ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, ThD., *15. června 1966, Nové Město na Moravě – český římskokatolický kněz, který byl 23. ledna 2018 jmenován pomocným biskupem pražské arcidiecéze. Vysvěcen bude 19. května 2018 v katedrále sv. Víta.
Vaše svěcení proběhne v předvečer svatodušních svátků. Jak se na to připravujete?
„Vnímám zde hlubokou symboliku, protože svěcení je ve své podstatě veliké vylití Ducha svatého a ten proměňuje svěcence, v mém případě v biskupa. V současnosti rozesílám oznámení, sháním si biskupské oblečení a insignie, ale podstatná je duchovní příprava, takže se, nakolik mi to dovolují povinnosti, modlím, čtu o biskupské službě a před vysvěcením budu mít duchovní cvičení. Snažil jsem se dobře prožít Velikonoce a nyní nás čeká přenesení ostatků kardinála Josefa Berana z Říma, který je příkladem svatého biskupa.“
Co pro vás znamená přivezení ostatků kardinála Berana?
„Já jsem se sice s kardinálem Beranem osobně nikdy nesetkal, ale jako bohoslovec a poté kněz studující v Římě jsem bydlel v Nepomucenu, kde byl jeho duch stále cítit. Jsou tam jeho obrazy, pokoj s postelí, kde bydlel a zemřel, a pak malinká kaplička v prvním patře, takzvaná Beranova kaple, kde jsem se často rád modlil. V současné době se podílím na procesu jeho beatifikace, takže mi prochází rukama mnoho materiálů o něm. Mám k němu stále větší úctu a repatriace jeho ostatků bude jistě silným duchovním momentem. A také připomínkou komunistických hrůz!“
Vy jste původně zemědělský inženýr, ale po roce 1990 jste vstoupil do semináře…
„Ano, když jsem přišel na vysokou školu, byl jsem přesvědčen, že se budu jednou věnovat práci v zemědělství, vrátím se k nám na vesnici, ožením se a tam budu žít podobně jako generace mých předků. Během studia se mi ale začalo stále víc honit hlavou jiné povolání – řeholní či kněžské – a postupně dozrávalo. Takže když jsem vysokou školu končil, už jsem věděl, že chci být knězem. Po státnicích v roce 1989 jsem pak odešel na rok na vojnu, během které přišla sametová revoluce. Když se ukázalo, že se režim definitivně zlomil, podal jsem si na konci vojny přihlášku do semináře a byl jsem přijat. První rok jsem absolvoval Praze a pak jsem byl poslán studovat v Římě.“
Jaké bylo vaše domácí duchovní zázemí a jak vaši volbu přijali rodiče?
„Jsme rodina po generace věřící, katolická, takže víra pro mě byla od malička přirozenou součástí života. V době středoškolských studií pak došlo k jakémusi osobnímu probuzení, k osobnímu přijetí víry, což asi potřebuje udělat každý dospívající člověk. A rodiče? Ti to přijali, z jedné strany klidně, ale z druhé strany trochu bolestně, protože měli před očima kněze za komunismu, kteří nic nemohli a byli většinou izolovaní a zavření na nevábné faře. Měl jsem výborné rodiče, ale byli to prostí lidé, kteří celý život těžce pracovali. Ač věřící, neznali hloubku duchovního života, který je klíčový pro pochopení každého duchovního povolání. Dnes už nežijí, ale věřím, že se z mé životní cesty radují v nebi a pomáhají mi přímluvou.“
Studia v Římě po roce 1990, to bylo tak trochu zjevení, ne?
„Samozřejmě. Byl to určitý šok. Za komunismu tam mladí muži jen emigrovali, a najednou volně otevřené hranice. Mě osobně oslovil během 1. ročníku semináře tehdejší rektor P. Karel Pilík, kterého jsem znal již z dob svých vysokoškolských studií a kterého jsem si vážil. Byl to člověk velikých kvalit a na svém místě. Řekl mi, že si myslí, že bych měl jít studovat do Říma. Moje reakce byla nejprve odmítavá, ale on odpověděl: ,Nech si to projít hlavou, modli se a po Velikonocích se tě zeptám znovu. Budeme se za to modlit.‘ Opravdu jsem se hodně modlil a také se ptal lidí, kterým jsem důvěřoval. K mému údivu mi všichni říkali, ať určitě jdu. Takže když si mne P. Pilík po Velikonocích zavolal, tak s určitými obavami, jak to budu zvládat, jsem nakonec kývnul. Dnes jsem za to studium ve svatém městě Bohu moc vděčný. Bylo to veliké obdarování – a to v mnoha rovinách. Studovat v Římě znamenalo kromě vysoké úrovně římských univerzit naučit se dobře jazyk, bylo to setkání s univerzální církví, se studenty z celého světa, a pak samozřejmě papežské bohoslužby, katakomby, hroby světců, římské baziliky a kostely a celá atmosféra Říma, srdce církve.“
Po studiích jste se vrátil a šel rovnou do pražské farnosti…
„Ano, když jsem byl v 5. ročníku, pan kardinál Vlk učinil výjimku a už po Vánocích mne vysvětil na jáhna. V červenci jsem nastoupil do farností Praha-Michle a Lhotka. Na práci jsem se těšil. Rád na ty dvě farnosti vzpomínám a dodnes tam mám přátele. Po dvou letech mě pan kardinál Vlk vyzval, abych se vrátil do Říma a pokračoval v postgraduálním studiu. Studia jsem ale po dvou letech přerušil, protože jsem byl jmenován spirituálem v semináři. Doktorát jsem pak dokončoval s velkým vypětím a v časové tísni. Spirituálem arcibiskupského semináře jsem pak byl deset let, až do roku 2010. Poté jsem se stal farářem u Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech a po pěti letech jsem byl, k mému velkému překvapení, jmenován moderátorem kurie a po pár měsících generálním vikářem pražské arcidiecéze.“
Vraťme se ještě k období spirituála v semináři. To je podle mne velmi zajímavá a důležitá role. Předpokládám, že jste poznal všechny kněze, všechny mladé kněze v diecézi…
„Ano. Za těch deset let jsem poznal mnoho kněží nejen v naší diecézi, ale v celé české provincii. A s mnohými mne dodnes pojí hezké přátelství.“
Co pro vás znamenalo být spirituálem?
