Víra – setkání s Bohem (KGI 6)

Víra patří k životu
Je věřit dnes těžší?
Střed víry – Bůh

Bůh neumírá, když v něj přestaneme věřit. My však umíráme ve chvíli, kdy již naše bytí není prozářeno vírou, jejíž prameny leží mimo dosah veškerého rozumu. (Dag Hammerskjöld)

Možná vás udivuje, že píšeme o víře až teď. Vždyť si přeci říkáme : Informace o víře“ a dostáváme se k tomuto tématu až v šestém dopisu. Neměly být důležité otázky jako třeba „Jak si mám představovat víru?“, „Jak k ní přistupovat?“, „Jaký význam má víra pro můj život?“ probrány daleko dříve? Proč nejdřív důkladně píšeme o člověku a jeho světě, o jeho hledání a pochybování? Proč napřed o životě a nároku Ježíše z Nazareta?

Víra patří k životu
(obrázek s kruhy: církev společnost
víra
soukromí)
Kdybychom napřed nemluvili o Ježíši Kristu, mohli bychom sice psát o náboženství, ale ne o křesťanské víře. V čem spočívá křesťanská víra, to nám může ozřejmit jenom Kristus. A tato víra bezpodmínečně souvisí s naším životem a všedním dnem. Víra potřebuje, abychom se kriticky vypořádali s realitou života, s našimi otázkami, pochybami a výhradami. Víra není zastíráním toho, co nevíme, nýbrž odpověď na poslední otázky po smyslu a cíli našeho života.
V přiloženém obrázku jsou označeny tři oblasti života člověka. Kruhy se navzájem prolínají. Sféra víry souvisí jak se soukromou, tak se společenskou oblastí; má pronikat vším. Všechno dohromady tvoří svět, ve kterém žiji, svět, ve kterém věřím a zápasím o víru. Boží zvěst zasahuje můj život, a takto zasažení lidé nemohou jinak, než z této víry odvíjet svoje počínání.
Přesto mnozí říkají: „Nemohu věřit.“ A jiní zjišťují: „V okruhu mých známých se sotva ještě najde někdo věřící.“ A hodně lidí se ptá: „Proč vlastně usilovat o víru? Jde to docela dobře i bez ní.“ A ještě jiní říkají: :Co nemohu uchopit rozumem, v to nemohu ani věřit.“
Víra a vědění
Pravda je vlastně přesně opačná: když něco vím, nemůžu v to věřit, vždyť to přece vím. Avšak víra neznamená ne-vědění; víra rozhodně obsahuje určitou „povědomost“. Víra totiž patří k rozumu, neodsunuje ho stranou. Rozum je vždycky měřítkem, kterým se musí poměřovat i víra. Řekne-li rozum „ne“, pak se z domnělé víry vyklube pouhá pověra. Pravá víra nikdy nemůže být namířena proti rozumu. Víra nenahrazuje rozum – předpokládá ho, ale také ho přesahuje. Jsou věci, souvislosti, poslední životní otázky, které nelze uchopit čistě matematicko-přírodovědným myšlením. Již otázku smyslu nelze objasnit tímto způsobem, natož aby bylo možné předvádět Boha pod mikroskopem. Proč například hledají zejména mladí lidé „rozšíření vědomí“ v meditaci, východní moudrosti, esoterice, proč hledají transcendenci, něco, co přesahuje veškeré myšlení a vlastnění, proč se nespokojí s tím věděním, které jim nabízí univerzity?
Existují poznatky, které člověk nabývá jiným způsobem. Sem patří například všechno, co se týká mezilidských vztahů. Psychologie dokáže vypovědět mnohé o duševních procesech a lidských vztazích. Ale například opravdová liská láska k jednomu partnerovi prostě přichází jako dar a nelze ji vposledku odůvodnit rozumem. Proč někdo miluje zrovna tohoto muže, tuto ženu, když přeci existuje spousta hezčích, inteligentnějších ..? Ze středu lidské osobnosti vytryskne síla, v níž sice i rozum hraje určitou roli, ale spolupůsobí tu spousta jiných sil. Tady nejde jen o věcnou znalost, ale o vztah k určité osobě. A v tomto vztahu jsme odkázáni na jednu sílu, které říkáme důvěra. Důvěra je jiné slovo pro víru. Čím větší je vzájemná důvěra mezi dvěma lidmi, tím hlubší a rozsáhlejší je jejich vzájemné poznání. A tímto poznáním jsou si tak jisti, že na něm postaví život. Jen pomocí vědeckých dat nelze člověka takto poznat.
Mladý ženatý lékař bude chtít důkladně poznat svoji ženu a rozhodne se přitom používat jen exaktní vědecké metody. Podrobí tedy svoji ženu všem myslitelným lékařským a psychologickým testům. Při takovém komplexním zkoumání jistě mnohé pozná. Ale neměl by se divit, až mu žena jednoho dne řekne: „Budeš-li takto pokračovat, to mě tedy poznáš!“
Antoine de Saint-Exupéry říká: „Dobře vidíme jen srdcem. Opravdu důležité věci jsou pro oči neviditelné.“ Učit se poznávat a chápat člověka je záležitost srdce: záležitost celého člověka.
Křesťanská víra
Teď možná tušíme, co to znamená věřit křesťansky. U křesťanské víry nejde v první řadě o nauku o pravdách, o znalost pouček a dogmat, nýbrž o to, abychom plně důvěřovali Bohu a Ježíši Kristu, který nám o něm přinesl zvěst. Abychom mu věřili. Hlavní nejsou příkazy a předpisy, ale ono Ty, Protějšek. Nevěříme jen něčemu, ale tomu, kdo se nám zjevuje. Jen proto, že v Ježíše věříme, že na něj spoléháme a že mu důvěřujeme, věříme také jeho učení. Křesťanské poselství oddělené od Ježíše Krista neexistuje.
To však zároveň znamená, že nám toto poselství, „obsahová víra“, nemůže být lhostejné. Protože je to poselství úzce spjato s Ježíšem, nestačí jen říci: „Věřím ti.“ K tomu patří také: „Věřím tomu, co říkáš.“ Obojí patří neoddělitelně k sobě: obsahová i osobní víra. Rozhodující je však osobní vztah, to jest – jako u milenců – orientovat život na toho druhého – ve víře tedy na Ježíše.
Protože víra je spjata s důvěrou, pro mnohé lidi je cesta k víře těžší. To, zda člověk snáze uvěří a důvěřuje, nebo má spíše sklony k nedůvěřivosti a pochybování, může někdy významně souviset s prvními zkušenostmi z dětství, které mohou zásadně ovlivňovat celý život. Pokud dítě zakouší ochranu, jistotu a něžnost a cítí, že se může spolehnout na svoji maminku a na blízké okolí, roste v něm bytostná důvěra v život. Naopak nejistota, strach a odmítnutí plodí bytostnou nedůvěru. Tyto ranné dětské zkušenosti později v životě vytvářejí často stěží patrné pozadí, které může víru usnadnit nebo naopak ztížit. Kdo například vnímal svého otce jako egoistického tyrana, bude moci jen stěží říkat Bohu „Otče“. Pozdější vývoj a nová setkání však mohou důvěru pozitivně ovlivňovat.

