Jednoho dne, když jsme doprovázeli otce Luigiho k nám domů, jsme si začali povídat o zpovědi, a to ve stylu „všechno, co jste kdy chtěli vědět, ale nevěděli jste, koho se zeptat“. Jelikož je otec Luigi typ kněze, který dokáže věci obtížné vysvětlit jednoduchými slovy, rozhodli jsme se, že do následujících řádků zařadíme ty nejdůležitější body z našeho „přátelského klábosení“.
Co je vlastně zpověď?
Je to svátost, která je známa většinou pod názvem zpověď, ale je dobré si uvědomit, že se používají i další označení: svátost smíření či pokání. To nejsou jen jiné způsoby, jak můžeme nazvat tutéž věc, ale vyjadřují jednotlivé aspekty téže svátosti. Seznam hříchů, tedy zpověď, je méně důležitá, protože jejím hlavním bodem je pokání, tedy vědomí hříchu, a tím i vědomí Boha – hřích totiž vždy souvisí se vztahem k Bohu. Pokání znamená, že si člověk uvědomuje, že vykonal něco proti sobě, proti někomu jinému, ovšem především že zhřešil proti Bohu. Smíření se nevztahuje pouze k Bohu, nýbrž k celé církvi, společenství, a tím se vysvětluje důležitost přítomnosti kněze. Nakonec následuje také smíření s člověkem samotným, což je vysvobození od tíhy hříchu, jelikož právě vědomí hříchu určuje tíži svědomí.
Z jakých hříchů bychom se měli zpovídat?
Začneme-li shora, pak zpověď slouží především k vyznání smrtelných hříchů, protože když se jich člověk dopouští, přetrhává vztah s Bohem, morálkou a svědomím. Ne náhodou je za některé hříchy trestem exkomunikace, což znamená doslova „odebrání ze společenství“. Svatý Tomáš říká: „Ti, kteří se dopouštějí smrtelných hříchů, jich mají málo.“ Znamená to, že opakují stále ty stejné hříchy. Pokud je někdo vrah, je pravděpodobné, že po první vraždě nebude mít problém dopustit se další. Je to však stále stejný hřích. Podobně to funguje u cizoložníka – jakmile se naskytne další příležitost, hned jí využije. Někdo se může dopustit cizoložství, ovšem ihned toho litovat a bude se chtít okamžitě navrátit zpět k věrnosti a ke správnému životu a už do hříchu neupadnout.
Pak tu máme lehký hřích. Do toho je velmi lehké spadnout a je také nejčastější. Například to jsou obvyklé neshody ve vztahu dvou manželů či jiných rodinných příslušníků. Za určitých okolností je také vynechání či zanedbání něčeho považováno za těžký hřích. Pokud manžel či manželka nemilují svého partnera, dříve nebo později se rodina nevyhnutelně rozpadne. Nejedná se o nevěru, ale o nedostatek lásky, který je zanedbáním, jež vede k rozpadu svazku. Je zřejmé, že zpověď je nezbytná pro smrtelné hříchy, abychom se oprostili od břemena, které by se za nějakou dobu mohlo stát neúnosným, a je dobrovolná pro hříchy lehké. Hříchů tohoto typu běžně litujeme během modlitby na začátku mše svaté nebo dalšími skutky pokání.
Existuje však jiný aspekt, který bychom měli brát v potaz, a to, že hřích – tak jako všechny drogy – pomalu vytváří závislost. Je jen otázkou času přejít z lehkého hříchu na těžký a z něj pak na smrtelný. A jak existují návyky konat dobro, kterým se říká ctnosti, existují návyky konat zlo, což jsou neřesti. Dám příklad – jestli je nějaký člověk k někomu zvlášť silně, až chorobně sexuálně přitahován a nesnaží se tuto tendenci nijak ovládat, je možné, že se dříve či později dopustí cizoložství, nebo dokonce znásilnění.
Církevní otcové tvrdí, že zpověď je jako druhý křest, je to způsob, jak se vrátit zpátky do původní milosti, kterou ztratíme s hříchem. Pravidelnou zpovědí se naše duchovní cesta stává jistější a rychlejší. Někteří světci se zpovídali každý den. Proč to dělali? Dávali velký pozor, aby něco nezanedbali nebo neopomenuli, tedy na dobro, které mohli během dne vykonat, ale z různých důvodů jej nevykonali, např. ze spěchu, z nesoustředěnosti, ze zvyku… Je jasné, že zpověď není žádná umývárna, kam se zajdeme trochu očistit, nýbrž okamžik, v němž se člověku dostává úplné spásy a duchovního růstu. Méně známý aspekt zpovědi, ovšem o to neobyčejnější, je ten pozitivní – dosažení duchovní síly Ježíše Krista, která nám dává nejen schopnost dále nehřešit, ale i konat dobro.