„Být spirituálem znamená zásadně se podílet na formaci budoucích kněží a jejich přípravě na toto poslání. Byl jsem spirituálem rád, i když nebylo z mnoha pohledů jednoduché doprovázet lidi, kteří si přináší různé osobní problémy, jsou dětmi své doby a v dnešní době se rozhodují pro tak závažné poslání a povolání, jakým je kněžství. To samozřejmě přináší určité tlaky, napětí a vnitřní boje. Být toho svědkem a doprovázet je – samozřejmě v závislosti na tom, kam vás sami pustí… Snad se to u většiny dařilo, komunikace fungovala většinou dobře, ale bylo to velmi náročné, zodpovědné a z určitého pohledu velmi vysilující. Snažil jsem se v té době také jezdit po farnostech zastupovat kněze nemocné nebo na dovolené. Jsem i za to velmi vděčný, protože díky tomu znám docela dobře diecézi. Hodně jsem dával rekolekce nebo během prázdnin exercicie. To byla zase jiná zkušenost intenzivního duchovního vedení a doprovázení manželů, katechetů, studentů, řeholnic a kněží. To je velmi krásná kněžská práce, která mě posouvala a obohacovala.“
Adepti na kněžství byli dětmi své doby. Co jste tím myslel?
„Mnoho věcí, které patří k člověku dneška. Dnešní člověk se obecně velmi těžko rozhoduje a nerad činí definitivní rozhodnutí. Anebo z jiné oblasti – ten masivní příliv mobilů, počítačů, internetu atd. Když jsem nastoupil do semináře já, s počítači se teprve začínalo. Když jsem byl v Římě jako student, tak tam počítače skoro vůbec nebyly, mělo je pár jedinců, ale už když jsem se vrátil na postgraduál, v Nepomucenu najednou byla počítačová místnost a počítač měl snad každý. A já zjistil, že to obrovským způsobem změnilo život celé koleje, protože předtím jsme měli mnohem více času a otevřenosti pro různé společné akce, mnohem více jsme nacvičovali různá zpívání, bylo víc osobní komunikace, a – řekl bych – také zábavy.“
Jaké jste si vlastně vybral biskupské heslo?
„Oratio, Verbum, Ardor (přibližně – modlitba, slovo, zápal/oheň). Myslím, že podstatou biskupské služby je modlitba a Boží slovo, proto Oratio – modlitba, bytí s Bohem a Verbum – slovo, kázání. Když si v Markově evangeliu Ježíš vyvolil apoštoly – a biskup je nástupce apoštolů – tak jim říká, že je povolal k tomu, aby ,byli s ním‘ a že je pošle kázat. Také ve Skutcích apoštolů pak apoštol Petr říká: Musíme vybrat jáhny, protože my se musíme jako apoštolové věnovat modlitbě a službě slova. To jsou tedy ty dva základní úkoly biskupské služby. A k tomu jsemsi ještě dovolil přidat něco osobního: Ardor (tedy zápal, nadšení). Aby modlitba i hlásání a celá moje biskupská služba byla horlivá.“
Svěcení v předvečer Svatodušních svátků, to je docela velký zápal. Máte ve vašem biskupském znaku oheň?
„Uvidíte ho tam. Prolíná se tam symbolika plamenů a čtyř evangelistů.“
Jak byste chtěl žít jako biskup?
„Má role je specifická v tom, že budu biskupem pomocným, a tedy můj první úkol, proč jsem byl vybrán pro biskupský úřad, je pomáhat diecéznímu biskupovi. Tedy současnému panu kardinálovi a jeho nástupcům. To znamená sledovat, co jim leží na srdci, co vidí jako dobro diecéze, a snažit se jim pomoci to uskutečňovat. To vidím jako zásadní a klíčové. Vedle toho jsem stále generální vikář, něco jako zástupce pana kardinála, což je obrovská agenda a spousta práce. A kdybych měl shrnout, jak bych chtěl žít a tyto své úkoly plnit, tak bych řekl ,svatě‘. Přijetí biskupského svěcení bude pro mě na prvním místě výzvou k ještě hlubšímu duchovnímu životu. Moje hlavní touha je žít lépe a žít naplno ve službě naší arcidiecézi a univerzální církvi.“
