aneb Co se můžeme a nemůžeme dozvědět o náboženské víře obyvatel ze sčítání obyvatelstva
Nedávno zveřejněné předběžné výsledky sčítání obyvatelstva a nám mohu říci leccos zajímavého a na druhé straně nám mnohé říci nemohou. Zkusme tedy uvažovat nikoliv jen nad samotnými čísly, ale spíš nad jejich významem.
Nedávno zveřejněné předběžné výsledky sčítání obyvatelstva a nám mohu říci leccos zajímavého a na druhé straně nám mnohé říci nemohou. Zkusme tedy uvažovat nikoliv jen nad samotnými čísly, ale spíš nad jejich významem.
Nekorektní výpověď, potažmo nesmysl
Napíše-li někdo, že podle srovnání výsledků sčítání ubylo (nebo přibylo) katolíků, ateistů věřících nebo Romů, Ukrajinců apod. je to zcela nekorektní výpověď, potažmo nesmysl. Protože otázka byla položena takto: „K jaké náboženské skupině či k jaké národnosti se člověk hlásí“. A obě otázky byly nepovinné. To znamená, že číslo ze sčítání nám nemůže říci kolik je v zemi katolíků, buddhistů nebo Mongolů nebo ateistů, ale kolik lidí bylo ochotno právě v tomto sčítání vyjádřit svou příslušnost náboženskou nebo národnostní. Nic víc. Doplňující údaj, vzniklý prostým odčítáním nám potom řekne, kolik lidí nebylo ochotno tyto údaje poskytnout. Navíc hlásit se k nějaké náboženské skupině a být jejím členem nemusí být totéž. Záleželo by na kriteriích příslušnosti (např. u katolíků: katolík je ten, kdo je v této církvi pokřtěn), což samozřejmě sčítání neřeší. Už vůbec nelze mluvit na základě těchto údajů o počtech těch nebo oněch věřících, protože víra zde není nijak definovaná. A také nemáme z tohoto sčítání žádnou informaci o tom, kolik lidí považuje tu nebo onu církev či náboženskou skupinu za užitečnou, protože za užitečnou jí mohou považovat i lidé, kteří k ní nepatří (podobně, jako někdo může považovat divadla za velmi užitečná, ač do žádného z nějakých důvodů nechodí).
Téměř polovina obyvatel se vůbec nechtěla vyjádřit
k otázce o své náboženské příslušnosti
Zastavme se ještě u dvou údajů ze sčítání, které podněcují k zamyšlení. Téměř polovina obyvatel této země se vůbec nechtěla vyjádřit k otázce o své náboženské příslušnosti. To může znamenat mnoho věci. Například to, že jí člověk nemá definovánu, že vlastně neví. „kam patří“. Nebo to, že mu otázka nepřipadá důležitá. Případně (a tomu nasvědčují mnohé diskuse před i po onom sčítání), že do tak osobních věcí, jako je náboženská orientace, anebo národnost prostě „sčítajícímu státu“ nic není. Právě poslední důvod by odpovídal celoevropskému dlouhodobému trendu určitého „zesoukromění“ náboženství.
Pokles počtu lidí, hlásících se ke katolické církvi
Druhý velmi nápadný údaj je masivní pokles počtu lidí, hlásících se ke katolické církvi, ve srovnání se sčítáním před deseti léty (natož před dvaceti!). Osobně se domnívám, že to nelze svést jen na vymírání nejstarší generace, která nebyla v dětství a mládí zasažena komunistickou ateizací a tak byla jaksi „samozřejmě katolická“, byť to také určitou roli hraje.
Ve hře bude ještě něco jiného. Můžeme se totiž domnívat, že ti, kteří stejně neměli s životem církve už dávno nic společného, teď prostě deklarovali svůj dlouhodobý skutečný stav tím, že se k té či oné církvi nepřihlásili. Dalšími důvody může být mnohem větší vědomí osobní svobody, pominutí motivu „přihlásím se k církvi, abych ukázal, že (už) nejsem komunista“ a v neposlední řadě nepotřebnost veřejného deklarování příslušnosti k církvi ze společenských, tedy konvenčních důvodů. To všechno odpovídá trendu, pozorovatelnému ve velké části Evropy: příslušnost ke křesťanské církvi jako společenská konvence a obecně akceptovaný kulturní jev je dlouhodobě na ústupu. Stále více je rozhodující osobní rozhodnutí pro víru, které člověk realizuje v osobní kultuře života, ale které nemá potřebu deklarovat na veřejné „úřední úrovni“.
K názoru, že se počet věřících v podstatě nezměnil, ale že se změnil počet deklarujících svou příslušnost k církvi, také vede srovnání poklesu počtu osob, hlásících se ke katolické církvi ve sčítání obyvatelstva, s reálnou zkušeností ze života farností. Žádný takový pokles, jaký uvádí srovnání počtu hlásících se k církvi v minulém a tomto sčítání (jak připomíná tiskové prohlášení České biskupské konference) se v životě farností nekonstatuje. Není tomu tak, že by se kostely, poutě nebo jiné křesťanské akce vyprázdnily.
