Odpuštění nemění minulost, ale může otevřít cestu ke změně budoucnosti. - archív citátů

Navigace: Tematické texty L LáskaDelší texty Láska a manželství z pohledu křesťanství (KGI 20)

Láska a manželství z pohledu křesťanství (KGI 20)


Člověk a manželství
Láska a věrnost
Křesťan a manželství
Manželství a svátost
Manželská a sexuální morálka
Konfesně rozdílné manželství

Číst ráno a večer:
Ten, kterého miluji, mi řekl,
že mě potřebuje.
Proto na sebe dávám pozor,
dívám se také na svou cestu a
obávám se každé kapky deště,
že by mě mohla zabít.
(Bertold Brecht)


Člověk a manželství

 

Manželství v proměně

Přes stále stoupající počet lidí, kteří žijí „single“, je pro většinu lidí manželství a rodina formou života, o kterou usilují. Představy o manželství a rodině se ovšem velmi proměnily a změnily.
Katolická církev má pověst, že toto přeorientování „propásla“ a že se jako dříve oddává starým, dávno překonaným hodnotám a normám. U některých lidí vyvolávají tyto požadavky církve blahosklonnou podporu a souhlas, jiní ale reagují agresivně a zlostně, protože neumějí a nechtějí zavést poměry církve do svého života.

 

Horké železo ...

Podle hlášení korespondentů z 29. ledna 1991 z Říma potvrdil papež Jan Pavel II. proslovem před církevním manželským soudem katolický pohled na manželství. Vyslovil politování nad tím, že v západních zemích chybí úcta před svatou institucí manželství; v „rozpustilém, konzumním západním světě“ se přeceňuje rozkoš a zábava; následkem toho přibývá „volné lásky“ a „ústí do zla manželského rozvodu“. S ohledem na zvyky rozšířené v Africe se rozhodně obrátil proti mnohoženství i proti „manželství na zkoušku“ (třeba aby se zjistilo, zda může počít dítě, nebo ne). Smířit se s tím je prý chyba, takové představy jsou pro církev „absolutně neakceptovatelné“. Ve stejném proslovu papež zdůraznil hodnotu svobodné volby partnera a rovnost práv muže a ženy...

V těchto málo výpovědích, které nejsou soukromým míněním papeže, nýbrž oficiálně platným učením katolické církve, tak Jan Pavel II. pojednal skoro všem, co jitří mysl mnoha lidí zde u nás s ohledem na církevní představy o manželství.

Manželství je nerozdělitelné, další sňatek v důsledku toho není podle katolického pohledu možný.

Podle údajů (německého) Spolkového statistického úřadu bylo v roce 1993 uzavřeno 472 401 manželství a ve stejném období bylo 156 425 manželství rozvedeno. Zdá se, že počet těch, kteří vůbec neuzavírají manželství, se v posledních letech už drasticky nezvětšuje. Ve výše jmenovaném roce to ve Spolkové republice bylo 12 379 000.

Jak realistická tady je pozice církve? Smí se vůbec nechat ovlivnit takovými počty?

Stále méně lidí je schopno řídit se stanoviskem církve. Cítí se nepochopeni, odmítnuti, ba diskriminováni. Vyjádření jako i ve výše uvedené papežské řeči jako „přeceňování rozkoše a zábavy“ nebo hovoření o „manželstvích na zkoušku“ či „volné lásce“, které je pociťováno jako zlehčující, jsou vodou na mlýny rozhořčení. Manželství na zkoušku zní jako „vyzkoušet“, testovat, právo na vrácení. To zraňuje všechny ty, kteří se chtěli nejprve dostatečně poznat právě kvůli trvání životního společenství, o které usilují, a sice za reálných podmínek životního společenství a soužití v jednom bytě. Že to „přirozeně“ zahrnuje také sexuální společenství, to mnozí pokládají za samozřejmé. Mladí lidé vyčítají církvi a těm, kteří zastupují její pozice, dvojí morálku. Jako kdyby také mnoho rodičů a prarodičů „nevyzkoušelo“ toto nevyřčené „to“ před svatbou. A vůbec: Již neuroticky působící fixace na sexualitu, její přeceňování na jedné straně a na druhé straně tabuizace a idealizace pohlavnosti dokazují odcizenost církevní manželské morálky životu.

