Bůh s námi (KGI 7)

Kdo je Bůh?
Jak se Bůh zjevuje?
Bůh Starého zákona
Trojjediný Bůh:
Bůh pro nás – Otec
Bůh s námi – Syn
Bůh v nás – Duch Svatý
Zdráhal bych se věřit v Boha, který by byl pro mě srozumitelný. (Graham Greene)

Podobně jako majestát hor člověku připomíná Boha také nezměrnost moří. Pláž, na níž stojíme, je tím blízkým a důvěrně známým, co můžeme uchopit, ale přeci jen nám to uniká mezi prsty jako písek. V úctě, údivu a tak trochu i bázni stojíme před tímto tajemstvím: moře, které pořád je, které se v něžných, nikdy nekončících vlnách dotýká našeho života.

Kdo je Bůh?
Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají. Jiní proto, že „vědí příliš mnoho“, než aby v něj mohli věřit. Někdo ho musí zapírat, protože má strach ze zkreslení a nejasné představy o něm. Jiní se mu vysmívají pro jeho domnělou neškodnost. Mnozí ztratili víru na bitevních polích, jiní zároveň s pohádkami svého dětství. Na druhé straně však najdeme bezpočet lidí, kteří jsou pro tohoto Boha ochotni položit život, kteří u něj hledají oporu, štěstí a naplnění.
Kdo je opravdu Bůh?
Jak se Bůh sám lidem zvěstoval?

Bůh dějin
Víra v nadzemské a božské mocnosti, v anděly a démony je stará jako lidstvo samo. Přírodní síly, mohutnost nebes, nevypočitatelné zvraty lidského osudu i temné hlubiny lidské duše byly od počátku branami, za nimiž lidé tušili nadzemské síly a mocnosti; strach i pocity štěstí podněcovaly lidi k bázni a úctě vůči těmto mocnostem. Z tohoto pozadí vystoupil zhruba kolem roku 1200 před narozením Krista Bůh Jahve, Bůh Starého zákona. Ten se zásadním způsobem liší od představ o bozích a démonech panujících v tehdejším náboženském světě. Tento Bůh je velmi těsně spojen s osobou Mojžíše a se skupinou „hebrejů“ v Egyptě (hebrej = hanlivé označení okrajové společenské skupiny).
Již staletí před tím do Egypta přišly jednotlivé semitské rodiny, rody a kmeny. Do úrodného údolí Nilu je přivedl hlad a nouze. Přechodně se jim podařilo dosáhnout velkého vlivu a politické moci (kolem r. 1500). Za Mojžíšových časů (cca 1300 – 1200 př. Kr.) však již byli poníženi na otroky a nuceni vykonávat těžkou robotu.
Tento historicky doložený základ se odráží ve starozákonním příběhu Josefa (Gen 37,1-50,26). Možná vám k vytvoření lepší představy o této době pomůže, když si uvědomíte, že jen o několik let dříve žila „nejkrásnější žena antiky“ Nefrititi (jejíž busta se nachází v Berlíně). Její zeť – Tutanchamón (proslulý díky bohatým hrobním nálezům) vládl před bezprostředním předchůdcem Ramsese II., za jehož panování došlo k exodu Izraelitů z Egypta.
Samotný Mojžíš měl zpočátku dobrý přístup k egyptské smetánce. V těchto kruzích se mu dostalo vzdělání. Když zabil egyptského strážce, který mučil jednoho z jeho hebrejských soukmenovců, musel Mojžíš uprchnout do poušti na Sinajský poloostrov. A v tomto pouštním čase se stane něco, co změní svět.
Až dosud lidé k božským mocnostem chovali bázeň, naději a úctu. Tito bohové však zůstávali němí. Lidé se museli snažit vyčíst či vytušit jejich vůli z přírody a náhody nebo ji ovlivnit kouzly a magií. Z této rozpolcenosti mezi pochybností a důvěrou vystupuje Bůh Jahve. Zjevuje se Mojžíšovi. Zřejmě znáte biblické líčení této události, které toto setkání ztvárňuje obrazem s hořícím keřem. Co se tehdy stalo z „historického“ hlediska, zůstává záhadou. Další průběh dějin však ukazuje, že se stalo něco rozhodujícího. Ve jménu Božím a z jeho výslovného pověření se Mojžíš musí vrátit do Egypta. Zde organizuje útěk. Daří se mu přesvědčit hebrejské otroky, že na tohoto „Boha z pouště“ se lze bezpodmínečně spolehnout (srovnej Ex 1-15).
Mojžíš musel být obrovskou osobností, když se mu toto podařilo. Pro většinu totiž určitě nebylo lehké zaměnit „plné hrnce masa“ a vymoženosti egyptské kultury za pouhý příslib svobody, který je s rozhodností vedl do pouště a do krajně nejisté budoucnosti. K tomu se družila skutečnost, že tváří v tvář faraonově vojenské převaze měl únik minimální vyhlídky na úspěch. Ale i samotná myšlenka na toto byla odvržena. A to vše se dělo s vírou v Boha Jahve. Kdo to vlastně Jahve byl?

