Mše svatá (KGI 18)

Mše svatá

Služba světu, nebo bohoslužba?
Sám se mohu modlit lépe
Mše – hostina, oběť, památka, svátek

Když nám hned nespadne chléb z nebes,
budeme tu bez chleba.
Když se sami nestaneme chlebem a vínem,
jsme tu zbytečně!
(Willem Wilms)



Služba světu, nebo bohoslužba

Počet účastníků bohoslužeb i v katolických kostelech klesá. Přes reformu liturgie a zavedení používání národního jazyka při mši; přes všechny pokusy, zvláště pořádat „moderní“ bohoslužby.
Důvodů pro pokles počtu návštěvníků bohoslužby je příliš mnoho, než abychom je zde mohli vypočítat. Argumenty proti bohoslužbě jsou ale z největší části tytéž jako proti modlitbě (viz předchozí dopis). Jestliže se tam říkalo: „lépe jednat než se modlit“, tak v souvislosti s bohoslužbou se říká: „Služba ve světě a pro člověka je důležitější než bohoslužba.“ Opět nesprávná alternativa. Nemůže tady být žádné „buď – anebo“, nýbrž jen „jak – tak“; obojí patří dohromady. Pro křesťana je sice celý život bohoslužbou (srov. Ř 12,1 a další; 1 K 10,31; srov. také dopis č. 16), ale náš vztah k Bohu musí být výrazně vyslovován také ve chvále a díku.

Bylo by například nelidské, kdybychom jen pracovali, ale nikdy nepřemýšleli o naší práci a jejím smyslu. A bylo by právě tak nelidské, kdyby se v manželství jeden sice věrně staral o druhého, ale nikdy by nevyjádřil náklonnost také ve slovech, dárcích a něžnostech. Co není vyjadřováno, natrvalo zahyne.

Služba světu nepřichází bohoslužbou zkrátka, naopak: Bohoslužebná slavnost nás důrazně posílá opět do světské „služby Bohu“; a když křesťan slaví bohoslužbu správně, pak u dveří do kostela nevklouzne do jiné kůže. Neustupuje před světem, nýbrž svět přijímá. V bohoslužbě je právě naše každodenní konání kriticky prověřováno a podněcováno měřítkem slova Božího.

Jeden jihoamerický biskup píše v pastýřském listu: „Bohatí chodí denně na mši, nesplňují ale příkaz křesťanské lásky k bližnímu.“ Někteří křesťané ve skutečnosti bohoslužbou a příležitostnými dary uklidňují své svědomí a cítí se pak zproštěni zodpovědnosti za sociální spravedlnost ve světě apod. Je pochopitelné, když se moderní člověk k takové „zbožnosti naprázdno“ staví skepticky.

- Co si myslíte o následujícím příkazu Ježíšově: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nechej svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23-24)

- Aby sociologie prozkoumala „církevnost“ křesťanů, sahá nejčastěji k návštěvě bohoslužby jakožto statisticky uchopitelnému kritériu. Považujete to za dostačující?

- Druhý vatikánský koncil nazývá bohoslužbu vrcholem a pramenem křesťanského života. Jak posuzujete toto stanovisko? Odpovídá vaší zkušenosti?

 

Sám se mohu modlit lépe…

Člověk je tvor společenský. Můžeme si představit dobrý rodinný život bez společného jídla, bez rozhovoru, bez svátků? – To všechno platí i pro náboženskou oblast. Soukromý život je důležitý a nezbytný. Modlitbě ve společenství ale Kristus přislíbil: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

Oficiální bohoslužby církve se nazývají liturgie (řec. = konání lidu). Je jasné, že společná bohoslužba potřebuje jistý pořádek; že se každý nemůže modlit, co chce. To s sebou přináší nebezpečí, že myšlenky při společné modlitbě odbočují mnohem snáze než při soukromé. Zvláště pak, když se ve společné modlitbě nevyskytují vlastní prosby. Proto je pochopitelné, když někteří říkají: Sám se můžu modlit lépe. Přesto ale člověk jako křesťan nemůže odhlížet od toho, aby se také účastnil bohoslužebného shromáždění. Křesťanská víra není nikdy soukromou věcí.