To jsou těžké výtky. A církev, jak sama přiznává, to trápí. V této kapitole se chceme pokusit vysvětlit stanovisko církve a ucházet se o pochopení. Nikdo, komu jde o blaho lidí, kteří mu jsou svěřeni, tyto otázky povrchně neopomine. Rodiče, eventuálně starší lidé pochopitelně vnímají tyto otázky konzervativněji („více ochranitelsky“) než mladí lidé. Životní zkušenost je (často bolestně) naučila, jak ochotně lidé sami sobě a jiným něco namlouvají a že egoismus a pohodlnost mnoha lidem připadají lehčí než žít pro druhé a být zodpovědný. Mladí lidé jsou ve vztahu k ostatním většinou otevřenější, optimističtější, dobromyslní a také od sebe samých mnoho očekávají. Nerozumí těm v jejich očích „nedůvěřivým“ a pesimistickým „starým“. Přitom jsou mladí lidé také realisté. Vědí, že existují rizika. Nebezpečí, bolestná zklamání. Vědí, že nevěra a nečestnost před oficiálním uzavřením manželství bolí stejně jako potom; předtím i potom je to stejně zavrženíhodné.

Morálka, pravda, lidské štěstí, co je dobré a správné; tyto otázky se nedají „jednoduše“ redukovat na otázku „oddací list ano nebo ne“.

Tomuto sebekritickému prověření musí být podrobeny samozřejmě nejen křesťanské představy hodnot, nýbrž právě tak i alternativní „moderní“ modely života.

Myslíme, že nejen „církev“ se ptá, jaké motivy stojí za rozhodnutím nevázat se sňatkem nebo (teď ještě) nechtít mít žádné děti. Jaká očekávání, obavy a tedy jaký obraz člověka stojí za přáním pojistit šťastný vztah zkušební dobou?

Není možné žít na zkoušku,
není možné zemřít na zkoušku.
Není možné milovat na zkoušku,
přijmout člověka
jen na zkoušku a omezenou dobu.
(Jan Pavel II.)

„Na zkoušku“ je něco jiného než vážně, „na ostro“. „Zkouška“ zahrnuje – jak bychom to mohli také vyložit – výhradu, možnost ustoupit. Je to důstojné člověka? Láska – přinejmenším v ideální formě – tuto výhradu nezná. Nikdo to necítí více než ten, kdo miluje. Přesně to ale dělá člověka tak „nekonečně“ zranitelným. Láska se trefuje „do srdce“. Dotýká se středu člověka. Když se říká, že šťastná láska může být „nebe na zemi“, s jejím ztroskotáním ale „zanikne celý svět“, pak je to více než jen obraz. Milostné vztahy patří ke zkušenostem, při kterých jde „o všechno“ – či přinejmenším to k tomu směřuje. Toto „všechno“ souvisí v křesťanských očích s „Bohem“.

To je „důvod“, proč církev vidí (manželskou) lásku a víru v Boha spolu nerozlučně propletené. Proto k těmto otázkám také nemůže přistupovat tak volně, jak si mnozí možná od ní přejí.



Láska: životní cíl

Manželství a rodina souvisí s láskou: „Je dobré, že jsi. Miluji tě takového, jaký jsi. Tvá láska mi daruje radost a naději. Protože jsi, žiji i já rád.“ Kdo miluje, tomu jde o člověka samotného, nejen o jeho vlastnosti. Milovaný člověk se nemusí denně znovu prokazovat. Přes chyby a slabosti smí plánovat svůj život a doufat, že se to podaří společně s partnerem. „Láska znamená říkat: Snad nezemřeš!“ (G. Marcel). Láska jednoho se stává pramenem života pro druhého.

Mnoho lidí se v první řadě stará o to, aby byli milováni. Na nutnost a schopnost sami milovat nemyslí. jsou tedy stále žádající, místo aby byli milující, proto také nejsou milováni natrvalo. To, co v lásce hledají, překonání lidské odloučenosti a seberealizaci, právě to nenalézají. Kdo ale miluje a je sám milován, nalézá onen životní prostor, který mu dává naději a budoucnost.



Láska a věrnost

„Milovat člověka znamená svolit k tomu, že s ním zestárnu“ (A. Camus). Abych mohl rozvinout plnou důvěru k člověku, musím vědět, že se na něj mohu spolehnout, že si mohu být jist jeho věrností. Slíbit věrnost a věřit ve věrnost druhého je snad jeden z nejdůležitějších předpokladů pro milostný vztah, pro manželství. Láska a věrnost jsou jednou ze základních tužeb člověka, rozvod je v nejhlubším rozporu s těmito lidskými tužbami.
Manželství a rodina jsou dnes podrobeny mnohem silnějším tlakům než dříve. V naší komplikované a mnohovrstevné společnosti se mohou dva lidé během několika málo let vyvinout velmi rozdílně, ba opačně. Dnes se pro mnohé stalo obtížnějším zůstat věrný sám sobě a tomu druhému. Realisticky proto musíme vidět, že rozdělení je v mnoha případech nevyhnutelné.

