Zpovídáte rád?
Zpovídám rád odedávna. Ne, že by hříchy byly nějak zábavné nebo zajímavé. A také ne proto, že by to posilovalo mé sebevědomí. Ale jsem rád, když mohu být druhému člověku nejen naslouchajícím uchem, ale hlavně poslem Božího milosrdenství. Pronést slova rozhřešení a vědět, že se v tu chvíli něco úžasného děje, to je radost a síla. Někdy až k slzám.
Co vás zpovídání naučilo?
Naučilo mne toho hodně o lidech. O jejich víře, bolestech, nejistotách, vnitřních bojích. O skrytých trápeních lidí, která nejsou vidět a odkryjí se až ve zpovědnici. A také, jak povrchní jsou často mé soudy o druhém člověku, když vidím jen povrch, a ne hlouběji do nitra. Ukázalo mi ale také to, jak silné jsou v oblasti svědomí, hříchu a odpuštění „vtisky“, kterými byl člověk formován v dětství či raném mládí. A jak je mnohdy i jako dospělí nedokáží změnit, i když jsou hodně nedokonalé a deformují víru.
Co vás jako zpovědníka dokáže potěšit?
V prvé řadě upřímnost kajícníka. Zvlášť když se ukáže, že si cestu do zpovědnice musel sám v sobě pracně vybojovat.
A zarmoutit?
Povrchnost, zvykovost, neupřímnost nebo nedůvěra v milosrdného Boha. Ovšem nedůvěra je hlavně trápením pro kajícníka. Ubližuje mu a nelze ji nijak rychle a „zvenčí“ odstranit. Kdo ví, z čeho vyrostla!
Je zpověď podle vás základním kamenem služby kněze?
Aby z toho byl dobrý základ, musí být základních kamenů víc, jen zpověď nestačí. I když za mlada mi říkal nezapomenutelný páter Reinsberg, že bez poctivé a věrné zpovědní služby těžko vybudovat farnost. Sám toho byl příkladem. /…/
Co říkáte na argument – vždyť zas budu hřešit, tak proč bych se měl zpovídat?
Uklízíte doma jen jednou za život a pořádně, nebo uklízíte každý den a týden, i když to zas budete muset opakovat? A když se někoho v rodině dotknete, nebudete se mu omlouvat, protože se vám to přece stane zas? Kdo chápe zpověď jen jako jakési rituální sebeobvinění a k tomu přesvědčení, že by měl opravdu slíbit, že už žádnou chybu nebude opakovat, ten bude nejspíš považovat zpověď za zbytečnou. Kdo žije svou víru jako vztah s Bohem a zpověď jako setkání s uzdravujícím Kristem, ten o odpouštějící setkání a nové a nové uzdravení z hříchu bude stát. Představa, že by vyznáním hříchu měly všechny mé chyby skončit, je bludná. Chtít nehřešit mohu a mám. Ale slíbit, že už nebudu hřešit, to přece nemohu! /…/
Jednou jste zmínil, že necitlivým přístupem může kněz při zpovědi ublížit. Narazil jste na to?
Může a bohužel se to stává. Když jsem jako mladý kněz zpovídal občas někoho po třiceti či čtyřiceti letech a dostali jsme se k otázce, jak taková pauza vznikla, bylo nejednou příčinou zranění, které kajícník už dávno ve zpovědi utrpěl.
Také se někdy stalo a stává, že je kajícník zvyklý na zpovědníka, který se na nic nikdy nezeptá a nijak osobně s kajícníkem nemluví. Potom ho zcela vyvede z míry situace, kdy s ním zpovědník chce zavést hovor. Zpovědník ale má vědět, že kladení otázek ve zpovědnici je velmi choulostivá věc a že se svátost smíření nemá podobat policejnímu výslechu.
Je ale třeba také říci, že se některým nedorozuměním a z nich plynoucím zraněním nelze i při velké snaze vyhnout. Mnohdy vidí zpovědník kajícníka poprvé (ba dokonce ho ani ve zpovědnici pořádně nevidí), slyší poprvé jeho vyznání a má se zorientovat tak, aby kajícníka dobře pochopil a dobře mu posloužil. Navíc, aby nezranil nějakou jeho představu nebo očekávání, o nichž samozřejmě nic neví. Proto je tak důležité, abych se jako zpovědník modlil takříkajíc cestou do zpovědnice, ve zpovědnici při zpovídání i potom a aby kajícník uznal, že vševědoucí je Pán Bůh, ale ne pan farář či kaplan.