Modlit se společně vysvobozuje z osamocení. Ale také z ochuzení a jednostrannosti vlastního modlení. Při soukromé modlitbě přetrvává nebezpečí, že člověk přespříliš krouží kolem sebe samého a vlastních proseb. Účastí na bohoslužbě je ale člověk konfrontován s prosbami církve a času. Je mu připomínáno, aby kromě prosby nezapomínal na chválu a dík.

Proto má být při bohoslužbě viditelná sounáležitost věřících a jednota církve. Zaměstnanec a šéf, rolník a městský člověk, chudý a bohatý, černý a bílý sedí ve stejné lavici. Tak se bohoslužba stává znamením nové společnosti, ve které žijeme jako bratr a sestra mezi sourozenci.

Je ovšem nutno dodat, že tohoto cíle není ve všech obcích dosaženo. Příliš často jsou k sobě účastníci – především při bohoslužbách s velkou účastí – cizí a lhostejní. Právě mladí lidé jsou proto bohoslužbami oslovováni spíše v malých skupinách.

Když naši víru vyjadřujeme společně se stejně smýšlejícími, posiluje to radost z víry a sílu víry každého jednotlivce. My všichni potřebujeme prostředí, které nás nese. Zkušenosti ukazují, že bez náboženského společenství mnozí lidé snadno ztrácejí kontakt s Bohem. Je těžké věřit sám.

 

Mše svatá

Katolická bohoslužba je většinou nazývána „mše svatá“. Toto jméno pochází z latinského propouštěcího pozdravu: „Ite, missa est“ (doslova: Jděte, jste poslání). Jde o vyslání; mše svatá tedy nezná žádný konec, nýbrž jen vyslání  – z posílení víry při bohoslužbě do dalšího konání víry ve všedním dni.

Ve mši svaté jsou odedávna spojeny dvě bohoslužby: takzvaná bohoslužba slova, ve které je uchováváno dědictví židovské bohoslužby (při tom stojí kněz u čtecího pultu); a slavnost eucharistie, která se vztahuje k večeři Ježíšově.

První křesťané nejdříve nadále chodili o sabatu do synagogy, ale v první den týdne se shromáždili k oslavě večeře. Když se později úplně oddělili od židovské obce, nechtěli se vzdát tradice bohoslužby, a proto ji spojili s oslavou večeře do jedné bohoslužby. Obě tyto části jsou rámovány otevřením (pokřižování, pozdrav, akt pokání a modlitba) a ukončením (děkovná modlitba, požehnání, propuštění).

 

Bohoslužba slova

V centru židovských bohoslužeb bylo čtení ze starozákonních knih Zákona a Proroků a jejich vykládání. První křesťané převzali tento pořádek, nebrali ale texty už jen ze Starého zákona, nýbrž později především také z tehdy vznikajících záznamů slov a činů Ježíšových. Dnes je součástí katolické bohoslužby jedno čtení ze Starého zákona a jedno z Apoštolských skutků nebo novozákonních listů (často je vybírán jen jeden z nich). V každém případě pak ale následuje úryvek z některého evangelia.

Často je toto evangelium slavnostně zpíváno. Při slavnostní bohoslužbě jsou k pultu na čtení přinášeny svíčky a kadidlo, aby se vyjádřilo, že ve slově evangelia promlouvá k obci sám Kristus. Nebo lépe: On sám je přítomný ve slově Bible.

V průběhu tří let jsou tak při nedělních bohoslužbách přečtena všechna čtyři evangelia téměř bez výjimky a velké části z apoštolských listů a Starého zákona. Kdo se tedy pravidelně účastní nedělních bohoslužeb, seznámí se v průběhu tří let s nejdůležitějšími částmi Písma svatého.

