Je druhá adventní neděle a já jsem si v příloze Lidovek právě přečetl, že na Marsu s největší pravděpodobností kdysi existovaly řeky s tekoucí vodou. A kde je (byla) voda, je (byl) pravděpodobně i život.
A existoval-li někdy v minulosti život na Marsu, pak mají vědci zase jeden pořádný klacek na křesťany, ty tmáře, co si myslí, že stvořitelem a dárcem života je Bůh (jehož vtělení si v těchto dnech právě připomínáme).
Opět na nás tedy bude vytažen onen starý dobrý argument, který má v podstatě dvě mutace: (1) je-li život, jakožto určitý fenomén, naprosto ojedinělý, pak je vše věcí náhody a nikoli stvoření; (2) není-li život ojedinělý, pak jde o věc náhody, která má určitou statistickou pravděpodobnost replikace a tudíž opět nejde o akt stvoření.
Zdá se mi, že vědci patrně nečtou klasiky. Nebo přesněji: jednoho konkrétního klasika právě završeného tisíciletí – C. S. Lewise. On se s jejich ”novým problémem” brilantně vypořádal před více jak třiceti roky v eseji Náboženství a vesmírné lety.
To, že jej nečtou neodarwinističtí vědci mi nevadí. Řečeno jejich slovy: asi se zastavili ve svém vývoji (zamrzli v evolučním skoku) a zřejmě tedy nemají potřebu se seznamovat s novými myšlenkami mimo svůj obor.
Je mi však líto, že se podobně chovají i křesťané. Nečtou své moudré klasiky a proto se neustále vracejí k dávno vyřešeným problémům, jako onen pověstný pes z Přísloví, co se tak rád navrací k vlastnímu vývratku.
A proto nejenže neznají odpovědi na otázky, které si kladou lidé kolem nich, nýbrž neznají a nezajímají se ani o ty otázky. To je škoda. Protože by byli jinak schopni dát nejenom odpověď na případný život na Marsu, ale i odpověď na smysluplný život na zemi. Nu, snad nám to třetí tisíciletí poskytne ještě alespoň ždibec času…
Ze zápisníku Petra Plaňanského
Opět na nás tedy bude vytažen onen starý dobrý argument, který má v podstatě dvě mutace: (1) je-li život, jakožto určitý fenomén, naprosto ojedinělý, pak je vše věcí náhody a nikoli stvoření; (2) není-li život ojedinělý, pak jde o věc náhody, která má určitou statistickou pravděpodobnost replikace a tudíž opět nejde o akt stvoření.
Zdá se mi, že vědci patrně nečtou klasiky. Nebo přesněji: jednoho konkrétního klasika právě završeného tisíciletí – C. S. Lewise. On se s jejich ”novým problémem” brilantně vypořádal před více jak třiceti roky v eseji Náboženství a vesmírné lety.
To, že jej nečtou neodarwinističtí vědci mi nevadí. Řečeno jejich slovy: asi se zastavili ve svém vývoji (zamrzli v evolučním skoku) a zřejmě tedy nemají potřebu se seznamovat s novými myšlenkami mimo svůj obor.
Je mi však líto, že se podobně chovají i křesťané. Nečtou své moudré klasiky a proto se neustále vracejí k dávno vyřešeným problémům, jako onen pověstný pes z Přísloví, co se tak rád navrací k vlastnímu vývratku.
A proto nejenže neznají odpovědi na otázky, které si kladou lidé kolem nich, nýbrž neznají a nezajímají se ani o ty otázky. To je škoda. Protože by byli jinak schopni dát nejenom odpověď na případný život na Marsu, ale i odpověď na smysluplný život na zemi. Nu, snad nám to třetí tisíciletí poskytne ještě alespoň ždibec času…
Ze zápisníku Petra Plaňanského
