimní sluneční čas. To jsou dny, které ve mě vyvolávají, díky blankytně modré obloze a jasnému slunečnímu svitu, vzpomínky na necelý půlrok života v zemi – kolébce lidstva, v Iráku. Rád jsem se milí čtenáři podělil o několik zážitků, které se mi vepsaly do života, v předešlých třech dopisech. Nebyl jsem to já, kdo je hledal, ale všechno co jsem prožil si našlo mě. O to víc to je jiné. Jsem zpět doma. Rád znovu vplouvám do víru všedních dnů se vším co přináší.
Vůči Vám čtenářům mám ale stále jeden malý dluh. A sice odkaz, který mi předal jeden duchovní z Basry při našem loučení na Svátek Povýšení sv. kříže.
Zní to asi prapodivně a vytane Vám na mysli otázka: „Co to je? A proč nám to neřekl už dřív? Proč s tím dělá takové komplikace? Atd…“ Možná to jsou i moje otázky a proto je tu uvádím. Tuším, že jsou ty úvodní řádky už moc únavné. Ale je to jen hledání abych se správně trefil do chvíle, aby to co jsem slíbil, že předám tady doma, padlo tak silně do Vašich srdcí podobně jako do mého.

Ta neděle na Svátek Povýšení sv. kříže tenkrát v Iráku byla pro nás vojenské kaplany (Tomáš Hoffmann a já) vzácná z mnoha důvodů. Měli jsme dopoledne společnou bohoslužbu s vojáky, pak oběd s biskupem Gabrielem Kassabem a pak večer spolu s ním slavnou (jako vždy nádherně) zpívanou chaldejskou liturgii. Byla to neděle kněžského společenství. Večer když nás odvážel pater Petr ještě na návštěvu k jedné české rodině v Basře, tak se cestou v autě se mnou loučil. Mluvil ke mně úplně normálně, ale obsah slov ve mně rozechvíval proud slz, které jsem obtížně ovládal abych ho mohl slyšet a vnímat. Dodnes se mi o tom těžko mluví. I teď, když píšu tyto řádky, se mi vrací ty samé pocity, které se nastartovaly při jeho slovech. Pokusím se Vám alespoň přibližně interpretovat jakýže to odkaz je, platný i pro Vás.

„Ivane děkuji Ti, že jsi tu byl. Vím, že to je řízení Boží. Že jste vy češi tady v Basře. Není to dílem náhody a politiky, ale projevem Boží dobroty. Moc jste nám tady pomohli. Mnoho místních lidí odsud z Iráku už uteklo a určitě odejdou další kvůli životu tady. Já, ale nepůjdu. Narodil jsem se tu, žiji tady, mám tu rodinu (je vysvěcený na kněze jako ženatý muž – podobně jako v řeckokatolické tradici) a zdejší lidi miluji stejně jako tuto zemi. Chybí nám tu hodně materiálních věcí a když je nám někdo daruje a nebo pomůže nám je nějak získat, bude to velká pomoc. Ale co nejvíc potřebujeme, to prosím Tě vyřiď všem u Vás doma – modlitbu.
Modlitbu za naši odvahu a schopnost milovat všechny lidi bez rozdílu, pracovat s nimi, žít s nimi. Ať nastane v naší zemi pokoj a mír. Aby utichly nesváry a nenávist. Ivane, tohle je pro nás potřebnější než materiální dary. Kde budeš, vyřiď tuto prosbu.“

Já jen přikyvoval, popotahoval a utíral si slzy. Možná Vám to nepřijde nijak bombastické. Není to ani nic nového pod sluncem, žádné velké tajemství. Možná ne. Ale přesto se zkuste připojit ke stádečku ovcí, které „bečí“ ke svému pastýři, aby zahnal vlka zloby a nenávisti - toho hnusáka, který rve, trhá a zabíjí jen tak. Toho démona zla, který obtěžuje lidský život. Jen to zkuste. Jak říká Hospodin proroku Jeremiášovi: „Zkus mě a uvidíš neznámé věci.“
Možná Vám to připadá, že to šlo napsat v několika řádcích. Ano, šlo by to taky.
Možná tím ale zkouším (a možná i nešikovně), prorazit náš a i svůj krunýř konzumní spokojenosti.
Možná se pokouším marně.
Možná křičím na hřbitově.
A možná mě někdo z Vás uslyší a začne se modlit kvůli čemukoliv za mír a pokoj v zemi Abrahámově.
A jestli to jsi zrovna ty, tak Ti děkuji jménem pátera Petra.
A už jsme dva komu není lhostejná bolest někoho, koho ani neznám, ale vím o něm. Tak tedy vítej do klubu bláznů.

Přeji všem Boží požehnání, radost ze slavení Ježíšových narozenin a Boží přítomností naplněný rok 2004.

Váš vojenský kaplan Ivan Havlíček

P.S. Za vojenské kaplany děkuji všem, kteří nás během této mise provázeli modlitbou.


Prředchozí dopisy naleznete zde