Víra přichází skrze naslouchání
Křesťanská víra není žádný zlaťák, který by člověku jednoduše spadl do klína. Jeden biblický výrok říká: „Víra přichází skrze naslouchání.“ Ježíš žil před 2000 lety. My v něj můžeme uvěřit, protože nám o něm druzí svědčí. Zpravidla to bývají nejprve rodiče, učitelé nebo kněží, kteří nám v dětství či dospívání předávají víru. A jejich přesvědčivost či slabost ovlivňují náš přístup. Naše příbuzné a sousedy, kteří si říkají křesťané, v dětství bez zábran pozorujeme a v dospělosti kriticky rozebíráme. Jejich příklad je pro nás rozličnou „interpretací“ křesťanské víry. Jsou kamínky mozaiky, z níž se skládá náš pocit, obraz křesťanského života.
Zda v nás víra zakoření a jak budeme chápat křesťanskou víru, zda se strachem či jako osvobození, výrazně záleží na věrohodnosti těch osob, které jsou pro nás nositeli této víry. Čím bližší člověk, tím důležitější a věrohodnější je pro nás jeho svědectví.
Podobně nás samozřejmě ovlivňuje také svědectví nevíry. Věřící ve stále více nevěřícím světě se sotva bude moci vyhnout otázce: „Proč ostatní nevěří? Proč Bůh pro moje přátele nic neznamená? Proč víra nehraje u mých rodičů žádnou roli? Proč moje děti nechtějí o Bohu nic vědět?“
Každý člověk je v neustálé vzájemné hře s jinými lidmi, skupinami a institucemi, s názory a životními postoji. Naše přesvědčení potřebují sociální uznání a potvrzení, mají-li přežít. To platí i o víře. Také víra potřebuje společenství, které ji podporuje a nese. V dopisu o církvi se k tomu vrátíme podrobněji.