Boží jméno
V orientální tradici označuje jméno zároveň osobitost, podstatu pojmenovávaného. Znát jméno znamená znát osobu. V Písmu je jméno Jahve zmíněno 6628krát. Vyloženo je však jen jednou prostřednictvím Mojžíše: „Jsem-který-jsem-já-který-tu-vždy-bude-pro-vás“ – „Jsem-tady-pro-vás“. To je Boží jméno, které charakterizuje jeho osobu (Ex 3,14).
Ale bylo na to, co toto jméno slibovalo, také spolehnutí? Dalo se tomuto „novému“ Bohu věřit?
Na počátku historie Boha s Izraelem se tyto otázky mohly, ba přímo musely objevit. Staletí po vyjití z Egypta byly tyto události zapsány. A pro tehdejší autory už bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že důvěra nebyla zklamána, zaslíbení je naplněno. Naděje se stala skutečností: Bůh je skutečný a takový, jak říká jeho jméno. „Ten, který je vždycky s námi.“ Za tím, co bylo zapsáno, stojí zkušenosti a svědectví mnoha generací. Ze záplavy událostí bylo vyzvednuto to nejpodstatnější: běh dějin je zachycen stručně a zjednodušeně. Zůstává přímočará historie, řetězec zázračných důkazů, že Boží jméno je skutečně víc než jen příslib. Bůh je takový, jak se jmenuje.
Tyto události jistě v hrubých rysech znáte: vyjití z Egypta, které se proti veškerému očekávání zdařilo (kolem r. 1200); záchrana před smrtí hladem a žízní na poušti; utáboření u hory Sinaj; uzavření smlouvy (srovnej Ex 19).
Následují léta putování pouští, boje a zkoušky. Zčásti mírovou cestou a zčásti v bitvách se podaří obsadit zaslíbenou zemi, dnešní Palestinu (zhruba do roku 1000 před Kr.). V té době je Izrael lidem bez ústřední správy. Je to volný kmenový svazek. Nemají společnou vládu, společnou obrannou politiku ani stálé vojsko. A přesto – ve chvílích nouze a ohrožení jsou tu najednou charismatičtí vojevůdci, spravedliví soudci, chytří vůdci i stateční vojáci. Prostí rolníci a pastevci dokáží obrátit zkušené profesionální armády na útěk. Nepotřebují monarchii, jako mají sousední státy – pro to mají jenom posměch (Sd 9,7). Jejich králem je Jahve (srovnej k tomu knihy Joz a Sd).
Izraelitům bylo jasné, že všechny tyto události se nedají vysvětlit jako pouhé náhody či štěstí, nelze je připisovat jenom na konto jejich šikovnosti. Za to, co mají a čím jsou, vděčí Jahvemu. Jahve žije – Bůh je s nimi. Jeho jméno je nezklamalo. Opravdu je pro ně vždycky tady! Bez něho by nebyl žádný Izrael, nebylo by osvobození z otroctví, záchrana, spása.
A především: toto všechno není žádné zdání. Jejich vědění o Bohu se zakládá na zkušenosti. Jeho zásahy jsou v historii prokazatelné. Víra není žádná fantaskní smyšlenka lidského mozku, ale hmatatelný život! Z života i utrpení Izraele lze vyčíst, že z hrstky bezmocných uprchlíků vytvořil Bůh jeden z velkých a mocných států přední Asie (říše Davidova a Šalamounova kolem l. 1000 – 900). To je však jenom jedna stránka dějin! Není prosta bloudění a zklamání. Izraelité zapřou Jahveho a obrátí se k pohanským bůžkům. Teče krev i slzy – také ve jménu Božím. Po náboženském a mravním úpadku následuje doba národního neštěstí: válka, prohry, rozpad říše, deportace, nové zatracení. Bible líčí tyto časy v obrazech manželské nevěry a smilstva (např. Ez 16). Avšak z temnoty těchto prožitků neustále proráží paprsek zralejšího a hlubšího poznání: Bůh je přesto věrný. Zkouší to pořád znovu. Dává nám vždy novou příležitost. Všechno tvoří opět nové. Tuto věrnost nelze měřit „běžnými měřítky“; za ní může být jediný motiv: láska (srovnej především 1 a 2Kr; 1 2Pa; Am; Oz).
Jak se Bůh zjevuje?
Možná se vám prozatím zdálo, že píšeme jenom o dějinách a životě Izraele a vlastně „ne tak docela“ o Bohu. Ale mluvit o Bohu znamená mluvit o životě. Samotného Hospodina nikdo vidět nemůže (Ex 33,20), a přece ho svými smysly zakoušíme. Naše vědomosti o Bohu si žádní moudří lidé nevycucali z prstu. Tady jde o líčení zkušeností. Boží zjevení neboří zákony lidského myšlení a neruinuje náš rozum. Bůh spíše prostírá před zrakem věřícího člověka lidské osudy, události a příběhy jako „obrázkovou knížku“. A když člověk dál přemýšlí o tom, co viděl, a pokouší se to uchopit myšlenkami a slovy, dospívá ke stále jasnějšímu porozumění. Tak vyrůstá ze života víra a vědomí o Bohu. A přece ani tehdy nevíme, kdo je to „Bůh ve své podstatě“ či „Bůh jako takový“. Poznáváme však, jak působí a co s námi činí. Přitom se jistě stane, že někteří jednotlivci, nebo i celé skupiny, poznávají klamně nebo jen částečně. Ale tyto „pochybné zdroje“ nemohou překroutit konečný výsledek. Z celé řady jednotlivých zkušeností, které se vzájemně doplňují, vysvětlují a korigují, ze zkušeností celých rodin, kmenů a generací krystalizují poznatky, které jsou „pravda“. Rozhodující je víra „celého Izraele“. Neboť Bůh nejedná jen v dějinách, on se také skrze svého Ducha stará o to, aby stále přicházeli lidé, kteří ho a jeho vůli správně chápou a vykládají: ze stop a účinků usuzují na příčiny. K poznání o Bohu a jeho vůli docházejí pozorováním lidí, které proměnil, které vede a miluje – i „zasahuje“.
Tak vznikají knihy Starého zákona, o nichž jsme přesvědčeni, že se v nich odráží Duch Boží.