Není věrnost s ohledem na rizikovou a nevypočitatelnou budoucnost nereálným očekáváním? Nemáme si nechat otevřené všechny možnosti? Jak jinak se můžeme „rozvinout“ a „realizovat“? Ale podle našeho přesvědčení dává člověk smysl a směr svému životu právě v definitivních a na trvání zamýšlených rozhodnutích.
Dva lidé, kteří jeden druhému slíbí věrnost, chtějí obvykle tento slib také dodržet. Troufají si žít ve dvou s vírou v to, že jejich láska zůstane trvalá. Slibem věrnosti chtějí svému rozhodnutí propůjčit trvalost – i v nevypočitatelné budoucnosti.

V tomto rozhodnutí dává člověk svému životu směr a právě tak užívá své svobody. Užívá své svobody ve svazku s partnerem, přičemž tento svazek zahrnuje věrnost, výlučnost a zodpovědnost. „Jsi po celý život zodpovědný za to, pro co jsi se důvěrně rozhodl“ (Saint-Exupéry). Být po celý život zodpovědný za partnera znamená být mu věrný až do smrti.

To, že přes tento slib a čestnou snahu ztroskotá tak mnoho manželství, vězí v tom, že mnoho lidí považuje lásku sice za něco podstatného, ale myslí, že v lásce a pro lásku není mnoho co se učit. Podstatné pro lásku je, aby ve vlídném soužití vyzrála a vyrostla vlastní osobnost a společný vztah, abychom byli připraveni k diskusi, něžní, láskyplní, ale také schopni konfliktu. Právě tak patří k naplněnému partnerství pozitivní vztah k vlastní tělesnosti a tělesnosti partnera, která se projevuje v sexuální fantazii a pěstěné erotické kultuře.

Na první pohled to zní jako velmi vysoké nároky, ale všechno to je míněno s ohledem na věrnost sobě samému a partnerovi. Celoživotní věrnost nepadá tak jednoduše z nebe, nýbrž záleží na manželských partnerech, aby se stále snažili o trvalost a věrnost ve svém vztahu. Častokrát je přehlíženo, že manželská věrnost zahrnuje právě mnohem více než jen sexuální věrnost.

Existuje ještě mnoho jiných forem manželské nevěry, které jsou sotva méně zraňující a prosté lásky: Nevěnovat důvěru, nemít čas jeden na druhého, nenaslouchat druhému, neprojevit zájem o problémy partnera, nemít trpělivost, nepřiznat mu žádný osobní volný prostor a vlastní okruh působnosti, žárlivé kontrolování, vypočítávání viny, odepření smíření... Omezení věrnosti na sexualitu dovoluje partnerům na jedné straně nebrat tak vážně všechny jiné formy věrnosti, na druhé straně tak ale sexuální nevěra dostává význam tak obrovský, že je samotná pokládána za zcela neodpustitelnou, a tím za konec manželství. Přitom je sexuální nevěra většinou jen následkem již dávno trvající rozsáhlé nevěry.



Partnerství


Ještě dlouhou dobu ve 20. století platilo manželství za účelové a pohlavní společenství s prvořadým cílem zplodit děti a založit rodinu. Muž byl hlavou rodiny, který vše určoval, žena byla matkou a hospodyní ve službách muže a dětí. Dnes se prosadilo vědomí, že muž a žena jsou rovnoprávnými a rovnocennými partnery. Společně plánují a budují svůj společný život. Společně určují, kdy a kolik dětí chtějí mít. Své manželství chápou v první řadě jako partnerské společenství lásky.