Zamysli se, prosím:
– Co tě nejdřív napadne, když slyšíš slova „křesťanská víra“?
Jaké obrazy, představy a obsahy víry ti vystupují do popředí?
– Jaké vzpomínky na lidi a události s tím spojuješ? Vidíš nějakou souvislost mezi tím, co si představuješ pod slovy „křesťanská víra“ a lidmi, kteří tě v dětství a dospívání ovlivňovali?

Kdo ručí za pravdu?
V době puberty začíná mladý člověk čím dál uvědoměleji brát svůj život do vlastních rukou. Kriticky zkoumá autoritu a věrohodnost rodičů, státních a církevních institucí. Dětská víra – nebo také nevíra – se ocitá v krizi. Je nezbytné všechno přehodnotit. Takový vývoj je přirozený a žádoucí; vede ke zralejšímu postoji a svědomitějšímu rozhodnutí. Dosud napodobovaná víra se vyvíjí v přesvědčení podepřené vlastní odpovědností. Často zde dochází k rozhodnutí proti Bohu. Jiní dospívající, kteří ze vzdoru proti rodičům předtím církev a náboženství odvrhovali, nyní přitakávají.
Takové přeorientovávání nemůže pominout zdroje tradice. „Kdo byl doopravdy Ježíš z Nazareta? Co chtěl a co učil? Kryje se učení církve s Kristovým evangeliem? Můžu vůbec věřit Písmu svatému?“
Ale tyto otázky a hledání vedou zase k dalším svědkům: ke svatým a mučedníkům církevních dějin, ke svědectvím velkých myslitelů a množství prostých věřících, až k autorům Písma svatého. Neboť Písmo – rozhodující pramen křesťanské víry – je písemně zachyceným svědectvím víry biblických autorů a mladých křesťanských obcí. Je působivým dokumentem o lidech, kteří celým svým srdcem byli přesvědčeni: Ježíš Kristus je Boží Syn. Byl vzkříšen z mrtvých a žije. Nemáme pro naši víru jinou jistotu, než důvěru v toto svědectví?

Důvěra se potvrzuje zkušeností
Svědectví víry druhých lidí nás může podnítit, povzbudit; může nás stále znovu napřimovat a dodávat naději dokonce i v beznaději; ale nemůže nahradit vlastní zkušenost. Víra potřebuje potvrzení vlastní zkušeností. Kdo chce upevňovat jistotu své víry, musí hledat Boží blízkost; bude se pokoušet potkávat a zakoušet Boha.
Již dříve jsme viděli, že lidé se poznávají a chápou v takové míře, v jaké se navzájem v důvěře otevírají. Totéž platí i ve vztahu k Bohu. Proto nepřekvapuje, že u Ježíše jsou víra v Boha a láska k Bohu těsně spjaty. Na otázku, které Boží přikázání je největší, Ježíš neodpovídá: „Věř v Boha,“ nýbrž: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“ (Mt 22,37)
Leckdo se této myšlenky zhrozí: jak můžeme milovat Boha, kterého nemůžeme vidět? Jak může být možné mít s Bohem stejně důvěrný vztah jako s lidmi? Možná se bude Ježíšova výzva, abychom milovali Boha, zdát méně nepochopitelná, když uvážíme, jak se láska konkrétně projevuje:
Kdo miluje, vyhledává přítomnost toho druhého. Snaží se ho lépe poznat a chápat; nebude mu předepisovat, jak má žít a co má dělat. Ponechá partnerovi svobodu, bude mu důvěřovat. Ti, kdo se milují, spolu mluví. Tak mohou řešit konflikty a překonávat krize. Poví druhému o tom, co je pro ně důležité. Přes své chyby a slabosti cítí, že jsou přijímáni. Nepůsobí si úmyslně bolest. Naopak se snaží respektovat přání druhého a plnit jeho vůli. Láska snese rozpor a kritiku. Zná strach z rozdělení a ztráty. Láska dokáže být velmi vášnivá v odevzdání a žárlivosti. Dokonce i zlost má v lásce své místo. Pouze lhostejnost lásku zabíjí. Nemůžeme tyto výroky vztáhnout také na náš vztah k Bohu?
Víme, že takováto víra je konečným bodem a cílem lidského úsilí. Nikdo „nemá“ víru jednou provždy. Nikdo „nevlastní“ Boha. Víra je stále na cestě. Stále znovu hledá a je schopna zakoušet setkání s Bohem. Podrobně o tom pohovoříme v dopisu č. 24.
Z tohoto napětí mezi hledáním a setkáváním, touhou a zakoušením vyrůstá poslední, neotřesitelná jistota, která dává svědectví víry onu fascinující sílu, schopnou nakazit a nadchnout druhé.