Jak mluvit o Bohu?
Je docela očividné, že takovéto zkušenosti a poznatky, tuto „životní moudrost“ nelze vyjadřovat pomocí matematických vzorců. Kdokoliv ve svém životě zakusí Boha, nemůže o něm vypovídat, aniž by zároveň nevydal všanc vlastní život a prožívání.
Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat. Připadá nám vhodnější mlčet. A pokud už chceme nebo musíme promluvit, jak to jenom říct?
Proto nás nepřekvapí, že se bibličtí autoři nejrůznějšími způsoby pokoušejí všechno to ve vlastní podstatě nevyslovitelné přeci jen nějak vyjádřit. Stále znovu přitom sahají k obrazům a srovnáním. A když jim to může pomoci, pomáhají si bez váhání i mýty, legendami a pověstmi o bozích z okolního pohanského světa – tento materiál pak samozřejmě prohlubují a upravují z pohledu víry. Riskují jednostrannost a vyhýbají se nejasnostem. Mluví v protikladech, aby naznačili, že žádný pojem Bohu opravdu neodpovídá.
Tehdejší autoři nemohli tušit, že s největšími problémy se budou o zhruba tři tisíce let později potýkat křesťané. Lidé tehdy věděli, že ať se vyjádříme jakkoliv, Boha stejně neuchopíme. Měřeno Boží skutečností, jsou všechny výroky nedokonalé a nedostatečné. Jen tak můžeme pochopit, že Izrael striktně trval na zákazu jakéhokoliv zobrazení Boha. Protože každý pokus o ztvárnění Boha musí vést k nedorozuměním a dezinterpretacím. A i pouhý pokus zbavuje Boha jeho zásadní odlišnosti a důstojnosti. Proto si později Židé vůbec ani nedovolí vyslovovat Boží jméno. A přece je Izrael na druhou stranu schopen o Bohu mluvit, a to s přímočarostí, nad níž se dnes často zhrozíme. Zdánlivý rozpor je ve skutečnosti v obou případech přiznáním: Nedokážeme o Bohu odpovídajícím způsobem vypovídat. Ale tím spíše nedokážeme mlčet.

Vzdálený Bůh
Bůh v Nebi
Děti se často ptají: „Kde bydlí Bůh?“ A rodiče odpovídají: „V nebi.“ A všichni podvědomě předpokládáme, že toto nebe je nad námi. Sice víme, že tím není myšleno modravé ovzduší. Ale přeci jen je pro nás velmi těžké, abychom se ubránili představě nějakého konkrétního místa, když se modlíme: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Rozum musí vždycky znovu tuto představu opravovat.
Nebe neznamená konkrétní místo mimo zeměkouli. V jazyku bible znamená neuchopitelno, nekonečno, transcendenci. V Ježíšově době se dokonce nebe používalo jako opis pro samotného Boha. Boha nelze lokalizovat na nějakém místě v časoprostorové soustavě. To se myslí v bibli slovy: Bůh v nebesích. A jakoby ze strachu, že i toto by si někdo mohl špatně vyložit, v bibli stojí: „..nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout“ (1Kr 8,27). Bůh přesahuje veškeré pozemské dimenze a lidské představy o prostoru a čase.

Obraz oblaku
Tím se Bůh vymyká lidskému dosahu. Boha nelze zakoušet, pokud si to on sám nepřeje. Sám se daruje člověku. Dává se. Ale nikdy se nenechá dostihnout. To znázorňuje jeden z biblických obrazů: oblak (Ex 13,21).
Vzdálený oblak má jasné, ostré obrysy. Můžeme ho popsat, „definovat“ (vymezit!). Můžeme také zasněně ležet v trávě a sledovat, jak oblak pluje, jak se proměňuje; vzbuzuje vzpomínky, podněcuje ke srovnávání, vyvolává ve fantazii různé obrazy. Pokud se však k oblaku přiblížíme (například při horské túře), stává se hrozivou stěnou, neproniknutelnou šedivou mlhou, která nás ze všech stran obklopuje, ale my ji přesto nemůžeme uchopit. Co se zdálky zdálo masivní a dobře uchopitelné, to zblízka uplývá mezi prsty. Oblak se rozplývá v miliony a stamiliony perel a kapek vody.