Partnerské soužití v manželství znamená na jednu stranu společenství, ve kterém jsou manželé na společné cestě „připoutáni ke stejnému lanu“, na druhou stranu to ale také znamená ponechat partnerovi svobodu a umožnit mu osobní rozvoj. Toto poskytnutí volného prostoru je však často spojeno s velkými obavami a neprobíhá bez krizí. Tyto krize ale nejlépe zvládnou ti manželé, kteří spolu otevřeně a často hovoří. Rainer Maria Rilke přenesl problém společného života a současné volnosti do věty: „Jestliže milujeme, musíme vlastně jen toto: jeden druhého pustit; neboť to, že se držíme, nám připadá lehké a není třeba se to učit.“

Sexualita


Se změnou obrazu manželství a rodiny je spojena i změna významu lidské sexuality. Dříve platila zásada, že sexualita musí být plodná. Dnes to znamená, že sexualita může být plodná, ale nemusí. Více a více se rozšiřuje dokonce přesvědčení: Sexualita nesmí být stále plodná. Toto neplatí jen pro národy s obzvlášť vysokou porodností. Toto může platit také pro každý manželský pár, který zvažuje, jestli si může dovolit ještě další dítě. Také manželské páry, které chtějí děti, vnímají dnes svůj sexuální život především jako možnost vyjádření svého osobního vztahu, sexuální styk jako symbol a prožití své lásky, jako vrchol vzájemného vnímání. Když je pohlavní život manželů harmonický, čerpají z toho velkou měrou radost ze života. Jsou tak potvrzováni jako muž a žena a jeden druhého poznávají zvláště v okamžicích sexuálního naplnění jako znamenitého, jedinečného a nezaměnitelného.
Na druhou stranu je pro všechny manžele obohacení jejich manželství o děti normální. Plodnost je pro ně sice zvláštní, ale přesto samozřejmý znak manželské lásky. Děti očekávají jako dárek a ne jako břímě. Přesto pro ně manželství a láska neztrácejí svůj smysl ani tehdy, když nemají žádné děti. To platí zvláště pro ty rodiče, kteří přes toužebné přání zůstávají bezdětní.

Manželství a společnost


Péče o manželství a rodinu je také důležitým úkolem státu. Od něj občané očekávají pomoc nejen při přípravě mladých lidí na manželství a rodinu, nýbrž i pak, když jsou sezdáni a mají děti. Stát dává takovou pomoc k dispozici (manželské, rodinné, výchovné poradenství, daňové úlevy, přídavky ...), neboť nejen manželé kladou nároky na společnost, nýbrž i společnost potřebuje nenarušená manželství a rodiny. Proto je každý sňatek nejen soukromou záležitostí. Společné utváření života, majetkové poměry, výchova dětí – všechno to objasňuje, že se to stále týká i společnosti. Prostřednictvím dětí sahají důsledky až do příštích generací. Proto manželství není zakládáno již soukromým sexuálním vztahem nebo soukromým manželským slibem. Vůle k manželství musí být spíše vyjádřena rozhodnutím před veřejností. Jinak společnost nemůže vzít manželství na vědomí a právně ho chránit. Navíc může veřejné uzavření manželství v krizových obdobích dodat pevnost.


Křesťan a manželství

V našich úvahách nebyla dosud řeč o víře a církvi. Právě církve ale přičítají manželství a rodině velký význam. Katolická církev nazývá manželství dokonce svátostí. Z dosud řečeného vyplývá, že společný život muže a ženy ve víře v lásku a věrnost partnera patří k základním tužbám lidí. Manželství jako instituce je toliko forma tohoto lidského přání trvalého vztahu, které je zasazeno do veřejně-zákonného rámce. Manželství tedy nemusí být založeno bezpodmínečně církevně a nábožensky, nýbrž patří k základním lidským danostem. Toto je důležité vidět, zvláště pokud jde o názor, že manželství je vynález křesťanství a církví.

Protože však láska a přání trvalého vztahu patří k podstatě lidského bytí, nemůže nás udivovat, že toto téma zaujímá důležité místo i v Bibli, křesťanství a církvi.
 

Co říká Bible?

Biblický obraz člověka a vztahu mezi mužem a ženou je v prvních kapitolách Bible představen stejně (Gn 1-3; srov. také náš dopis č. 8). „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Pak jim dal úkol: „Pojďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji ...“

Podle zprávy o stvoření osvobozuje muže setkání se ženou z jeho samoty. V manželské lásce partneři jeden druhého „poznávají“ a stávají se „jedním tělem“. Názorným způsobem je vyslovována zásadní rovnost muže a ženy: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ Toto přiznání k rovnoprávnosti pohlaví dalece předběhlo dobu. Výrok: Muž opouští otce a matku a váže se zcela úplně na svou ženu, působí v patriarchálně formovaném světě takřka revolučně. Avšak tato idea se v průběhu dějin prosazuje jen postupně.