Připojme zde ještě jednu vcelku známou zkušenost. Veřejně se hlásit ke katolické církvi dnes znamená hlásit se k instituci, která je mnohde právem ale exemplárně napadaná za sexuální zneužívání (přičemž pro ostatní sexuální excesy mnohem četnější v podstatě neexistuje ve sdělovacích prostředcích odsuzování, případně je zde jen konstatování bez morálního hodnocení), dále hlásit se k instituci, která je napadána za snahu o vrácení aspoň části ukradeného majetku (přičemž prakticky každý okradený občan by chtěl, aby se mu ukradené věci vrátily a nenechal by o jejich vrácení či nevrácení rozhodovat svého souseda) a konečně hlásit se k instituci, o níž má stále ještě velká část národa znalosti z občanské výchovy z dob totality. Jiné to ale je, když jde o vztah k dobrému křesťanovi, ke kostelu nebo k faráři, který je „náš“, tedy v místě známý, či k uznávanému charitativnímu církevnímu zařízení. V tom případě církev „nevadí“ nebo není viděna, ač to část církve je, a je vnímám jen ten křesťan, který se okolím ceněn. Zkrátka „církev v místních rozměrech“ (tedy tam, kde má člověk osobní zkušenost) je mnohdy mnohem více ceněna než církev v celostátním nebo celosvětovém měřítku, jejíž obraz nevychází z přímé zkušenosti, ale ponejvíce tvořen prostřednictvím medií. .
„Odfiltrovat“ zlomyslná, povrchní a hloupá hodnocení
Co toto všechno tedy může pro nás katolíky znamenat? Jsou to v podstatě známé věci. Pokud nejsme vůči okolnímu světu lhostejní či nepřátelští, nemůže nám být negativní hodnocení lhostejné a musíme se ptát, v čem a proč jsme svému okolí protivní nebo lhostejní. Ovšem na hodnocení našeho okolí nemůžeme být závislí. Pokud jsme rozumní a máme chuť přemýšlet, dovedeme „odfiltrovat“ zlomyslná, povrchní a hloupá hodnocení, ať už vycházejí ze sčítání lidu nebo z jiných východisek. A pokud jsme skutečně věřícími křesťany, potom s radostí vyznáváme, že Pán Ježíš zemřel za všechny lidi („sečtené i nesečtené“), že Bůh touží po spáse všech a že církev (bez ohledu na počty hlásících se k ní) je, jak učí druhý vatikánský koncil, „v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium 1).
Aleš Opatrný
(Nadpis a mezititulky redakční…)
Napíše-li někdo, že podle srovnání výsledků sčítání ubylo (nebo přibylo) katolíků, ateistů věřících nebo Romů, Ukrajinců apod. je to zcela nekorektní výpověď, potažmo nesmysl. Protože otázka byla položena takto: „K jaké náboženské skupině či k jaké národnosti se člověk hlásí“. A obě otázky byly nepovinné. To znamená, že číslo ze sčítání nám nemůže říci kolik je v zemi katolíků, buddhistů nebo Mongolů nebo ateistů, ale kolik lidí bylo ochotno právě v tomto sčítání vyjádřit svou příslušnost náboženskou nebo národnostní. Nic víc. Doplňující údaj, vzniklý prostým odčítáním nám potom řekne, kolik lidí nebylo ochotno tyto údaje poskytnout. Navíc hlásit se k nějaké náboženské skupině a být jejím členem nemusí být totéž. Záleželo by na kriteriích příslušnosti (např. u katolíků: katolík je ten, kdo je v této církvi pokřtěn), což samozřejmě sčítání neřeší. Už vůbec nelze mluvit na základě těchto údajů o počtech těch nebo oněch věřících, protože víra zde není nijak definovaná. A také nemáme z tohoto sčítání žádnou informaci o tom, kolik lidí považuje tu nebo onu církev či náboženskou skupinu za užitečnou, protože za užitečnou jí mohou považovat i lidé, kteří k ní nepatří (podobně, jako někdo může považovat divadla za velmi užitečná, ač do žádného z nějakých důvodů nechodí).
Téměř polovina obyvatel se vůbec nechtěla vyjádřit
k otázce o své náboženské příslušnosti
Zastavme se ještě u dvou údajů ze sčítání, které podněcují k zamyšlení. Téměř polovina obyvatel této země se vůbec nechtěla vyjádřit k otázce o své náboženské příslušnosti. To může znamenat mnoho věci. Například to, že jí člověk nemá definovánu, že vlastně neví. „kam patří“. Nebo to, že mu otázka nepřipadá důležitá. Případně (a tomu nasvědčují mnohé diskuse před i po onom sčítání), že do tak osobních věcí, jako je náboženská orientace, anebo národnost prostě „sčítajícímu státu“ nic není. Právě poslední důvod by odpovídal celoevropskému dlouhodobému trendu určitého „zesoukromění“ náboženství.