Obraz ohně
Bůh se nevymyká proto, že by byl zlomyslný nebo povýšený, ale kvůli člověku. Přílišnou blízkost člověk nesnese. To znázorňuje jiný biblický obraz – oheň.
Z dálky vidíme jenom světlý bod v temnotě. Pro zbloudilého poutníka je to záchranný orientační bod. Když se přiblíží, světlo zesílí a ožije, mihotá se – stane se z něj „oheň“. To dává naději. Přiblížíme-li se ještě víc, bude hřát a chránit a vedle tmy bude zahánět i strach. Kdo se však k ohni přiblíží příliš, shoří.
Odstup, v němž člověka udržuje bázeň, úcta, je životně důležitý. Je to jako s rostlinou, která sice žije ze světla, ale na žhavém slunci hyne.
Izraelité ve svých dějinách opakovaně prožívali, že Boží blízkost přináší požehnání a záchranu; ale stejně dobře věděli, že přílišná blízkost se stává nesnesitelnou tíhou. Jedině když si člověk Boha představuje malého a ovladatelného, může přivolávat Boží blízkost, aniž by zahynul bázní. Bohu více odpovídá bolestný povzdech (1 S 6,20): „Kdo může obstát před Hospodinem, tímto svatým Bohem? A ke komu poputuje od nás?“
Tato velká „bázeň Boží“ však není „strach“. Není to „hrůza“, ve které bychom utíkali pryč. Je to přehluboká úcta, která se přeměňuje v obdiv, poslušnost, oddanost a nadšení.
Z toho všeho je naprosto zřejmé, že „vzdálenost“ Boha není žádná chladná, abstraktní dálka. Bůh není žádná bezkrevná myšlenka, ani samolibá, v sobě spočívající mocnost. Není „bezcitný“ a nevnímavý vůči utrpení lidí. Není to žádný a-patický (ne-trpící) bůh jako u starých Řeků, nýbrž sym-patický (spolutrpící) Bůh. Biblický „vzdálený“ Bůh je tedy spíše „zásadně jiný“ Bůh. Tuto „jinakost“ pociťujeme právě tehdy, když je nám blízko.

Blízký Bůh
Zcela jiný Bůh – filosofie to označuje jako „transcendenci“ Boha. Totéž označuje bible a teologie jako „Boží svatost“. Tento svatě-jiný Bůh je Bohem živým a vášnivým. Je nevyčerpatelnou životní radostí a tvořivou silou. Rozechvívá každé vlákno Stvoření. Jeho realita se zrcadlí v přísné logice přírodních zákonů, stejně jako v pestré různorodosti všeho živého. Jeho rysy nese struktura krystalů. Živou stvořitelskou sílu Boha pojmenovává Písmo „Duch Boží“. Dokáže přeskočit na lidi, „zapálit je“, nadchnout a změnit.
Tato Boží blízkost je druhým základním pilířem zkušenosti Izraelitů s Bohem Jahve. Bůh není jen „zcela jiný“, ale zároveň také „zcela náš“. V žádném jiném náboženství nenajdeme tak hluboké a jímavé výroky o Boží blízkosti člověku, jako ve Starém zákoně.
Boží blízkost člověku je blízkostí vášnivé lásky, která se v posledku vymyká pokusu o racionální vysvětlení. Tato láska je tak „nelidsky lidská“, vášnivá a žárlivá, že se pro naše náboženské cítění stává až nesnesitelnou. Ale lze snad Boží lásku představit dramatičtěji? Dokázala kdy nějaká filosofická úvaha vést k Bohu, který z hloubi zklamané a zraněné lásky může říci: „Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat.“ (Oz 13,7-8)
Tento Bůh se může z lásky hněvat a může trestat. Izrael to zažil a zažili to i jeho protivníci, kteří se Bohu postavili do cesty. Bůh je láska, to neznamená: Jahve je milý Bůh. Izrael se toto musel pracně naučit, bolestně, často neochotně, po mnoha omylech, nedorozuměních a únicích.
Věřící se v různých variacích a obrazech pokoušeli tuto Boží lásku popsat a z generace na generaci o ní svědčit. Bůh jako pastýř, král, soudce, jako neúnavný nápadník, vášnivý milenec, věrný manžel, jako milující otec a milující matka...A přece: rozuměli tomuto Bohu? Když on sám „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11).
Velmi důkladně jsme popsali starozákonní zkušenost Boha u Izraelitů. Leccos vám možná připadlo cizí a nezvyklé. Ale poznatky a zkušenosti Izraele pro nás nejsou jen „starým zákonem“, nýbrž odkazem, dědictvím. Patří k naší víře. Kristus je Žid. Jeho víře v Boha, jeho životu a jeho zvěsti nelze bez Starého zákona porozumět. Mluvíme o tom, že se Bůh stal člověkem, o Svatém Duchu, o milosti a o Trojici. Pro mnoho lidí – včetně křesťanů – jsou to nesrozumitelné výroky a tvrzení. Avšak na pozadí starozákonního obrazu Boha možná dokážete tato dogmata pochopit lépe.

