V dvoutisíciletých dějinách křesťanského hlásání se nacházejí světla i stíny, jež s sebou nesou dalekosáhlé důsledky. Mlhavý a nereflektovaný obraz dějin dnes brzdí zapálené hlasatele evangelia. Ne náhodou proto poslední papežové veřejně prosili o odpuštění za bezpráví spáchané v dějinách mnohokrát a omlouvali se.
Je potřeba ale udělat inventuru i příliš mnoha negativních klišé týkajících se zdánlivě hanebných církevních dějin. Křesťané své dějiny někdy buď popírají, anebo se za ně preventivně stydí, aniž by je skutečně znali. A proto je naléhavě potřeba, aby dějiny církve byly vykládány v souvislostech. V níže uvedeném textu jsou odpovědi na některé otázky, jež lidé ve farnostech kladli během misijních formačních seminářů. Odpovídá na ně odborník na misie, misionář P. Franz Helm SVD.
Jak došlo k tak negativnímu vnímání pojmu misií?
V souvislosti s „pětistým výročím objevení Ameriky“ v roce 1992 byl misijní příběh tohoto kontinentu velice kriticky zpracován. Ukázalo se, že tehdy došlo k dobytí kontinentu se záštitou papežského glejtu, k masovému vymírání domorodého obyvatelstva, ke zničení kultur a vnucení křesťanského náboženství světskou mocí. To bylo pro tehdejší pohled charakteristické. Misie tak byly obecně stavěny do jedné roviny s imperialismem, kolonialismem a podřizováním si cizích národů. Zapomínalo se přitom, že na celém tom neštěstí a bezpráví se podílely mnohé další faktory, jako byla touha po zlatě anebo evropský imperialismus. Jako viník byla označena ale církev a její poslání. /.../
Jak bylo možné, že se křesťanství ve velice krátkém čase rozšířilo v celé Římské říši?
Křesťanská víra v sobě chová neslýchanou dynamiku, která je obrácena navenek. Křesťanská víra lidi hluboce naplňuje a nutí je, aby ji sdíleli s jinými. Křesťanství povstalo ze židovství. Sám Ježíš byl Žid a žil v židovské kultuře. Bylo ale zapotřebí několika podstatných posunů, aby křesťanství mohlo nakonec překročit úzké kulturní hranice židovství.
V 15. kapitole Skutků apoštolských čteme, že si apoštolové museli v Jeruzalémě vyjasnit některé důležité otázky. Musejí být křesťané z pohanství, tedy lidé, kteří dříve nebyli Židy, obřezáni? Musejí se držet předpisů týkajících se rituální čistoty a dalších židovských zákonů? Vytvořily se různé skupiny, ale prosadili se ti, kdo na křesťany z pohanství další břemena vkládat nechtěli. Měli se pouze zdržovat masa obětovaného modlám a chrámové prostituce a nepožívat ani krev, ani maso zardoušených zvířat. I z věcí, jež byly vnímány jako „podstatné“, se leccos v průběhu času ještě změnilo. Dnes nevidíme například žádný problém v požívání krve.
Vedle tohoto kulturního posunu oproti židovství přikládali první křesťané velkou váhu vysoko nastaveným etickým nárokům. Každý člověk se má těšit stejné lidské důstojnosti, ať už je příslušníkem jakékoliv kultury. Je stvořen podle Božího obrazu a každý cizinec je vposledku mým bližním. Čteme-li o korintské obci, vidíme, že v ní hráli důležitou roli otroci. To bylo ve starověké společnosti revoluční a lidi to přitahovalo. /…/
S Druhým vatikánským koncilem přišel v dějinách misií obrat, neboť byla definována jako zásadní pohyb církve a začala být chápána dialogicky. Jak se misijní hlásání vyvíjelo v padesáti letech po koncilu?
Zásadními změnou určitě byl fakt, že misie již nebyla chápána jako geografické rozšiřování křesťanství, ale jako vztahový děj, jež má svůj počátek v lásce trojjediného Boha. Dialog je možný tam, kde druhému přiznám statut Božího obrazu, hodnoty a vědomí pravdy atd.