Zde vidíme, že v centru bohoslužby nestojí naše aktivita, nýbrž Boží skutek: jeho slovo a jednání směrem k nám. „Víra přichází z naslouchání“, zní v Listu Římanům (10,17). V dopise o modlitbě jsme řekli, že první slovo v dialogu mezi Bohem a lidmi má Bůh. Zprávy v Bibli nejsou jen něčím z tehdejší doby, nýbrž chtějí oslovit každého, kdo se účastní bohoslužby: „Dnes se toto psané slovo … vyplnilo.“ Křesťanská bohoslužba je bez tohoto naslouchání slovu Písma svatého nemyslitelná.

Kázání, které obvykle následuje, nechce nic jiného než napomáhat tomu, aby biblické texty účinkovaly v každodenním životě. Přímluvy, které bohoslužbu slova uzavírají, rovněž vytvářejí spojení se všedním dnem.
Slyšet, zaznamenat a rozvážit, modlit se – to jsou tedy základní polohy bohoslužby slova. Všem vnitřním postojům a duševním pohnutím odpovídají i viditelné pohyby. Tělo a duch jsou jeden celek. Proto také nejsou polohy stání a sezení při bohoslužbě náhodné, nýbrž jsou ve vztahu k duševním procesům:
Stání – může být výrazem úcty, respektu, vážnosti. Mluvíme proto o „pozdvihujících“ okamžicích. Stojíme při soudních rozsudcích, minutách ticha, při národní hymně… Stání je ale také výrazem připravenosti (např. vyrazit, něco učinit). Známe výraz: „Nic nás neudrží na židli.“

Proto se při katolické bohoslužbě hodně stojí, především při čtení evangelia; v druhé části mše především při Otčenáši a při propouštění.

Sezení – může být výrazem pro odpočívání, pro meditativní sledování, pro klidné naslouchání, ve kterém je obsažena ochota zaznamenávat a zpracovávat vyslechnuté nebo viděné. Tak sedí znalci umění před obrazem v muzeu, který na ně zapůsobil.

Proto sedí účastníci bohoslužby při předčítání epištol (tzn. při četbě ze Starého zákona, popř. apoštolských listů) a při kázání.


- Co vám připadá lehčí: Modlitba ve společenství, nebo o samotě?
- V čem vidíte pro sebe hlavní obtíže ve vztahu ke mši svaté?
- Co vás při katolické bohoslužbě ruší? Co byste si ještě přáli?
- Existuje něco, co vás na katolické bohoslužbě zvláště přitahuje?
 

Slavnost eucharistie

Bohoslužba slova v mešní slavnosti má paralely ve všech náboženstvích. Všude, kde se slaví bohoslužba, jde o to, dát víře společně výraz. Slyšet slovo Boží a k Bohu směřovat modlitby chvály, díku a prosby. V křesťanské bohoslužbě k tomu přistupuje skutečnost, že těmto shromážděním je přislíbena zvláštní blízkost Ježíšova.

Ale tím teď není následující část mše dostatečně popsána a zdůvodněna. Zde jde o večeři Ježíšovu a jeho konkrétní příkaz: „To čiňte na mou památku“ (L 22,19).

Název večeře je v katolické církvi méně obvyklý. Snad proto, že mše svatá se slaví převážně dopoledne. Proto vzniklo již brzy slovo „večeře Páně“. Skutky apoštolské často užívají výraz „lámání chleba“ (2,24.46). Dnes hovoříme nejčastěji o „slavnosti eucharistie“, což znamená „poděkování“.

Na památku vyvedení z Egypta se každoročně shromažďovaly židovské rodiny na hodu beránka k rituálnímu obětnímu jídlu. Mezi poděkováním a žehnajícími modlitbami byl sněden beránek s nekyselými hořkými bylinami a čtyřikrát podáván pohár s vínem.