Bůh s námi – Ježíš Kristus
Ať byly zkušenosti Boží blízkosti u Izraele sebeintenzivnější a obrazy, v nichž zachycovali svá očekávání sebeodvážnější, Bůh přeci překonal i ta nejodvážnější očekávání a naděje: stal se člověkem. Ježíš („Bůh je spása“) je Immanuel („Bůh je s námi“). V něm se zvláštním způsobem naplňuje starozákonní Boží jméno (Ex 3,14). V něm se samotný Bůh stává viditelným, slyšitelným a hmatatelným. Na něm se projevuje, jaký k nám Bůh je. A tak mohou jeho učedníci říci: „..svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám,...“ (1 J 1,2b-3). Bůh „Jahve“ se k nám v Kristu přiblížil natolik, že jsme ho mohli zbičovat a zabít. V člověku Ježíši Kristu, v jeho činech a slovech Bůh sám překonává veškerou vzdálenost k člověku. „..a přece není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17,27b). I hříšník může mít jistotu Boží blízkosti.
Avšak stal se Bůh nám lidem skrze tuto „hmatatelnou blízkost“ srozumitelnějším? Třebaže je tak naprosto „lidská“, není proto ještě snáze uvěřitelná. Nebýt Ježíše z Nazareta, byla by absurdní vůbec myšlenka, že Bůh se stane člověkem!
Ježíš Kristus je „sebeztvárněním Boha“ v dějinách. Jan tohoto Ježíše zažil a došel k závěru: „Bůh je láska“ (1 J 4,8).
Podstatou této lásky je vyhledávat blízkost člověka, jít za ním, pozvedat ho a povzbuzovat, těšit a uzdravovat; dodávat mu naději a důvěru. Jako dobrý pastýř hledá Bůh ztracenou ovci a nese na ramenou slabé jehňátko, jako živí pelikán svá mláďata krví vlastního srdce, tak on dává svůj život. Umírá jako pšeničné zrno, aby z něj mohl vzejít nový život. Stává se chlebem, nechává se lámat a rozdělovat, lisovat jako vinné hrozny... Zkušenosti, obrazy, symboly: všechny jsou znaky skutečnosti, že Bůh miluje lidi.

Bůh Otec
Ježíš tuto lásku a blízkost Boží shrnuje v jednom slovu: „Otec“. Toto oslovení sice znala i jiná náboženství, avšak používala je buď ve smyslu všeobsahujícího vědomí, že Bůh je Stvořitel všeho, nebo byla dokonce spojována s představou fyzického příbuzenství mezi bohy a lidmi.
Žádný člověk není „Božím dítětem“ v tom smyslu, jako je Kristus „Boží Syn“; ale Bůh s námi jedná jako Otec, který nás přijal za vlastní děti.
Ježíš se ptá: „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? ... Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7,9.11) A někdy ani není nutně potřeba prosit, neboť: Váš nebeský Otec přece ví, co všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost. Hledejte mír a svobodu, milosrdenství a rovnost. A všechno ostatní vám bude přidáno (srovnej Mt 6,25-34). Bůh je „Otec“, který nás miluje. Ježíš potvrzuje, co Bůh sám řekl: Já sám jsem svůj lid naučil chodit; bral jsem ho na své rámě ...provázky lidskými jsem ho táhl k sobě, pouty lásky.. Byl jsem k němu jako rodiče, kteří si kojence tisknou k tváři...snižoval jsem se a skláněl k němu a krmil jsem ho... (srovnej Oz 11). Když vy se modlíte k tomuto Bohu – říká Ježíš – pak říkejte: Abba, tatínku..
S pojmem a představou Boha Otce je ovšem spojeno jedno nebezpečí pro chápání Boha. Existuje velké pokušení opět si Boha představovat jako omezenou bytost na způsob člověka. Bůh jako „obrovská otcovská postava“.
Pro mnohé může slovo „otec“ znamenat téměř překážku ve víře. Jejich představa otce se pojí s nulovými hodnotami a nedobrými zkušenostmi. Snad svého otce ani vůbec neznají? Nebo ho poznali jako tyranského a nespravedlivého despotu? Možná bil maminku a zanedbával děti? Těmto lidem může pomoci, že sice výrok „Bůh je Otec“ byla Ježíšovým zvěstováním zvláště vyzvednuta, ale v Ježíši Kristu je Bůh stejně tak i přítelem a bratrem.
Nesmíme však zapomínat, že tato označení mohou ve svém důsledku být značně zavádějící. Bůh není muž. Není ani žena. Je to Bůh.
Bůh bible v žádném případě nemá jen mužské a otcovské rysy! Ve Starém i v Novém zákoně Bůh zjevuje vlastnosti a způsoby jednání, které v našem dnešním způsobu vnímání (kulturně a dobově podmíněném) jsou „typicky ženské“: utěšuje, ochraňuje, živí, je něžný. „Bůh je náš otec a naše matka“ (Jan Pavel II., srovnej také Iz 49,15).
Nazýváme-li Boha otcem, matkou nebo bratrem, nevyjadřujeme se ani tolik o „Boží podstatě“, jako spíše o nás samých a o našem vztahu k Bohu. Bůh není ani muž, ani žena, my však zakoušíme jeho ruku, kterou se nás dotýká, jako otcovskou nebo mateřskou.

