papež František | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
Slavnost Narození Páně - vigilie / Adorovat neznamená ztrácet čas, ale umožnit Bohu, aby obýval náš čas

"Sčítání lidu celé země" (Lk 2,1). To je kontext, v němž se Ježíš narodil a o němž se evangelium zmiňuje. Mohlo se o něm zmínit zběžně, ale místo toho o něm mluví precizně. A tím vyzdvihuje velký kontrast: zatímco císař sčítá obyvatele světa, Bůh do něj vstupuje téměř skrytě; zatímco ti, kdo poroučejí, se snaží povýšit mezi velikány dějin, Král dějin volí cestu nepatrnosti. Nikdo z mocných si ho nevšímá, jen několik pastýřů, odstrčených na okraj společenského života.

Sčítání lidu však říká více. V Bibli nezanechalo dobrou vzpomínku. Král David, který podlehl pokušení velkých čísel a nezdravému nároku na soběstačnost, se dopustil těžkého hříchu právě tím, že provedl sčítání lidu. Chtěl si zjistit sílu a asi po devíti měsících zjistil počet těch, kteří mohli zacházet s mečem (srov. 2 Sam 24,1-9). Hospodin byl pobouřen a lid postihlo neštěstí. Této noci se však v Betlémě, městě Davidově, po devíti měsících v Mariině lůně narodí "Syn Davidův", Ježíš, a netrestá sčítání lidu, ale pokorně se nechá sečíst. Jeden z mnoha. Nevidíme rozhněvaného Boha, který trestá, ale milosrdného Boha, který se vtělil, který vstupuje do světa slabý, jemuž předchází ohlášení: "na zemi pokoj lidem" (Lk 2,14). A naše srdce je dnes večer v Betlémě, kde je stále ještě Kníže pokoje odmítán prohrávající logikou války, hřmotem zbraní, který mu i dnes brání najít ve světě příbytek (srov. Lk 2,7).

Ve sčítání lidu na celé zemi se zkrátka na jedné straně projevuje až příliš lidská zápletka, která se táhne dějinami: zápletka světa, který hledá moc a sílu a slávu, kde se vše měří úspěchem a výsledky, čísly a počty. Je to posedlost výkonem. Zároveň však ve sčítání lidu vyniká cesta Ježíše, který nás přichází hledat skrze vtělení. On není Bohem výkonu, ale Bohem vtělení. Nevyvrací nespravedlnost shora silou, ale zdola láskou; nevystupuje s neomezenou mocí, ale sestupuje do našich omezení; nevyhýbá se našim slabostem, ale přijímá je.

Bratři a sestry, dnes večer si můžeme položit otázku: V jakého Boha věříme? V Boha vtělení, nebo v Boha výkonu? Ano, protože existuje riziko, že Vánoce prožijeme s pohanskou představou Boha v hlavě, jako by to byl mocný vládce, který je v nebi; bůh, který je spjatý s mocí, světským úspěchem a modloslužbou konzumu. Stále se vrací falešná představa odtažitého a nedůtklivého boha, který se chová dobře k dobrým a zlobí se na špatné; boha stvořeného k našemu obrazu, užitečného pouze k řešení našich problémů a odstraňování našich neduhů. Na druhou stranu nepoužívá kouzelnou hůlku, není komerčním bohem "všeho a okamžitě"; nezachrání nás stisknutím tlačítka, ale přibližuje se, aby změnil realitu zevnitř. Jak je v nás však zakořeněna světská představa vzdáleného a kontrolujícího, rigidního a mocného boha, který pomáhá svým vlastním zvítězit nad ostatními! Tak často je v nás zakořeněna právě tato představa. Ale tak to není: On se narodil pro všechny, při sčítání lidu celé země.

Vzhlédněme tedy k "živému a pravému Bohu" (1 Sol 1,9): k tomu, který se vymyká všem lidským výpočtům, a přesto se nechává sečíst naším počítáním; k tomu, který dělá revoluci v dějinách tím, že je obývá; k tomu, který nás respektuje až do té míry, že nám dovolí, abychom ho odmítli; k tomu, který vymazává hřích tím, že ho bere na sebe, který neodstraňuje bolest, ale proměňuje ji, který neodstraňuje problémy z našeho života, ale dává našemu životu naději větší než jsou jeho problémy. On tak touží obejmout naše životy, že se pro nás on, nekonečný, stává konečným; velký, stává se malým; spravedlivý, zabydluje naše nespravedlnosti. Bratři a sestry, zde je zázrak Vánoc: ne směs sentimentálních citů a světské útěchy, ale nebývalá něha Boha, který zachraňuje svět tím, že se vtělil. Podívejme se na Dítě, podívejme se na jeho jesle, podívejme se na jesličky, které andělé nazývají "znamením" (Lk 2,12): je to vlastně zjevující se znamení tváře Boha, který je soucitný a milosrdný, všemohoucí vždy a jen v lásce. Činí se blízkým, laskavým a soucitným, to je Boží způsob bytí: blízkost, soucit, laskavost.