Stejné rity a modlitby vykonával Ježíš jakožto otec domu se svými učedníky. Ale při lámání a rozdělování chleba připojil: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“ (L 22,19). S podobnými slovy podal pohár s vínem: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“
Z těchto slov je zřetelné, že Ježíšův pokrm má mnohem větší význam než jen jako připomínka osvobození z Egypta. Ježíšův pohled nesměřuje tolik do minulosti, nýbrž spíše do budoucnosti. Učedníci si v tomto okamžiku asi vzpomněli na řeč po rozdělování chleba v Kafarnaum: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný... Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ (J 6,54 a další) Kristus se sám chce stát velikonočním beránkem, který dává svůj život a stává se pokrmem. Chce konečně osvobodit od poroby hříchu a smrti. Tím je založena nová smlouva mezi Bohem a člověkem, která nahrazuje starou.
Kolik významů je obsaženo v tomto úkonu! A bylo řečeno: „Toto čiň na mou památku.“ Proto na následujících stranách věnujeme tolik prostoru slavnosti eucharistie, ve které se tato památka uskutečňuje.

„... na mou památku“

„Kdyby byla mše pouze ozvěnou dějin, jistým druhem Kristova pomníku, nebyla by dobře aranžovaná. Kristovu památku přece můžeme uvádět v život mnohem lépe něčím takovým, jako jsou pašije.“ (Schnitzler)
Památka zde skutečně znamená více než pohled do minulosti a prostou vzpomínku. Ve slovech „toto čiň na mou památku“ je obsažen úkol a zároveň plná moc; totiž činit právě toto, tzn. to, co činil Ježíš, a ne jen symbolický vzpomínkový úkon. To, co se událo při večeři, se má stále a stále stávat současností. Nikoli opakování, nýbrž nové uskutečňování, tzn. stejné dění z tehdejší doby je přenášeno do dnešní skutečnosti a současnosti; on sám, pokrm, smlouva, oběť a smrt, osvobození a zmrtvýchvstání.

Z toho ale jasně vyplývá: Mše není něco, co konáme my; neboť jak by to všechno mohli vykonat lidé! Je to Ježíš sám, kdo se vydává jako pokrm, kdo obětuje, kdo vysvobozuje. My se účastníme mše na jeho památku; ale ten, na kterého se přitom „pamatuje“, je sám přítomen. Ano, on je hostitelem.

„... berte a jezte“

Až do časů císaře Konstantina († 337) byla mše jako při Kristově večeři orámována jídlem, takzvanými agapami. Kolem jednoho stolu sedělo pár účastníků. Dnes už účastníci při mši nesedí u stolů (snad kromě skupinových mší), a zasycující jídlo předchází doma nebo následuje po mši. Ale i u dnešní mše je jídlo tím podstatným. Proto stojí ve středu dění prostřený stůl.

Nejdříve je připraven stůl. Připraví se chléb a víno (které je jako při večeři smícháno s trochou vody) a kněz je pozdvižením nabízí Bohu. Tuto část mše nazýváme příprava darů.

V druhé části pronáší kněz po slavnostní chválící a děkovné modlitbě (takzvané prefaci) nad chlebem a vínem stejná slova, která při večeři pronesl Ježíš: „Berte a jezte, toto je moje tělo...“

Ve třetí části pak následuje vlastní přijímání pokrmu. Je uváděno Otčenášem, který jako modlitba před jídlem připravuje na přijetí svatého pokrmu. Pak se rozděluje, jí a pije.

Proč asi zvolil Kristus jako znamení své blízkosti jídlo? Zde se musíme ptát: Co se děje při jídle? Jsme posilováni a zažíváme opravdové společenství. Totéž nám chce zprostředkovat Kristus.

Chléb a víno jsou pro člověka stravou a jako takové jsou životně důležité. Když Ježíš říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život,“ chce tím vyjádřit právě to, že člověk není živ pouze chlebem. Vyjadřuje, že toho, který pochází od Boha, potřebuje stejně naléhavě jako denní chléb, aby žil opravdu plný, konečně platný život.