Se svolením zpracováno z knihy manželů Casadei: Ďáblovi tváří v tvář, kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Je to svátost, která je známa většinou pod názvem zpověď, ale je dobré si uvědomit, že se používají i další označení: svátost smíření či pokání. To nejsou jen jiné způsoby, jak můžeme nazvat tutéž věc, ale vyjadřují jednotlivé aspekty téže svátosti. Seznam hříchů, tedy zpověď, je méně důležitá, protože jejím hlavním bodem je pokání, tedy vědomí hříchu, a tím i vědomí Boha – hřích totiž vždy souvisí se vztahem k Bohu. Pokání znamená, že si člověk uvědomuje, že vykonal něco proti sobě, proti někomu jinému, ovšem především že zhřešil proti Bohu. Smíření se nevztahuje pouze k Bohu, nýbrž k celé církvi, společenství, a tím se vysvětluje důležitost přítomnosti kněze. Nakonec následuje také smíření s člověkem samotným, což je vysvobození od tíhy hříchu, jelikož právě vědomí hříchu určuje tíži svědomí.
Z jakých hříchů bychom se měli zpovídat?
Začneme-li shora, pak zpověď slouží především k vyznání smrtelných hříchů, protože když se jich člověk dopouští, přetrhává vztah s Bohem, morálkou a svědomím. Ne náhodou je za některé hříchy trestem exkomunikace, což znamená doslova „odebrání ze společenství“. Svatý Tomáš říká: „Ti, kteří se dopouštějí smrtelných hříchů, jich mají málo.“ Znamená to, že opakují stále ty stejné hříchy. Pokud je někdo vrah, je pravděpodobné, že po první vraždě nebude mít problém dopustit se další. Je to však stále stejný hřích. Podobně to funguje u cizoložníka – jakmile se naskytne další příležitost, hned jí využije. Někdo se může dopustit cizoložství, ovšem ihned toho litovat a bude se chtít okamžitě navrátit zpět k věrnosti a ke správnému životu a už do hříchu neupadnout.
Pak tu máme lehký hřích. Do toho je velmi lehké spadnout a je také nejčastější. Například to jsou obvyklé neshody ve vztahu dvou manželů či jiných rodinných příslušníků. Za určitých okolností je také vynechání či zanedbání něčeho považováno za těžký hřích. Pokud manžel či manželka nemilují svého partnera, dříve nebo později se rodina nevyhnutelně rozpadne. Nejedná se o nevěru, ale o nedostatek lásky, který je zanedbáním, jež vede k rozpadu svazku. Je zřejmé, že zpověď je nezbytná pro smrtelné hříchy, abychom se oprostili od břemena, které by se za nějakou dobu mohlo stát neúnosným, a je dobrovolná pro hříchy lehké. Hříchů tohoto typu běžně litujeme během modlitby na začátku mše svaté nebo dalšími skutky pokání.
Existuje však jiný aspekt, který bychom měli brát v potaz, a to, že hřích – tak jako všechny drogy – pomalu vytváří závislost. Je jen otázkou času přejít z lehkého hříchu na těžký a z něj pak na smrtelný. A jak existují návyky konat dobro, kterým se říká ctnosti, existují návyky konat zlo, což jsou neřesti. Dám příklad – jestli je nějaký člověk k někomu zvlášť silně, až chorobně sexuálně přitahován a nesnaží se tuto tendenci nijak ovládat, je možné, že se dříve či později dopustí cizoložství, nebo dokonce znásilnění.
Církevní otcové tvrdí, že zpověď je jako druhý křest, je to způsob, jak se vrátit zpátky do původní milosti, kterou ztratíme s hříchem. Pravidelnou zpovědí se naše duchovní cesta stává jistější a rychlejší. Někteří světci se zpovídali každý den. Proč to dělali? Dávali velký pozor, aby něco nezanedbali nebo neopomenuli, tedy na dobro, které mohli během dne vykonat, ale z různých důvodů jej nevykonali, např. ze spěchu, z nesoustředěnosti, ze zvyku… Je jasné, že zpověď není žádná umývárna, kam se zajdeme trochu očistit, nýbrž okamžik, v němž se člověku dostává úplné spásy a duchovního růstu. Méně známý aspekt zpovědi, ovšem o to neobyčejnější, je ten pozitivní – dosažení duchovní síly Ježíše Krista, která nám dává nejen schopnost dále nehřešit, ale i konat dobro.
Se svolením zpracováno z knihy manželů Casadei: Ďáblovi tváří v tvář, kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