Ve zprávě o stvoření obdrží také lidská sexualita svou božskou důstojnost. Ale ne tak, jak v jiných náboženstvích biblického světa, kde je sama uctívána jako božská. V Bibli patří k podstatě člověka, k jeho zodpovědnosti, naplnění a radosti, je stvořená a darovaná Bohem. To, že se sexualita může stát pro člověka také pramenem zla a utrpení, není pro biblické postavy (stejně jako panství muže nad ženou) součástí stvoření, nýbrž důsledek hříchu.

Také Ježíš vidí původ manželství v Božím stvoření. Výrazně opakuje odpovídající slova zprávy o stvoření (srov. Mt 19,3-9; Mk 10,2-12). Nemusí manželství teprve zakládat. Ježíš naopak odkazuje na to, co vždy platilo již od počátku věků: Manželé jsou od Boha spojeni jeden s druhým, proto se nesmí ani oddělit, ani nesmí být odděleni člověkem. Tím se staví proti těm, kteří se odvolávají na Mojžíše a míní, že muž může za jistých okolností svou ženu opustit.



Manželství je svátost


Tak jako manželství patří ke stvoření Božímu a je poznamenáno následky dědičné viny, má také účast i na vykoupení Ježíšem Kristem. Pavel píše v Listě Efezským (5,31 a následující) věty, které jsou dodnes základem pro křesťanské a církevní chápání manželství: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Tím Pavel srovnává manželství křesťanů se vztahem Ježíše Krista ke své církvi.

V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi stát viditelnou. Kristus miluje svou církev přes všechny nedostatky a nedokonalosti. Neopouští ji. Ale také vztah Krista k církvi má už svůj vzor, totiž v lásce Boha ke svému lidu Izraele ve Starém zákoně, který všemi časy věrně doprovázel. Tento „svazek Boha se svým lidem“ se opakuje v Písmu svatém a lze k němu přirovnat i manželství (Iz 50,1; Jr 2,2; 5,7).

Bezpodmínečná věrnost Boha a Ježíše Krista lidem a církvi se má odrážet v lásce manželů. Láska partnerů v manželství může tak velmi odpovídat vztahu k církvi – není jen obrazem lásky Kristovy, nýbrž je Kristova láska prostřednictvím lásky partnerů v manželství přítomná. Proto Pavel nazývá manželství „hlubokým tajemstvím“. Mezi dvěma lidmi se tedy v malém děje to, co se děje mezi Kristem a církví ve velkém. Potud je Bůh poznatelný láskou manželských partnerů. Proto je křesťanské manželství svátostí, tzn. znamením, místem a prostředkem Božského jednání, a ne jen účelové finanční společenství nebo institucializovaná forma soužití za účelem rozmnožování a výchovy dětí.


Církevní sňatek

Církevní uzavření manželství je podle katolického chápání více než jen požehnání, které ještě přistupuje k již (na civilním úřadě) uzavřenému manželství. Tím, že si muž a žena – zpravidla před knězem nebo diákonem a nejméně dvěma svědky – řeknou slovo „ano“, udělí si navzájem svátost manželství. Církev váže platnost sňatku katolíků na tento církevní oddávací ritus, tak jako je každá svátost vázána na určitou formu (srov. k tomu dopis č. 14). Navíc může tímto způsobem obec vzít na vědomí a oslavovat to, co se týká také jí samé: Ve svátosti manželství se stává Bůh přítomným nejen mezi oběma manžely, nýbrž také určitým způsobem v obci. Přesto ale není a nezůstává svátost manželství omezena na církevní sňatek. Tato svátost je těsně spojena s příběhem manželského páru, který začíná už před uzavřením manželství a trvá až do smrti.

Ačkoliv se o manželství, zvláště křesťanském manželství diskutuje, rozhoduje se stále ještě větší část snoubenců pro církevní sňatek. Zdá se, že se to neshoduje s jinak domnělou ubývající důstojností víry a patrnou vzdáleností mezi církví a lidmi. Kvůli tomu je možné nezřídka slyšet, že církevní sňatek je pro mnohé pouze sváteční orámování svatby. Zevšeobecnění tohoto názoru by ale určitě ukřivdilo mnoha snoubencům. Většinou totiž snoubenci, i zdánlivě málo věřící, cítí, že se ocitají v rozhodujícím okamžiku svého života a zdaření společného záměru nezávisí pouze na nich.



