Dobře si vzpomínám, jak jsme jednou jako děti obíhali o Dušičkách bubenečský hřbitov, kde byl pohřben můj dědeček, a zapalovali větrem zhasnuté svíčky na všech hrobech, kde jsme je našli a kde byli pohřbeni lidé, o kterých jsme nic nevěděli.
Byla to jen hra s ohníčkem sirek a svíček, nebo jsme nějak bezděčně chápali, že všichni ti zesnulí patří k nám a naše péče o ně – i tím zapálením svíčky – je naší starostí? To už těžko rozluštím. Ale může to i dospělému posloužit jako dobrý podnět k zamyšlení.
Je jistě správné vzpomínat a modlit se za naše příbuzné a přátele, kterým jsme za mnohé vděční a kteří opustili tento svět nedávno nebo už před mnoha léty. To dělají křes+ané odedávna a také jiné kultury a řada jiných náboženství takovou péči o své předky nějakým způsobem uskutečňují. Křesťané jsou ale svou vírou vedeni k širšímu pohledu. Všichni lidé jsou Božími tvory, pro všechny je připraveno úžasné Kristem získané vykoupení.
Jako lidé narození na této zemi patříme všichni k sobě a Boží touhou je, abychom byli všichni spásou zachráněni a mohli se u něho shromáždit. Má tedy smysl se za všechny modlit. To také církev dělá, a ne jen o Dušičkách, ale prakticky při každé liturgii. Ale co my osobně teď, ve dnech, kdy navštěvujeme hřbitovy, zdobíme hroby a modlíme se za zesnulé? Jak daleko jde náš zájem o naše bližní? Jen po hranice naší rodiny? Nebo ještě dál? Vzpomeneme si v modlitbě třeba na svou paní učitelku nebo pana učitele v první třídě, kteří nás uváděli do školního života a učili nás číst a psát? Nebo na své první lásky, o jejichž životě už třeba nic nevíme? A na protivnou sousedku, která nám neudělala nikdy nic dobrého? Na osamělé staré lidi, kteří se ke smrti blíží a kteří nemají nikoho, kdo se za ně bude modlit? Na lidi, na které vzpomínáme neradi?
Kristova smrt za všechny lidi je obrovskou výzvou. Boží láska, která nechce, aby byl někdo ztracen, je velikou jistotou. Jedno i druhé nám nesmí dovolit, abychom se ve svých vzpomínkách a modlitbách zaměřili jen na své nejbližší. Víra nás osvobozuje k univerzální lásce k lidem a tato láska nám ukládá starat se o prospěch všech, ne jen těch nejbližších. V těchto dnech máme příležitost.
Nepotřebujeme k tomu velké jmění, jaké by bylo třeba ke zmírnění hladu ve světě. Ani znalost mnoha jazyků, abychom se domluvili se všemi národy. Stačí k tomu víra, láska a trochu času a sil, které modlitbě věnujeme.
Aleš Opatrný, biskupský vikář pro pastoraci
(Ze Zpravodaje pražské arcidiecéze na listopad 2006.)
***
Další texty k tématu "dušičky" naleznete zde
Je jistě správné vzpomínat a modlit se za naše příbuzné a přátele, kterým jsme za mnohé vděční a kteří opustili tento svět nedávno nebo už před mnoha léty. To dělají křes+ané odedávna a také jiné kultury a řada jiných náboženství takovou péči o své předky nějakým způsobem uskutečňují. Křesťané jsou ale svou vírou vedeni k širšímu pohledu. Všichni lidé jsou Božími tvory, pro všechny je připraveno úžasné Kristem získané vykoupení.
Jako lidé narození na této zemi patříme všichni k sobě a Boží touhou je, abychom byli všichni spásou zachráněni a mohli se u něho shromáždit. Má tedy smysl se za všechny modlit. To také církev dělá, a ne jen o Dušičkách, ale prakticky při každé liturgii. Ale co my osobně teď, ve dnech, kdy navštěvujeme hřbitovy, zdobíme hroby a modlíme se za zesnulé? Jak daleko jde náš zájem o naše bližní? Jen po hranice naší rodiny? Nebo ještě dál? Vzpomeneme si v modlitbě třeba na svou paní učitelku nebo pana učitele v první třídě, kteří nás uváděli do školního života a učili nás číst a psát? Nebo na své první lásky, o jejichž životě už třeba nic nevíme? A na protivnou sousedku, která nám neudělala nikdy nic dobrého? Na osamělé staré lidi, kteří se ke smrti blíží a kteří nemají nikoho, kdo se za ně bude modlit? Na lidi, na které vzpomínáme neradi?
Kristova smrt za všechny lidi je obrovskou výzvou. Boží láska, která nechce, aby byl někdo ztracen, je velikou jistotou. Jedno i druhé nám nesmí dovolit, abychom se ve svých vzpomínkách a modlitbách zaměřili jen na své nejbližší. Víra nás osvobozuje k univerzální lásce k lidem a tato láska nám ukládá starat se o prospěch všech, ne jen těch nejbližších. V těchto dnech máme příležitost.
Nepotřebujeme k tomu velké jmění, jaké by bylo třeba ke zmírnění hladu ve světě. Ani znalost mnoha jazyků, abychom se domluvili se všemi národy. Stačí k tomu víra, láska a trochu času a sil, které modlitbě věnujeme.
Aleš Opatrný, biskupský vikář pro pastoraci
(Ze Zpravodaje pražské arcidiecéze na listopad 2006.)
***
Další texty k tématu "dušičky" naleznete zde