Jídlo ale není jen příjem stravy, nýbrž také symbol sounáležitosti. Víme, jak velmi může lidi spojit pracovní oběd nebo svatební tabule. Tady nás zve k jídlu Kristus. Spojuje nás to s ním způsobem, jakým to mezi lidmi vůbec není možné: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56) Jeho myšlenky, jeho duch, jeho síla a jeho láska získávají prostor v nás. – Skrze něj ale vcházíme ve spojení s Bohem Otcem a s lidmi. Ne nadarmo říká Kristus, že tímto pokrmem se uzavírá „nová smlouva“ s Bohem. Spojení s Bohem ale spojuje také lidi. Také navzájem mezi sebou jsou věřící, kteří jedí z tohoto jednoho chleba, spojeni v jednom společenství. Stávají se „jedním tělem“ (srov. 1 K 10, 16.17). Zde se zřetelně objevuje jeden impuls pro život všedního dne. To by se pak zajisté mělo nějak projevit.

Měřítkem pro přijetí k přijímání jsou proto víra a láska. Kde člověk nemá ve všední den žádný kontakt s Ježíšem, kde zemřel vztah člověka k němu jak v modlitbě, tak téměř úplným opominutím nedělní bohoslužby, nebo případně vinou něčeho jiného, je potřeba nejdříve znovuoživení tohoto vztahu obrácením ve svátosti pokání, než může člověk přistoupit k přijímání. Apoštol varuje: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (1K11,28–29).

Svaté přijímání je více než jen „svatý chléb“, který můžeme bez rozmyslu a podle nálady přijímat při pohřebních nebo svatebních bohoslužbách, zatímco ve všední den se o víru nesnažíme. – Přijímání je pro katolického křesťana nejhlubší jednotou s Kristem a církví. Proto je také pro katolickou církev tak obtížná otázka přijímání mezi příslušníky různých křesťanských konfesí.

V římském ritu – na rozdíl od katolických východních církví – není kalich zpravidla podáván obci. Toto omezení má toliko praktické důvody. Při nedělních bohoslužbách chodí k přijímání mnoho účastníků. Přijímání z kalicha by vyžadovalo příliš dlouhou dobu a mnozí by měli za těchto okolností zábrany pít s tak mnoha ostatními ze stejného kalicha. Ale při zvláštních příležitostech a při bohoslužbách v menších skupinách se kalich podává všem přijímajícím. Anebo je do vína ponořována hostie.

Kristův příkaz jíst a pít je však naplňován i při přijímání pouze sv. chleba. On je totiž vždy ten živoucí a celý Kristus, který je přijímán jak ve formě chleba tak vína. Již v prvotní církvi bylo tedy přijímání příležitostně z praktických důvodů poskytováno jen v jedné formě: např. nemocným jen jako víno.

„... zvěstujte smrt Pána“

Z náboženských dějin víme, že člověk vyjadřoval svůj vztah k Bohu především obětí. Tím, že si odebral něco ze svého osobního majetku, že to zničil (např. spálením), dal najevo, že za všechno, co vlastní, vděčí Bohu. Tak se stala oběť symbolem oddanosti Bohu a smíření s ním.

Kristova oběť – V prvním Listu korintským (11,26) se píše: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Zde je tedy večeře výrazně spojena se smrtí Ježíšovou. A tato smrt je smrtí oddanosti, oběti, jak ozřejmují slova Ježíšova při večeři: „... mé tělo, pro vás vydáno... má krev, pro vás prolita...“ Slova „vydávat“ a „prolévat“ byla běžná v souvislosti s židovskými oběťmi. Tedy vydání Bohu a pro lidi ve smyslu oběti. Ale ve zcela jiném významu než všechny oběti vymyšlené a uskutečněné lidmi.

O prvním rozdílu jsme psali v dopisu č. 5. Nechceme opakovat, co jsme již napsali tam, proto zde jen tolik: Ježíšovu smrt na kříži není možné chápat tak, jako by Boha bylo nutné usmiřovat krvavou obětí. Naopak, Ježíš, aby nás osvobodil od hříchu a smrti, ze sebe udělal terč všech lidských zel a nebál se ani oběti vlastního života.