Manželství a víra


V neposlední řadě váhá mnoho mladých lidí s definitivním uzavřením manželství s vědomím, že vývoj manželství nelze předvídat. Přesto nemůže člověk všechno úplně naplánovat, zajistit a vyzkoušet. Někdy musí dojít k rozhodnutí, jinak vše zůstává předběžné a odvolatelné. Po dlouhé době společného života se proto mnoho párů rozhoduje, právě s ohledem na založení rodiny, k uzavření manželství. V neposlední řadě proto, aby tak svému vztahu dali pevný i právní rámec. Církevní oslava posiluje vědomí, že patří konečně a navždy k sobě. To může být při budoucích krizích důležitou oporou. Mnoho starších, zkušenějších manželských párů to jistě potvrdí. Bezpečně není možné vyléčit manželské krize jednoduše vírou a modlitbou. Ale víra v Boha lásky a smíření zakládá v člověku víru v doživotní věrnost. Pomáhá partnerům v manželství přijmout jeden druhého, odpouštět a poskytnout novou šanci a mít odvahu nově začít, jestliže selhali a zklamali jeden druhého.

Z toho je také zřejmé, jak je důležité, že manželé se svatebním dnem náboženský život neodloží, nýbrž jej vedou i nadále.

 

Rozvod

Ježíš sdílel přesvědčení, že rozvod je ve své podstatě proti lásce. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Církev se této věty chopila a vyvozuje z toho nerozdělitelnost platně uzavřeného manželství.

Tato nerozdělitelnost není žádným násilným zákonem. Nechce lidi upoutat a nutit, aby se drželi minulosti. Myšlenka nerozdělitelnosti spíše podporuje snahu vyčerpat všechny budoucí možnosti společného života. Rozvod ukazuje, že lidé se přestali dívat společně do budoucnosti a pokoušet se, aby jeden druhého stále znovu nacházeli. Proto se Ježíš radikálně staví proti stálému hledání nových okolností, za kterých by manželství přece mohlo být rozvedeno. Ježíš požaduje od lidí svobodné rozhodnutí k věrnosti, která předem vylučuje zadní vrátka. Požadavek Ježíše nesměřuje pouze k tomu, aby manželství nebylo porušováno, nýbrž k tomu, aby partnerství bylo vybudováno tak, aby rozvod vůbec nepřipadl v úvahu.

Přesto skutečnost dokazuje, že se nedá vždy vyhnout rozpadu ani křesťanského manželství a s tím souvisejícímu oddělení partnerů. Oddělení se někdy ukazuje jako menší zlo. V tomto případě dovoluje církev, aby partneři žili odděleně od sebe a nechali se také – kvůli občanskoprávním důsledkům – civilně rozvést. To ale z církevněprávního pohledu nemění nic na dalším trvání manželství uzavřeného před oltářem.

Někdy se však hovoří o tom, že papež „rozvedl“ manželství. Přitom se ale jedná o prohlášení o neplatnosti. To je věcně něco jiného než rozvod. V tomto případě se totiž v procesu – před církevním sňatkovým soudem – zjišťuje, že se platné manželství vůbec neuskutečnilo. Takový proces trvá obvykle dlouho, protože právní domněnka vždy předpokládá platnost manželství a neplatnost musí být manžely přesně dokazována. Pokud nejsou důvody neplatnosti udány (např. špatné úmysly s manželstvím, příliš blízká příbuznost, donucení, podvod ...), nemůže církev formálně platně uzavřené a naplněné manželství prohlásit za neplatné.

Už od evangelia má církev bezpečně pravdu, když trvá na nerozdělitelnosti manželství. Otázka ale je: Co mohou církve činit, když se manželství nezdaří – snad bez osobní viny? Není to nad síly mnoha lidí, že snad již po několika málo manželských letech musí jít po své životní cestě zcela sami? Nejsou již u Pavla a Matouše klauzule výjimek (srov. 1 K 7,12-15; Mt 5,32)? Na druhou stranu: Nemůže vlastně každá výjimka oslabit pevnost manželství? Není rozvodem, celkově vzato, způsobováno utrpení více než tragičností ztroskotaných manželství? Není někdy manželům možností zákonného oddělení brána právě opora v krizových situacích, kterou pak naléhavě potřebují?

Církev se již dlouho vypořádává s těmito naléhavými otázkami: Nepochybně musí zastupovat nárok Krista, „ať přijde vhod či nevhod“ (2 Tm 4,2). Když ale manželství definitivně ztroskotalo a bylo uzavřeno nové civilní manželství, nesmí pak církev ani těmto lidem poskytnout posilu svátostí, které přece tak nutně potřebují? Společná synoda biskupství Spolkové republiky (1971 – 1975) se touto problematikou vážně zabývala a dala podnět k tomu, aby se tato otázka osvětlila na světové úrovni. To radili i biskupové z Mohuče, Freiburgu a Rottenburgu ve společném prohlášení (1993), ve kterém se striktně drží nerozdělitelnosti manželství, ale zároveň za jistých podmínek nevylučují přístup ke svátostem pokání a eucharistie. Církev nechce žádného člověka odepsat. Neboť ani Bůh nenechá na holičkách nikoho, kdo se k němu obrátí. I ze skličující životní situace je možná cesta ve víře. V každém případě by měl člověk v této situaci vyhledat osobní rozhovor s knězem.