Z tohoto základního chápání jasně vyplývá, že se misie týká všech křesťanů, ať už žijí kdekoliv na světě. Misionáři a misionářky už dnes nejsou jen bílí lidé z globálního Severu, ale příslušníci mnoha národů ze zemí globálního Jihu. Církev se ve 20. století stala církví celosvětovou. Všude na zemi vznikly místní církve, které se snažily zasadit víru do své kultury. Tento proces se nazývá inkulturace. Jiná náboženství byla nově vyhodnocena a koncil konstatoval, že i v nich lze nalézt věci dobré, pravdivé a svaté. To připravilo cestu k mezináboženskému dialogu. Zásadní také je, že na Druhém vatikánském koncilu byla uznána svoboda svědomí a náboženská svoboda. Musím respektovat osobní svobodu každého člověka. Víra je koneckonců opravdovou vírou pouze tehdy, když je svobodně přijata a vyznávána.
A před padesáti lety se na tomto koncilu stalo ještě něco důležitého. Nově byl do středu pozornosti postaven fakt, že ve středu Ježíšova zvěstování a svědectví stojí Boží království. Nasazení pro spravedlnost a mír a pro zachování stvoření je chápáno jako integrální součást misie. Misie znamená „spolčení se“ s Bohem, který působí ve světě různým způsobem, abychom se nasazovali pro život na různých místech. Do toho je třeba jít!
Vrátíme-li se ještě zpět, jaké byly metody prvních misionářů?
Může nám připadat zvláštní, že na začátku nebyly žádné metody zapotřebí – obec v Jeruzalémě začala být pronásledována. První z jáhnů, helénští křesťané, uprchli a na svém útěku všude vyprávěli o Ježíšovi. Tím že se jako pronásledovaní rozešli do různých směrů, přinesli svoji víru na nová území. Především díky Pavlovi se pak misie stala skutečným hnutím. Křesťanští misionáři směřovali vždy nejdříve do židovských obcí, které již tehdy žily v diaspoře po celém území Římské říše. Zde misionáři navázali a přinesli svým bratřím v židovské víře zprávu o vzkříšeném Pánu. Tak povstávaly křesťanské obce – nejprve kolem synagogy, později také často odtržením od ní, protože došlo ke konfliktům.
Kde se scházeli první křesťané?
Scházeli se v synagogách a modlili se tam. Víme, že Pavel ve Filipech vyrazil na místo, kde bylo uctíváno místní božstvo. Tam se setkal s Lydií a několika bohabojnými ženami. V jejím domě poté vznikla domácí církev. Křesťanství žilo v domech běžných lidí. Scházeli se tam, aby spolu četli Písmo, modlili se a lámali chléb, tedy slavili eucharistii. Všechno začalo domácí církví. Samozřejmě neexistovaly žádné církevní budovy, protože křesťanství nebylo oficiálně uznáno a bylo považováno za sektu, jež byla neustále pronásledována. Problémem rovněž bylo že křesťanství zaujímalo kritický postoj k vládcům. Pán, řecky kyrios, nebyl císař, nýbrž Ježíš. Křesťané tedy žili v Římské říši alternativně a nevzývali ani neuctívali císaře jako boha nebo božího syna, ale pouze Boha samého, respektive Ježíše Krista, Boha, který se stal člověkem.
S císařem Konstantinem pak přišla změna – křesťanství se stalo státním náboženstvím. Jak k tomu došlo?
Bylo to vskutku překvapivé, protože za Konstantinova předchůdce Diokleciána proběhlo ještě intenzivní pronásledování křesťanů. Paradoxní je, že Konstantin uznal křesťanství proto, že měl před rozhodující bitvou vizi či sen. Vypráví se, že viděl znamení kříže doplněné větou V tom znamení zvítězíš. Jeho vojáci si poté namalovali na štíty kříž a s tímto znamením vytáhli do boje. Konstantin v boji o vládu nad Římskou říši zvítězil. Křesťanská zvěst, jež je poselstvím nenásilí a pokoje, se paradoxně tímto vítězstvím stála symbolem silnějšího boha, jenž se prosazuje proti jiným. To prochází dalšími dějinami. Při misii u germánských kmenů stála vždy v pozadí rozhodující otázka, kdo má silnějšího boha? Komu bůh pomůže ve válečné vřavě? Tímto způsobem křesťanští vládcové stále rozšiřovali své domény. Chápali sami sebe jako misionáře, kteří rozšiřováním svých území získávají nejen nové prostory a poddané, ale také i nové vyznavače křesťanské víry. Tomuto způsobu postupu se říká misie meče, což je hrozný výraz!