Pokles počtu lidí, hlásících se ke katolické církvi
Druhý velmi nápadný údaj je masivní pokles počtu lidí, hlásících se ke katolické církvi, ve srovnání se sčítáním před deseti léty (natož před dvaceti!). Osobně se domnívám, že to nelze svést jen na vymírání nejstarší generace, která nebyla v dětství a mládí zasažena komunistickou ateizací a tak byla jaksi „samozřejmě katolická“, byť to také určitou roli hraje.
Ve hře bude ještě něco jiného. Můžeme se totiž domnívat, že ti, kteří stejně neměli s životem církve už dávno nic společného, teď prostě deklarovali svůj dlouhodobý skutečný stav tím, že se k té či oné církvi nepřihlásili. Dalšími důvody může být mnohem větší vědomí osobní svobody, pominutí motivu „přihlásím se k církvi, abych ukázal, že (už) nejsem komunista“ a v neposlední řadě nepotřebnost veřejného deklarování příslušnosti k církvi ze společenských, tedy konvenčních důvodů. To všechno odpovídá trendu, pozorovatelnému ve velké části Evropy: příslušnost ke křesťanské církvi jako společenská konvence a obecně akceptovaný kulturní jev je dlouhodobě na ústupu. Stále více je rozhodující osobní rozhodnutí pro víru, které člověk realizuje v osobní kultuře života, ale které nemá potřebu deklarovat na veřejné „úřední úrovni“.
K názoru, že se počet věřících v podstatě nezměnil, ale že se změnil počet deklarujících svou příslušnost k církvi, také vede srovnání poklesu počtu osob, hlásících se ke katolické církvi ve sčítání obyvatelstva, s reálnou zkušeností ze života farností. Žádný takový pokles, jaký uvádí srovnání počtu hlásících se k církvi v minulém a tomto sčítání (jak připomíná tiskové prohlášení České biskupské konference) se v životě farností nekonstatuje. Není tomu tak, že by se kostely, poutě nebo jiné křesťanské akce vyprázdnily.
Připojme zde ještě jednu vcelku známou zkušenost. Veřejně se hlásit ke katolické církvi dnes znamená hlásit se k instituci, která je mnohde právem ale exemplárně napadaná za sexuální zneužívání (přičemž pro ostatní sexuální excesy mnohem četnější v podstatě neexistuje ve sdělovacích prostředcích odsuzování, případně je zde jen konstatování bez morálního hodnocení), dále hlásit se k instituci, která je napadána za snahu o vrácení aspoň části ukradeného majetku (přičemž prakticky každý okradený občan by chtěl, aby se mu ukradené věci vrátily a nenechal by o jejich vrácení či nevrácení rozhodovat svého souseda) a konečně hlásit se k instituci, o níž má stále ještě velká část národa znalosti z občanské výchovy z dob totality. Jiné to ale je, když jde o vztah k dobrému křesťanovi, ke kostelu nebo k faráři, který je „náš“, tedy v místě známý, či k uznávanému charitativnímu církevnímu zařízení. V tom případě církev „nevadí“ nebo není viděna, ač to část církve je, a je vnímám jen ten křesťan, který se okolím ceněn. Zkrátka „církev v místních rozměrech“ (tedy tam, kde má člověk osobní zkušenost) je mnohdy mnohem více ceněna než církev v celostátním nebo celosvětovém měřítku, jejíž obraz nevychází z přímé zkušenosti, ale ponejvíce tvořen prostřednictvím medií. .
„Odfiltrovat“ zlomyslná, povrchní a hloupá hodnocení
Co toto všechno tedy může pro nás katolíky znamenat? Jsou to v podstatě známé věci. Pokud nejsme vůči okolnímu světu lhostejní či nepřátelští, nemůže nám být negativní hodnocení lhostejné a musíme se ptát, v čem a proč jsme svému okolí protivní nebo lhostejní. Ovšem na hodnocení našeho okolí nemůžeme být závislí. Pokud jsme rozumní a máme chuť přemýšlet, dovedeme „odfiltrovat“ zlomyslná, povrchní a hloupá hodnocení, ať už vycházejí ze sčítání lidu nebo z jiných východisek. A pokud jsme skutečně věřícími křesťany, potom s radostí vyznáváme, že Pán Ježíš zemřel za všechny lidi („sečtené i nesečtené“), že Bůh touží po spáse všech a že církev (bez ohledu na počty hlásících se k ní) je, jak učí druhý vatikánský koncil, „v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium 1).
Aleš Opatrný
(Nadpis a mezititulky redakční…)