Manželská a sexuální morálka


Vedle církevního stanoviska k rozvodu jitří stále znova mysl především církevní stanoviska k otázkám manželské a sexuální morálky. Zde se stává pro lidi zvlášť čitelným rozchod všeobecně běžných názorů ve společnosti a církevních představ. Je správné, co je společensky „in“, nebo co říká církev?

Nechceme a nemůžeme zde diskutovat o každé jednotlivé otázce, nýbrž se omezíme na několik zásad. Za prvé: Svědomí člověka potřebuje orientační body. K tomu slouží církevní směrnice, které nesmí žádný člověk přehlížet, pokud se počítá k církvi. Ale ani odpovídající oběžníky (encykliky) papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. nechtějí vytvářet rozhodnutí závazná jako poslední autorita. Za druhé: Církev rozhodně vystoupila za osobní rozhodnutí svědomí. Ví, že každý člověk je vlastní nezaměnitelná osoba vybavená svobodou, vědomím zodpovědnosti a svědomím a pokaždé vlastním životním příběhem.

Proto musí každý člověk sám sebe prověřit, jak umí ve své konkrétní životní situaci nejlépe vyhovět obecně platným normám. Po svědomitém vypořádání s církevními vyhlášeními a po prověření všech okolností může i katolický křesťan dojít k zodpovědnému jinému rozhodnutí ohledně svého jednání. Kdo sám usiluje o zodpovědné rozhodnutí svědomí a vyžaduje jeho respektování jinými, bude umět ze své strany rozumět, když se papež a biskupové cítí ze své strany ve svém svědomí zavázáni před Bohem a na základě svého přesvědčení zaujmou pozici proti umělé antikoncepci.

Rodičovská zodpovědnost – Manželství a rodina přirozeně souvisí s novým životem, s dětmi. Církev trvá na zásadě, že jen v manželství se smí usilovat o děti; tato zásada se řídí blahem dítěte, které nemá být výsledkem náhodného sexuálního styku. Jen trvající láskou rodičů může nalézt prostor, ve kterém má potřebné bezpečí, aby vyrostlo v zralého člověka. Na tomto pozadí je třeba také vidět církevní „ne“ například v otázce náhradního mateřství nebo umělého oplodnění svobodné ženy semenem neznámého muže, aby bylo vyplněno její přání mít děti; nebo také její „ne“ k uzavírání manželství homosexuálních párů (manželství je zaměřeno na plození), eventuálně adopci dětí těmito páry. Pro křesťany odpovídá těsné spojení lásky a zplození stvořitelské vůli Boha.

Kolika dětem chtějí darovat život, „musí manželé sami rozhodnout v rámci křesťanské a lidské zodpovědnosti. Přitom musí dbát na blaho své vlastní a svých dětí; musí také uvážit materiální a duchovní poměry času a svého života“ (srov. Druhý vatikánský koncil, Církev v dnešním světě, č. 50 a následující).

Pohlavní styk v manželství je ale také pak smysluplný a dobrý, když po svědomitém uvážení manželů nezpůsobuje nebo nemá v úmyslu zplození dítěte. „Manželství není zavedeno jen k plození dětí, nýbrž vyžaduje osobní společenství, aby se stále znovu dávala najevo také vzájemná láska manželů. Kde totiž skončí intimní život, tu může častokrát utrpět škody manželská věrnost a blaho dětí“ (Církev v dnešním světě, č. 47 a následující).

Potrat – Ale nikdy nemůže být podle církevního přesvědčení povoleno zabít klíčící život v matčině klíně. Od početí je to nový život, musí být chráněn jako každý lidský život. Oplodněním je uveden do chodu proces, který zakládá existenci nového člověka. Násilný zásah znamená pro křesťana těžkou vinu. Nikdo, kdo se při vedení svého života opírá o křesťanské zásady, se nemůže nechat svést k mylnému mínění, že zrušením zákonného trestu by se potrat stal mravně méně zavrženíhodným (srov. k tomu „Němečtí biskupové k novele § 218“, 1976).