Tímto způsobem vznikaly politické aliance, což bylo něco nového. Jaké jsou silné a slabé stránky těchto forem misie?
Aliance trůnu a oltáře vedla k tomu, že státní moc církev intenzivně využívala ke svým cílům. Církev byla využívána k legitimizaci světského nároku moci a jejího výkonu. Pojem císař z Boží milosti jsme v Rakousku Uhersku slýchávali až do první světové války. Takto se vnímali nejen Habsburkové, ale i všichni ostatní evropští vládcové počínaje Karlem Velikým. Na jedné straně byli ochránci církve a umožnili vznik mnohých kulturních hodnot, například nádherných církevních staveb. V románských kostelích prostě jen zíráme na působivé prostory a cítíme hluboké duchovní pohnutí. Vidíme skutečně obrovský rozvoj; vzpomeňme například gregoriánský chorál nebo evropskou kulturu obecně a kontakty mezi různými dynastickými domy, jež se tehdy rodily. I řády jakožto kulturní centra vykonaly grandiózní věci. Současně byl však veden obranný boj proti všemu, co tento rozvoj ohrožovalo, například jinověrcům, heretikům, kteří vykládali víru jinak, a potom také nevěřícím. /…/
Od středověku až po novověk existovaly dynamické misijní síly, jež v církvi mnohé věci posunuly kupředu. O jaká hnutí šlo?
Pro nás Evropany je důležité pamatovat na to, že se křesťanství na počátku nešířilo v našich zeměpisných šířkách, tedy v centru Evropy. Křesťané nejdříve zanesli svoji víru do Malé Asie, Řecka a celého prostoru Středomoří, což znamená také do severní Afriky a do Etiopie. Prvním pokřtěným pohanem byl komoří etiopské královny Kandaky, jak se o tom dočteme ve Skutcích apoštolů. Tak povstalo etiopské křesťanství. Existovaly obchodní kontakty a silnice, po nichž se přesouvali římští vojáci. Křesťanství se po těchto obchodních cestách rozšiřovalo také směrem do Asie. Takzvané nestoriánské nebo syrsko-pravoslavné křesťanství dorazilo po Hedvábné stezce v 8. století do Číny. Křesťanství tedy putovalo společně se svými vyznavači, kteří s sebou brali na cesty i svoji víru. Koneckonců misionářem je každý z nás. Na svých cestách vyprávěli o Ježíši Kristu, možná měli ve svém vaku Bibli a četli si v ní. Tak povstaly křesťanské obce.
Jak potom došlo k rozšíření křesťanství v Evropě?
Pro Evropu bylo velice důležité, že se mnišství domestikovalo v Irsku a Skotsku. Mnišští misionáři přišli na kontinent a se vší prostotou a skromností zvěstovali křesťanskou víru. Vznikaly první malé obce. Často se stala důležitými místa, kde byl uctíván nějaký svatý. Jinou podstatnou dynamickou silou byly řády. Benediktinské mnišství, jež založil v 5. století Benedikt z Nursie, pojímalo misii tak, že na nových územích zakládalo klášterní společenství. Mniši se spolu modlili, pracovali a studovali a tak rostla kulturní centra. Protože se rovněž věnovali kultivaci půdy a lesnictví, naučili také určité techniky z této oblasti lidi ze svého okolí. Zakládali školy a položili tak základní kámen velkých center vzdělanosti. Takzvaný temný středověk byl těmito centry kultury, jež přišly s křesťanstvím, projasněn. To vše existovalo paralelně s již zmíněnou misií meče.
Nepřineslo také františkánské hnutí jakožto kontrapunkt k bohaté církvi vládců středověku vlastní zvláštní důrazy?
Přesně, spolu s dominikány. Tyto žebravé řády představovaly velice důležité nové řádové hnutí, jež povstalo ve 12. a 13. století. Ve společnosti, kde se rozevřela propast mezi chudými a bohatými, zahájili lidovou misii. Vyšli do ulic jako kazatelé a byli neuvěřitelně disponibilní. Vyhledávali dialog s lidmi a své místo viděli ve službě druhým a v jejich doprovázení, čímž jim přinášeli radostnou zvěst. Ve věku křížových výprav a válečných konfrontací vedl František dialog se sultánem. Ramon Llull, františkánský terciář, založil v Miramaru na Malorce misionářskou školu, kde se zdejší studenti učili vyjadřovat a zvěstovat víru arabsky. Sám Ramon Llull uměl lépe arabsky než latinsky a neozbrojen cestoval po severní Africe.