Bůh v nás – Duch Svatý
Boží blízkost se neomezuje na to, že se před 2000 lety v Ježíši Kristu stal člověkem. Skutečnost, že on – neviditelný Bůh – před nás předstoupil viditelně a hmatatelně tváří v tvář, to ještě stále není ta „absolutní blízkost“. Ježíš nebyl ojedinělým styčným bodem Boha s člověkem. On zůstává blízko pořád. Bůh se sám člověku sdílí jako dar. Bůh se zpřítomňuje v člověku! Působí v člověku a skrze člověka. Bible říká, že nám dává svého Ducha.
Již ve Starém zákoně Izraelité poznali, že Jahve není jen „Bůh mimo“, k němuž se člověk obrací modlitbou a uctíváním, nýbrž že také „je ve všem“, jako životní princip, jako síla. Tohoto „ducha“ označili slovem, které znamená též vánek, dech. Dech znamená život. V dechu se dotýká tělesno s duševnem. Když se lekneme, zadržíme dech. Při rozrušení dýcháme zrychleně; když se uvolníme, dýcháme pomalu a zhluboka. Když se v bibli praví: Boží Duch spočívá na člověku, myslí se tím: tento člověk je vnitřně zcela proniknut Bohem. Bůh je jakoby jeho životním principem, je tím, z čeho žije. Tohoto „Ducha“ – tedy sebe sama – slibuje Jahve všem lidem.
„A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha...“ (Ez 36,26). Tímto Božím „přesazením srdce“ získává člověk nový střed svého života, nové „silocentrum“. Jeho srdce teď bije „v Božím rytmu“. Toto srdce – to je Boží Duch. Ježíš před svou smrtí slibuje naplnění tohoto zaslíbení: „požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky...“ (J 14,16). Tento Boží Duch – Bůh sám – má u nás zůstat na věky. A tak nám zůstává víc než jen vzpomínka na člověka Ježíše Krista, v němž se Bůh stal člověkem. Boží blízkost již nezná hranic prostoru ani času, rasy ani vyznání. Je všude a všem lidem nablízku. Žije a působí v nás. Oživuje nás a dělá nás lepšími. Formuje naši osobnost a vtiskuje jí svoji pečeť – pokud člověk chce. To znamená, že Boží Duch v člověku působí všechno dobré; jen skrze něj můžeme věřit; jen pokud v nás sídlí Duch Boží, můžeme patřit ke Kristu (srovnej Ř 9,8), můžeme se modlit (Ef 6,18), on nás uvádí do pravdy (J 16,13). Duch Svatý – to znamená: sám Bůh se v našem životě stává činným. Písmo se to pokouší vyjádřit obrazně. Působí jako „oheň“ (Sk 2,3), nebo živá voda“ (J 7,37). Je jako motor, jako pohon, který svou oživující silou napájí všechny, kdo jsou spojeni s Kristem. Tato ducha-plnost a strhující dynamika je patrná z líčení prvních „svatodušních svátků“:
„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ Lidé, kteří se kolem nich shlukli, byli ohromení a udivení. Učedníci jim připadali jako opilí. (Sk 2,1-7)
Zde již můžeme částečně vidět, jak Duch působí. Překonává jazykové bariéry mezi lidmi a tvoří novou jednotu. Později se ve stejném líčení dovídáme, že věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ (Sk 4,32).
Možná ve vás předchozí řádky vyvolaly pochybnosti: Duch svatý – sám Bůh – v člověku, v křesťanech, dokonce snad i ve mně? I mezi námi Duch Boží působí. Ovšem jen málokdo ho zažije tak dramaticky, jako učedníci a Židé o prvních letnicích. Ale děje se to. I dnes mluví lidé jazyky, pod vlivem Ducha svatého prorokují a uzdravují, vyvolávají pokoj a smiřují. Většina lidí ho však zakouší, aniž by tušila, že to působí Boží Duch. Tak k ovoci Ducha patří: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22). Působí v nás všude tam, kde se přiznáváme k Ježíši, kde se modlíme, doufáme, povzbuzujeme, utěšujeme. Je tam, kde lidé prožívají okamžiky vnitřního náhledu a poznání, v nichž nacházejí nezpochybnitelnou vnitřní jistotu o smyslu svého života. Ani smrt tuto smyslovou zkušenost již nezpochybňuje. Duch je tam, kde zavládne mír i přes vnější nepokoj; kde lidé mlčky snesou těžkou nespravedlnost a dokáží odpustit; kde jsou k jinému člověku dobří, aniž by čekali vděčnou odezvu; kde najdou sílu vydržet v obtížném manželství, kde nepodlehnou pokušení: všude tam je Boží Duch.
Řeknete asi: lidskost, láska, věrnost – to všechno přeci existuje i mimo křesťanství. Pak by i tam musel působit Duch Boží? Ano, je to opravdu tak. Všechno dobré, co lidé kdekoliv konají, se děje s pomocí Boží. Zcela zvláštním způsobem je však činný v církvi. Bible opakovaně líčí, jak se mladá církev dokázala řídit Kristovým Duchem (srovnej Sk 15,28). A tento Duch je společenství věřících přislíben až do skonání věků. Proto zakoušíme záblesky působnosti Božího Ducha i dnes nejspíše ve společenství věřících lidí. Podrobněji se k tomu vrátíme v dopisu č. 24 (srovnejte též s dopisem č. 10).