Hodnota života má přednost oproti všem zátěžím, které se mohou pro matku, otce a rodinu objevit z ekonomických, sociálních nebo psychických důvodů. Zde se ukazuje, že problém „potrat“ je vysokou měrou problémem společenským. Když se ženy k potratu rozhodnou, protože se cítí opuštěné, protože jsou finančně a ekonomicky přetížené, protože byly nedostatečně poučeny a informovány, protože kolem nich je jen sobeckost a moralistické chytráctví – pak okolí nese na tomto rozhodnutí spoluvinu.



Konfesně rozdílné manželství


Konfesně rozdílné manželství (takzvané „smíšené“ manželství) s sebou může přinášet speciální obtíže, se kterými by se měli partneři vypořádat ve vysvětlujícím rozhovoru před sňatkem: takovými spornými body mohou být např. výchova dětí nebo společný život ve víře. Ovšem žádné konfesně rozdílné manželství se nerovná těm ostatním. Může být šancí pro společné konání ve víře: může ale také zostřit problémy, které vyrůstají z rozštěpení křesťanstva. V extrémním případě může ohrozit zdar manželství a negativně ovlivnit víru partnerů v manželství a také děti.

Nejlepší předpoklady pro konfesně rozdílné manželství jsou dány tehdy, když každý partner bere svou víru vážně. Právě tehdy ale manželé zvláštně bolestně pociťují oddělení ve víře; právě potom jsou také konflikty ohledně sňatku a výchovy dětí většinou největší. V letech 1974 a 1981 vydaly Katolická biskupská konference a Rada evangelických církví v Německu „Společná církevní doporučení pro přípravu na manželství u konfesně odlišných partnerů“, respektive „Společná církevní doporučení pro duševní pastýřství u konfesně rozdílných manželství a rodin“, aby společně pomohly při zvládnutí možných konfliktů.

Katolická církev se snaží vyjít vstříc, jak ukazují její ustanovení ke konfesně rozdílným manželstvím. Hranici pro svou ochotu vidí církev tam, kde je ohrožena víra partnera a dětí. Neboť každý je zavázán žít podle víry, kterou poznal jako pravou, a předávat tuto i svým dětem. Kdo by chtěl dát svým dětem do života méně než to, co sám poznal jako to, co oblažuje a utváří mysl? Proto žádná církev nemůže nikoho zprostit tohoto morálního závazku. Katoličtí partneři proto musí před uzavřením manželství prohlásit, že tyto závazky znají, a proto se chtějí snažit je naplnit, pokud to bude v jejich manželství možné. Protože je ale např. výchova dětí věcí obou rodičů, mohou vyvstat okolnosti, které katolickému partnerovi znemožní, aby uskutečňoval katolickou výchovu svých dětí; pak mu zůstává právo a povinnost, aby vedením svého života ukazoval svému partnerovi a svým dětem katolickou víru a aby zodpovědně přispíval ke křesťanskému utváření manželského a rodinného života. Stejné právo má přirozeně také nekatolický partner, který souhlasil s katolickou výchovou dětí.

Potěšitelné ale může být pro mnoho manželů, u kterých tyto otázky hrají nějakou roli, to, že i pro náboženskou výchovu jsou právě první roky života dítěte ty nejdůležitější. Právě v této době hrají ale konfesijní rozdíly sotva nějakou roli. Jestliže partneři rozdílní ve víře tento konflikt poctivě proberou a pokouší se překlenout protiklady, mohou připravit cestu sblížení církví.

***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben" KGI. 
(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)


Související texty k tématu:

Manželství
Manželství tematické texty na webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v katalogu webu vira.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu vira.cz
- www.manzelstvi.cz - web o manželství a rodině
Manželství na webu iencyklopedie.cz 
- Dostupná literatura k tématu: manželství

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!

Zdroj: Nedělní liturgie

Kdy začíná advent?

Kdy začíná advent?
(21. 11. 2024) Datum 1. adventní neděle...

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů
(21. 11. 2024) Vyšel nový soubor předtištěných textů na nástěnky pro období Advent 2024 – Kriste Krále 2025. Texty si…

C. S. Lewis

C. S. Lewis
(21. 11. 2024) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ († 22. 11. 1963)

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU
(18. 11. 2024) 24.12. začíná jubilejní svatý rok 2025 otevřením brány baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Nabízíme vám tip na…

Slavnost Ježíše Krista Krále

(16. 11. 2024) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989
(14. 11. 2024) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…

Světový den chudých

Světový den chudých
(13. 11. 2024) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.