Zde je ale především důležité ještě jedno rozlišení: Kristus učinil konec obětem, které mohou přinášet lidé (srov. Žd 6 9,28; 10,12). Staly se bezpředmětnými, protože oběť jeho života je platná a dostačující pro všechen čas. Mše svatá tedy není žádnou novou obětí vedle obětní smrti Ježíšovy, nýbrž právě tato obětní smrt se stává přítomnou v každé mši svaté. Když proto hovoříme o mešní oběti, míníme oběť Ježíše Krista.
Naše oběť – Přesto ale smíme při mši svaté hovořit také o oběti církve a o své oběti. Obětní čin Ježíšův zůstává jedinečný a způsobil vykoupení. Není opakovatelný. Jeho vůle k oběti, jeho obětní láska žijí dál a mají žít i nadále v těch, kteří nesou jeho jméno. Když Pavel žádá, ať Kristus „žije v nás“ (Ga 2,10), ať jej následujeme, tak to přece především znamená, že musíme přijmout jeho smýšlení. Jeho celý život byl jedním jediným vydáním se vůli Boží a lidem. Když se toto vydání opakuje ve slavnosti eucharistie, pak při tom nemůžeme zůstat pasivní. Také náš život se musí stát životem pro Boha a pro lidi. V tomto smyslu se musí Kristova oběť, ve které on zůstává tím, kdo sám koná, stát zároveň naší obětí.

Zde opět vidíme, jak mnoho má bohoslužba společného se životem. Neboť jestliže toto vydání se vůli Boží a připravenost být tady pro lidi při provádění bohoslužby chybí, tu opravdu nečiníme totéž, co činil Kristus. Pavel by k tomu řekl: To už není společenství večeře Páně (srov. 1K 11,20).

K osobní spoluúčasti na slavení mše svaté se pro vnitřní vykonání této myšlenky nabízejí především následující okamžiky mše svaté:

1. Při přípravě darů zvedá kněz – podobně jako při hodu beránka otec domu, tedy také Kristus při večeři – nejdříve talíř (patenu) s chlebem, potom kalich, a nabízí oboje Bohu. Říká při tom mj. slova: „Přinášíme tento chléb (tento kalich) před tvou tvář, aby se nám stal chlebem života.“ A později: „Pane, přicházíme k tobě s kajícným srdcem a pokornou myslí. Přijmi nás a dej, aby se ti naše oběť líbila.“

Jako účastníci tedy při přípravě darů pouze přihlížíme a vnitřně sledujeme kněze, který připravuje chléb a víno.

Ihned vyvstává otázka: „Měl bych se vydat Bohu? Já se svou slabostí, se svou vinou?“ A odpověď: „Čím více vím o této své nedokonalosti, tím více chci přijmout tuto oběť, neboť vím, že se zde děje proměna. Chléb nezůstává chlebem. Tak také já doufám, že se stanu jiným, když mě Bůh přijme.“ V některých církvích pokládají účastníci bohoslužby, kteří chtějí přijmout svaté přijímání, hostii do obětní misky. Tím se symbolicky vyjadřuje, že by se sami rádi přenesli do Kristovy oběti. Také peněžní oběť, která se sbírá při přípravě darů, se může stát smysluplnější, jestliže je spojena s těmito myšlenkami.

2. Dříve, než kněz rozdělí jídlo, rozlomí jednu z chlebových hostií. Tak to učinil i Kristus. Ale s tím je dnes spojená zároveň hluboká symbolika: Chléb je tu, aby byl rozlámán a sněden. Tak nechal Ježíš svůj život rozlámat lidmi, aby se stal všem vším. Převzít jeho smýšlení, činit to, co učinil, tedy také znamená, že kdo se účastní tohoto jídla, má být připraven nechat se rozlomit, strávit se pro druhé.

Velká slova? Neboť kdo by toho byl schopen! Nikdy opravdu nedosáhneme smýšlení Kristova. Ale pak musí v každém, kdo se účastní mše, zůstat přinejmenším neklid nad sebou samým. Neboť o méně při mši nejde.