V počínajícím novověku došlo k opravdovému misijnímu boomu. Při tomto vycházení se sice leccos nepovedlo, ale mnohé naopak ano.
Na počátku novověku vzniká další nové řeholní společenství: jezuité. Pokračují v obratu k subjektu, jak už se to dělo v humanismu. Lidé se tázali: Kdo jsem? Kým jsem ve vztahu k dalším lidem? Jezuité prožívali misii jako možnost sdílet s druhými svoji osobní víru. Vydali se do celého světa spolu s expanzí Španělů a Portugalců do Jižní Ameriky a Afriky a došli s nimi až do Indie, Japonska a Číny. Jezuitští misionáři tehdy udávali tón.
Co bylo na jezuitské misijní praxi typické?
Misie se zde odehrává velice rozmanitým způsobem. Titíž jezuité, kteří se v Peru ve spojení se španělskou Korunou pokoušejí domorodce usadit na jednom místě, katechizovat je a civilizovat a kteří se tak snaží vytvořit jednotnou křesťanskou kulturu, jsou v Číně těmi, kteří se mimo oblast vlivu světské evropské moci snaží o dialog s Číňany a jejich kulturním a náboženským dědictvím. Pionýrem byl Matteo Ricci, který reprezentoval misijní metodu kulturního přizpůsobení se neboli akomodace. Vytvořil mapu, jež zobrazovala Čínu jako střed světa, a ukázal tak respekt před Říší středu. Oblékal se jako čínský literát, aby nepůsobil dojmem pohrdaného cizokrajného barbara. Zabýval se konfuciánskou literaturou a pokoušel se na ni při křesťanském zvěstování navazovat. Dokonale ovládl čínštinu a při své bohaté publikační činnosti spolupracoval s konfuciánskými učenci, kteří byli jeho přáteli. Zasazoval se o to, aby mohlo být dále praktikováno uctívání předků, jež bylo pro Číňany svaté, a zastával názor, že nestojí v protikladu ke křesťanské víře. Tak se mohlo křesťanství uchytit i mezi vzdělanou vrstvou. Bohužel bylo mnohé z toho později zmařeno kvůli takzvanému sporu o ritus a zrušení jezuitského řádu.
Znamená to tedy, že vlastně existují dvě cesty k hlásání evangelia?
Přesně tak. Na jedné straně stojí metoda, kdy člověk přichází a chce někomu vnutit svůj názor. Dnes se myslí větou „Ty mě chceš obrátit na víru“ přesně to, že někomu druhému budeme vnucovat své mínění. Při jiné misijní metodě začínáme u toho, co je pro druhého člověka svaté a cenné. A tam můžeme nakonec mluvit jedině o Bohu a naší víře v něj. Mám-li celou světskou moc na své straně, mohu vystupovat autoritativně. Kde se mi toho nedostává, musím přicházet docela jemně a pokorně a všímat si, čím jsem pro druhé zajímavý a jak mě vnímají. Tady vzniká úplně jiná forma misie.
Co to znamená v sekulární společnosti?
Sekulární společnost nám dnes opravdu skýtá příležitost, abychom misii opět pochopili více dialogicky. Církev ztratila mnohé ze svých pozic a světské moci a musí znovu začínat u toho, co je pro lidi důležité a jak může být v jejich situaci křesťanská víra významná. Nepředkládám jim tedy přirozeně to, co je důležité v první řadě pro mě. Chtěl bych ještě poznamenat, že i v Jižní Americe bylo možné se v jedné z misií ve spojení se světskou mocí setkat s odporem a alternativami. Dominikáni na ostrově Hispaniola, dnešním Santo Domingo, exkomunikovali španělské statkáře, kteří vlastnili otroky, a připomínali jim, že domorodci jsou také lidi jako oni a mají stejnou důstojnost a stejné právo na život hodný člověka. Las Casas, jeden z těchto statkářů, který se stal dominikánem a později biskupem, vehementně protestoval proti násilnému podmaňování amerických národů a zasazoval se o mírumilovnou misii. Jezuité založili v Paraguyi, v pohraniční oblasti mezi španělským a portugalským výsostným územím, takzvané redukce, tedy vesnice, v nichž se etnika kmene Guarani rozhodující měrou podílela na utváření veřejného života. Tyto alternativy byly inspirovány evangeliem.