Sestry, bratři, žasněme, protože "se stal tělem" (srov. J 1,14). Tělo: slovo, které připomíná naši křehkost a které evangelium používá, aby nám řeklo, že Bůh vstoupil do samé hloubky našeho lidského údělu. Proč šel tak daleko? - ptáme se - protože mu na nás záleží, protože nás miluje natolik, že nás považuje za cennější než cokoli jiného. Bratře, sestro, pro Boha, který během sčítání lidu změnil dějiny, nejsi číslo, ale jsi tvář; tvé jméno je zapsáno v jeho srdci. Ale ty, když se podíváš na své srdce, na svůj výkon, který neodpovídá standardu, na svět, který soudí a neodpouští, možná prožíváš tyto Vánoce špatně, myslíš si, že se ti nedaří, líhne se v tobě pocit nedostatečnosti a nespokojenosti pro tvé slabosti, pro tvé pády a problémy a pro tvé hříchy. Ale dnes prosím přenech iniciativu Ježíši, který ti říká: "Pro tebe jsem se stal tělem, kvůli tobě jsem se stal jako ty". Proč zůstáváš ve vězení svého zármutku? Jako pastýři, kteří opustili svá stáda, opusť ohrady svých melancholií a obejmi něhu Boha dítěte. A udělej to bez masek, bez brnění, odevzdej mu své smutky a on se o tebe postará (srov. Ž 55,23): On, který se stal tělem, nečeká na tvůj úspěšný výkon, ale na tvé otevřené a důvěřivé srdce. A v Něm znovu objevíš, kdo jsi: milovaný Boží syn, milovaná Boží dcera. Nyní tomu můžeš věřit, protože dnes večer Pán vyšel na světlo, aby osvítil tvůj život, a jeho oči září láskou k tobě. Je pro nás těžké tomu uvěřit, že Boží oči září láskou k nám.

Ano, Kristus se nedívá na čísla, ale na tváře. Kdo se však na něj dívá uprostřed mnoha věcí a šíleného spěchu věčně zaneprázdněného a lhostejného světa? Kdo se na Něj dívá? Zatímco v Betlémě mnozí lidé, pohlceni opojením ze sčítání lidu, přicházeli a odcházeli, plnili noclehárny a hostince a mluvili o více a méně, někteří byli Ježíšovi nablízku: byli to Maria a Josef, pastýři, pak mudrci. A od nich se učme. Oni stojí s očima upřenýma na Ježíše, se srdcem obráceným k němu. Nemluví, ale klanějí se. Tato noc, bratři a sestry, je časem klanění.

Klanění je způsob, jak přijímat Vtělení. Vždyť právě v tichu se Ježíš, Otcovo Slovo, stává tělem v našem životě. Udělejme také my to, co se stalo v Betlémě, což znamená "dům chleba": postavme se před Něj, Chléb života. Znovu objevme adoraci, protože adorovat neznamená ztrácet čas, ale umožnit Bohu, aby obýval náš čas. Znamená to nechat v sobě rozkvést setbu vtělení, znamená to spolupracovat na díle Hospodina, který proměňuje svět jako kvas. Klanět se znamená přimlouvat se, napravovat, dovolit Bohu, aby narovnal dějiny. Jeden velký vypravěč epických činů napsal svému synovi: "Nabízím ti jedinou velkou věc, kterou je třeba na zemi milovat: Nejsvětější svátost. Tam najdeš okouzlení, slávu, čest, věrnost a pravou cestu všech tvých lásek na zemi" (J. R. R. TOLKIEN, Dopis 43, březen 1941). 

Bratři a sestry, dnes večer láska mění dějiny. Dej nám, Hospodine, uvěřit v sílu své lásky, která se tak liší od síly světa. Pane, učiň, abychom se jako Maria, Josef, pastýři a mudrci shlukli kolem Tebe a klaněli se Ti. Když se Ti budeme více podobat, můžeme světu svědčit o kráse Tvé tváře.