 

Tajemství víry

Poté, co kněz při mši svaté opakuje slova Ježíšova, která pronesl při večeři, ukáže obci tělo a krev Kristovu k uctívání. To nazýváme proměňováním, tzn. chléb a víno jsou nyní tělem, resp. krví Kristovou a jsou od nynějška při mši jako takové uctívány. Kněz uctivě kleká a pak provolává k obci: „Tajemství víry.“

Bůh se nestal jen člověkem. To není možné pochopit rozumem, to je tajemství víry. Na toto zvolání kněze se obec hlásí k Pánu, který je nyní „skutečně, opravdu, bytostně“ přítomen, slovy: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Stručné shrnutí víry v toho, kdo zemřel, vstal z mrtvých a znovu přišel.

Když Ježíš poprvé mluvil o tom, že jeho tělo má být pokrmem a jeho krev nápojem, učedníci dokonce reptali a mnozí odešli. On ale nepolevil v tom smyslu, že to všechno má být chápáno jen duchovně. Naopak trvá na doslovném výkladu a požaduje jasné rozhodnutí. Kdo se k tomu nemůže rozhodnout, tomu nabízí: „I vy chcete odejít?“ (J 6,48-69). Zde tedy nejde o symboliku nebo podobenství. Zde jde o skutečnou přítomnost Pána ve chlebu a vínu.

Klečení – Proto se při tomto vrcholu mešní slavnosti zpravidla nestojí nebo nesedí, nýbrž klečí. Klečení je výrazem úcty, pokory, podřízení. Kdo je pyšný, natahuje se; kdo se dělá malým, „klesá na kolena“, přiznává svou slabost. Proto také katolíci při vstupu do kostela poklekají před svatostánkem. To je skříňka postavená v kostele na výrazném místě, v níž se uschovávají hostie konsekrované při mši (které se staly tělem Kristovým), které při mešní oslavě zbyly.

Mše – svátek

Ačkoliv je mešní oslava v nové formě velmi zjednodušená, vidí v ní někteří lidé ještě příliš mnoho vnějších věcí: pestrá roucha, květiny, kadidlo, ministranti, křižování, zvednuté ruce... Copak se to hodí do naší doby? Nechce být Bůh uctíván „v duchu a v pravdě“?

Odpověď, proč používáme všechny tyto symboly: protože mše je svátkem, oslavou; proto říkáme, že „slavíme“ bohoslužbu. Svátek znamená vystoupení ze všednodennosti, ze starostí, tlaku, výkonu, ale také z nudy. Nemuset plnit žádné penzum! Být svobodný pro to, co člověka vnitřně pozvedá a dělá šťastným. Ke svátku proto patří sváteční oblečení, hudba.

Proto nosí kněz sváteční roucho, které se liší od všedního oblečení. Proto k bohoslužbě patří zpěv a pokud možno varhany.

Také zvedání rukou patří k této slavnosti. Složené, sepjaté ruce znamenají soustředění. Zdvižené ruce při modlitbě ale znamenají otevřenost, oddanost vůči Bohu. Zároveň ale také rozpětí, které zahrnuje všechny prosby přítomných. Takové bylo chování křesťanů při mši v prvních staletích. Dnes zvedá ruce při modlitbách během bohoslužby už jen kněz.

Představme si jednou „čistě duševní“ bohoslužbu: Museli bychom se vzdát nejen slov, melodií a symbolů, věřící by se nesměli sejít na jednom místě. Člověk není oslovován jen rozumově, nýbrž daleko více obrazy a symboly. A to i dnešní člověk. Fotka hladovějícího dítěte nás dojímá více než mnohostránkový novinový článek o bídě v rozvojových zemích.

Sám Kristus zvolil viditelné znamení jídla. Zjevně proto, že nás lidi zná a rozumí nám. Proto se neostýcháme zapojit při uctívání Boha také smysly a tělo. Dnes víme o úzkém spojení duševna s tělesnem více než v dřívějších dobách.


***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

Redakčně upraveno