Milost: nový život
Již jste někdy něco z toho zažili? Potom snad můžete potvrdit i poznatek, že Boží působení nás uzdravuje. Prospívá nám. Přináší radost a sebedůvěru. Naopak však také cítíme, že toto působení jsem nevyvolal vlastním úsilím. Je nezávislé na mé vůli. Nemohu je libovolně opakovat. Na takové zkušenosti neexistuje žádný recept. Je to „dar“.
Tomuto „daru“ ale křesťané říkají „milost“; Bůh daruje sám sebe. Žije v nás. Na to nemáme žádné „výsostné právo“; není „povinen“ to dělat. Znamená to pro nás zcela nový život, jeho novou kvalitu, nový životní pocit. Je to pro nás totéž, jako pro rostlinu světlo. Plně z toho žijeme. Jsme jako znovuzrození. Proto označuje Písmo to, co nám Ježíš Kristus přinesl, jako „nové zrození“, „nové stvoření“. Milost tedy není žádná „věc“ v nás, drahé příslušenství. Milost je v podstatě Boží láska k nám a Boží Duch v nás.
Písmo používá stále nové a nové obrazy a podobenství, aby naznačilo, v nás Bůh tímto způsobem působí: jsme „děti Boží“ (1 J 3,1); Bůh v nás „přebývá“ jako v chrámu (1 Kor 3,16; 2 Tim 1,14). Může potom člověk ještě vážně tvrdit, že víra v tohoto Boha vede k „odcizení“ člověka sobě samému? Podle křesťanského přesvědčení je člověk stvořen „k obrazu Božímu“. Proto tedy nachází sebe sama teprve tehdy, když najde Boha.
Tato intenzivní a jedinečná Boží blízkost je ovšem jen nabídkou. Můžeme Boha „vypovědět“ – není ani démonem, ani okupantem. Boží přítomnost v člověku není neproměnná, statická. Je na nás, zda ji budeme stupňovat, nebo ji necháme vyprchat.

