Vánoce (cyklus C)
Křtu Páně C / Trojice - otevřené nebe

Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně.

1. čtení Iz 42,1-4.6-7

1Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. 2Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. 3Nalomenou třtinu nedolomí, doutnají knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. 4Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. 6Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, 7abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.

Píseň z Iz 42,1-9 mluví ve formě Boží řeči o povolání jakéhosi „služebníka“. O něm se mluví i v Iz 49,1-9; 50,4-11 a 52,13 - 53,12. Tyto čtyři „písně o Hospodinově služebníku“ patří k sobě. Tento služebník je vybaven Duchem, aby přinesl „právo“, což je synonymem pro spásu. Na rozdíl od tehdejších panovníků, kteří při převzetí vlády dávali veřejně vyhlašovat své nové zákony a pak okázale projevovali svoji moc, tento služebník „nebude křičet, nebude hlučet“(v. 2). Ujme se právě těch, kteří jsou ve světě slabí - v dobovém kontextu se myslí na Izraelity utlačované v babylónském vyhnanství. Nicméně tato spása se bude týkat také dalších národů: „Služebník“ bude světlem všech (v. 6).

Mezizpěv Žl 28

Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, - vzdejte Hospodinu slávu a moc, - vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, - v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! *

Hospodinův hlas nad vodami! - Hospodin nad spoustami vod! - Hlas Hospodinův, jak je mocný, - hlas Hospodinův, jak je velkolepý! *

Vznešený Bůh zaburácel hromem, - v jeho chrámu všichni volají: "Sláva!" - Hospodin trůnil nad potopou, - Hospodin jako král bude trůnit věčně. *

2. čtení Sk 10,34-38

34Petr se ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. 36Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. 37Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: 38Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“

Petrova promluva je adresována pohanskému setníku Kornéliovi a lidem v jeho domě. Uvedená část proslovu hovoří o hlubokém významu Ježíšova křtu. Tento křest nebyl pouze svědectvím pro Jana Křtitele, že Ježíš je Boží Mesiáš, ale také pomazáním Duchem a mocí (v. 38). Ježíš byl sice naplněn Duchem už od svého zrození, avšak po křtu začal Duch svatý skrze něj působit novým způsobem - začala tak nová etapa Ježíšova života, etapa zasvěcená hlásání evangelia a službě. Po křtu Ježíš začal chodit po Judsku i Galileji a prokazovat lidem dobrodiní: uzdravovat a osvobozovat od moci zla.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nebesa se otevřela a zazněl Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! Aleluja.

Evangelium Lk 3,15-16.21-22

15Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. 16Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánku. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ 21Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, 22Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

Galilejci mohli vnímat Krista jako zcela obyčejného člověka, který jako oni mluvil stejným místním jazykem (galilejskou aramejštinou) a žil stejný život. Avšak Ježíš byl víc než pouhý člověk. O tom svědčily nejen jeho mimořádné činy, ale také sám Otec, který prohlásil: „Ty jsi můj milovaný Syn“(Mk 1,11). Tento Boží hlas doprovázejí otevřená nebesa a sestupující Duch. Právě tyto dva prvky jsou jasnými znaky Ježíšova prorockého a mesiánského poslání: On je ten „vyvolený Služebník, na kterého Bůh vložil svého Ducha“ (Iz 42,1). Tento Duch uschopňuje Krista k tomu, aby skrze slova a činy zjevil Otcovu tvář.

Také při proměnění na hoře Tábor zazní slova „Ty jsi můj milovaný Syn“, slova určitým způsobem zpečetěná setníkovým vyznáním po Ježíšově smrti na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn!“ Tato slova vyjevují nejhlubší tajemství Ježíšovy osoby. On byl člověk jako my a zároveň měl jedinečnou výsadu: byl Božím Synem. Tento titul nemusíme hned chápat jako označení božské přirozenosti. V linii starozákonní tradice se totiž jedná především o titul krále – Mesiáše a zřejmě v tomto smyslu máme i chápat Otcovo prohlášení při křtu. Teprve později budou učedníci schopni pochopit, že Ježíš je Božím Synem také v tom hlubším smyslu, jako Bůh.

K úvaze

Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Nakolik je zavádějící mluvit při tomto svátku o našem křtu, je dobré „se držet“ liturgické doby: křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“ (ta je koneckonců vedlejší, protože pomazání Duchem na křtu Janově nezávisí), ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.

Zároveň dnešní svátek je zakončením vánoční doby. Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost (Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“). I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevila Boží sláva (Lk 2,9: „sláva Páně se rozzářila“; 2,14: „nebeské zástupy chválily: ´sláva na výsostech´“). Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům (Mt 2,11), svatebčanům v Káni (Jan 2,1n.), Janu Křtiteli po křtu v Jordánu (Otcova slova a sestupující Duch zjevují, kdo Ježíš doopravdy je – člověk obdařený důstojností Božího Syna - Dárce života). Jasně tedy vidíme, že všechny tyto události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. A tou slávou můžeme rozumět vyzařování Božího charakteru, identity. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je – on se nám zjevuje a dává v Synu.

Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch na něj sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na ponoření do jordánských vod. Kristus právě tím, že se podvolil křtu vodou, ukázal kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“. Veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby Kristus nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.

Další paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (tak Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a své „realizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.

Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.

Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. I při jiných okolnostech nově prožije tuto Otcovu lásku.

Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřebuje o to víc ve chvíli, která bezprostředně předchází službě: „Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn je totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.

Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (proto se jedná o „zjevení“): Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Tento Syn není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.

Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (postupné poznání vedoucí až k poznání Božího synovství). Prozatím se musíme spokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. V každém případě při této události máme zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke konkrétním jedincům. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétnímu hříšníku, aby ho pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.

K reflexi

1. Vím o tom, že Otec „si mě vyvolil“? Zamiloval?

2. Ve všech těch chvílích, kdy si uvědomím „aspoň mlhavě“ Boží lásku ke mně (skrze určité slovo z Bible, skrze eucharistii, svátosti, skrze „obyčejné dary“), mohu si připomenout, že se nejedná o abstraktní božskou lásku, ale o lásku Otce skrze Syna v Duchu.

3. Nebe se otevřelo o Vánocích – a sestoupil Boží Syn. Nebe se otevřelo při křtu – sestoupil Duch na Ježíše. A toto nebe se otevřelo i při mém křtu, a zůstalo otevřené. Bůh už není „nepřístupný“.