Trojjediný Bůh
Pokročili jsme natolik, že musíme promluvit o největším tajemství křesťanské víry: o trojjediném Bohu. Židé a muslimové se nad tímto učením pohoršují. Bojí se, že se tím dává všanc víra v jednoho a jediného Boha. Na skalní mešitě v Jeruzalémě stojí nápis: „Alláh je jeden. Žádný syn není.“
Křesťané nikdy neopustili jediný moment víry v jediného Boha. Bůh je jediný Bůh. Vždy platilo základní přikázání Starého zákona: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh;....Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,2-3) Věřící však stále naléhavěji v průběhu dějin poznávali, že tento Bůh není „jednoduchý“.
Na základě toho, co jste dosud přečetli, jste snad začali tušit, jak „různorodá“ je Boží skutečnost. Trojjedinost Boha není žádná lidská spekulace – koho by napadlo si takto představovat Boha! Ale právě takto se Bůh zvěstoval. Křesťané věří, že Bůh nepoužil Ježíše jen jako nějakou masku, jako by se prostě převlékl za tuto lidskou postavu. Jádrem víry je, že Ježíš je tímto Bohem. Duch svatý není podle křesťanského přesvědčení jen „síla vycházející od Boha“, nýbrž on je Bůh sám.
Bůh člověku ukázal: takový jsem! Jak si to ale srovnáte se svými racionalistickými zákony a logikou, to není můj problém: nad tím si sami lámejte hlavu. To teologové dělají už 2000 let a konec je v nedohlednu.
I když v Písmu nikde není zmíněn pojem „trojjedinost“ nebo „trojjediný Bůh“, v celé bibli najdeme k této záležitosti narážky. Ježíš, ačkoliv byl opravdu a plně člověkem, se zároveň cítí být „se svým Otcem“ zvláštním způsobem jedno (J 5,20.26; 8,58; 10,30; 14,7.9; 17,5; Mt 11,27; 26,63nn.). Proto mu jeho současníci – z jejich pohledu oprávněně – vytýkali, že se staví na Boží místo (srovnej dopis č. 5).
A Boží Duch? Již ve starozákonním chápání se objevuje, že Duch Boží není nikdo jiný než Boží Duch, a proto ne jednoduše s ním identický. Na to navazuje Ježíš. Duch, kterého Ježíš slibuje svým přívržencům, není žádná neosobní moc: jedná s lidmi a pro ně. Posvěcuje, uvádí do pravdy, je to pomocník a utěšitel. Je to Duch Boží a také Duch Kristův. Nikde v Písmu ani v církevní víře není Duch prostě identifikován s Otcem nebo se vzkříšeným Pánem. Ale nelze ho od nich ani oddělit.
Proto již když se Ježíš stává člověkem, jsou Otec, Syn a Svatý Duch jmenováni vedle sebe. Později při křtu v Jordánu (Mt 3,13-17). Po zmrtvýchvstání Ježíš ještě jednou spojuje všechna tři Boží jména: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého..“ (Mt 28,19) A především také v listech apoštolů jsou Otec, Syn a Duch Svatý vedle sebe jmenování se stejnou úctou a láskou.
Církev se během staletí přidržovala těchto biblických předloh a své oficiální modlitby zakončuje slovy: „Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a kraluje na věky věků.“
Možná máte sto chutí náš dopis odložit a říci: Ať se v tom přebírá někdo jiný! Mně už z toho jde hlava kolem. Jednota a rovnost, a přece různost, ne identita, ne prostá zaměnitelnost... Bezmoc nad tímto problémem není žádnou ostudou. Naopak: stálo by za to žít pro Boha, kterého bych byl s to plně pochopit svým lidským rozumem?
První křesťané a Ježíšovi učedníci každopádně tento teologicko-filozofický problém neznali. Žili v pevném přesvědčení: je jenom jeden Bůh. Je to Bůh otců: Abrahama, Izáka a Jákoba. Tento Bůh je přítomen v Ježíši z Nazareta. jeho slovo je Boží slovo. Jeho vůle je vůle mého Stvořitele. – Věřili tomu i v pochybách: „Pane, pomoz mé nevíře!“ (Mk 9,24)
A ten, kdo je překvapí o letnicích v zavřeném večeřadle, kdo se zmocní jejich srdcí, promění je, zapálí, přinutí vyjít ven, dodá jim odvahy a uschopní je k hlásání – kdo jiný by to měl být, než tentýž Bůh: Jahve. A tento Duch, který z nich tvoří nové lidi, který započíná „nové stvoření celého světa“ – to je týž Boží Duch, který se ještě před vším stvořením vznášel na vodami, nad chaosem nicoty.
Od nepaměti patřilo k nejvznešenějším úkolům teologie „odhalit“ toto tajemství. Mnozí se o to pokoušeli pomocí obrazů a přirovnání. Athanasius se pokouší toto tajemství objasnit na příkladu Slunce a jeho světla: syn vychází z Otce jako záře ze Slunce. Podobně je Ježíš nazýván i v bibli: „Odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žid 1,3; Mdr 7,27). A Duch Svatý je Athanasiovi účinkem a působením, které z Božského slunce vzchází.
Pozdější teologie hovoří o třech božských osobách, které jsou však jedinou božskou bytostí. Všechny tyto pojmy mohou být ovšem o Bohu použity jen v analogii, tzn. že obsahují více nepodobnosti než podobnosti, jsou to jen „šifry“, obrazy, tápavé pokusy přeci jen vyslovit nevyslovitelné.
Blížíme se „životní hodnotě“ tohoto tajemství, vycházíme-li z předpokladu, že Bůh je milující Bůh, ba dokonce že je sám láska (1 J 4,8.10). Není osamělým Alláhem, není nejvyšším panovníkem. Je mimo jednotlivost i mnohost. Ač jediný, obsahuje společenství. Bůh se nám ukazuje jako živoucí, tvořivý Bůh, v němž je vztah a setkání, znalost a láska, příklon a přijetí.
Z tohoto pohledu bude i pro nás snazší věřit, že se tento příklon a láska „projevují“ i vůči člověku, že Bůh ze sebe vychází (z lásky „se ocitá mimo sebe“), jen aby mohl být člověku nablízku a setkat se s ním. Teprve v pohledu na Boha se nám objasňuje, co je člověk. Člověk – stvořený k obrazu Božímu – je ve své nejhlubší podstatě nastaven na společenství, a proto musí bez setkání s bližním a s Bohem zůstávat nenaplněný a prázdný. Věřící člověk teď pochopí, proč je na zemi mezi lidmi láska, náklonnost, něžnost, vztahy a společenství: sám Bůh vylil na tento svět svoji podstatu, celé Stvoření dýchá jeho Ducha.
Doplňující literatura
Chcete-li k tomuto tématu získat další informace a hledáte doporučení odpovídajících knih, napište nám, a my vám pošleme seznam literatury.

***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)