Je věřit dnes těžší?
Možná můžete přitakat všemu, co jsme dosud řekli: víra patří k lidskému životu; je předpokladem lidského setkání. Přes ně vede také cesta k Bohu. A přece: nepociťujete nespokojenost? Proč tolik lidí nemůže nebo nechce věřit? Proč je to pro mě tak těžké? Je snad věřit dnes těžší?
Leccos jako by tomu nasvědčovalo. Již zkušenost, že stále více lidí – jak se zdá – se ve svém životě obejde bez Boha a náboženství, vyvolává nejistotu. Některé příčiny a argumenty jsme uvedli již v dopisu č. 4 (Náboženství a ateismus). Vědecké poznání a technická moc vytlačily Boha ze všedního života. Život lze evidentně zvládnout i bez něho. Věřit nám také připadá těžší proto, že v řadě oblastí – ve společnosti a politice, v hospodářském a obchodním životě – nejsou víra a důvěra žádané, a končívají zklamáním. Podobné zklamání cítí mnozí vůči církvi: někteří přičítají církvi a teologii chyby a omyly minulosti, jiní jsou zaskočeni současným vývojem církve. U mnohých utrpěla důvěryhodnost církve tím, že podle jejich mínění nebojuje dostatečně důrazně proti útisku a bezpráví ve světě. Říkají: „Však církev a křesťani taky nejsou o nic lepší!“ Nebo: „Církev už sama dávno neví, co je pravdivé a správné. Čemu tedy mám ještě věřit?“
Zároveň se křesťanská víra, která u řady lidí budí dojem vnitřní rozervanosti, ocitá v konkurenci s jinými světonázorovými a hodnotovými postoji. Ideály a normy našeho společenského a hospodářského systému jako by stále více upadaly do rozporu s hodnotami a přikázáními křesťanské víry: na jedné straně důraz na výkon, nutnost sebeprosazování, účelové myšlení; na druhé straně přikázání lásky k bližnímu, nezištné pomoci a ohleduplnosti. Tu volání po seberealizaci a naplnění všech potřeb v tomto světě, a naproti tomu naděje na pozdější dovršení. Ve víře milost a spasení, ve všedním životě plánování a vlastní iniciativa. Rozšiřování přání něco ze života mít a zpochybňování oběti a odříkání. Samozřejmost požadavku spolurozhodovat, a nezvyklost poslušnosti vůči absolutním pravdám víry. Zjevná je změna a pomíjivost, zpochybňovaná jsou trvající dogmata.
K tomu se připojují jasné příznaky rozpadu základních lidských hodnot: bezohlednost, egoismus, násilí a brutalita, zesurovění vzájemného chování mezi lidmi až k pohrdání lidským životem. Společenské instituce, které dosud zprostředkovávaly určité hodnoty a normy, především manželství a rodina, jsou v krizi. Tím však výrazně odpadají přirozené předpoklady pro vedení člověka k postoji víry.
Naznačené různé způsoby myšlení a jednání tvoří dohromady to, čemu se říká „duch doby“. A duch dnešní doby jako by skutečně dělal těžším věřit.

Nebo je dnes věřit snazší?
Na druhou stranu stále více lidí zakouší křehkost světa bez Boha. Především hodně mladých lidí hledá pro svůj život vyšší smysl než požitek, úspěch, vědění a moc. Hledají hodnoty, které činí život hodným žití. Řada z těchto lidí nehledá tento smysl a naplnění v křesťanství, ale v dálněvýchodních technikách meditace a rozšířeného vědomí, v odmítání výkonu, v útěku k opiátům nebo v sociálních aktivitách. Mnozí také „znovuobjevili“ Ježíše Krista a hledají lidi, kteří dokáží podat přesvědčivá svědectví o tomto muži z Nazareta.
Zvěcnění a anonymita budí v mnohých potřebu dojít u někoho osobního přijetí. Tím se podstata křesťanské víry – osobní vztah k Bohu – dostává do středu. Spousta dílčích otázek, dogmat a přikázání, které tak naléhavě stávaly v centru pozornosti, se naopak odsunují do ústraní. Naučili jsme se rozlišovat mezi podstatným a méně důležitým. Právem můžeme říci: soustředěním na jádro se víra „zjednodušila“.
Shrňme to: V mnoha souvislostech může být dnes věřit těžší. Avšak zároveň máme dnes otevřené nové a lepší přístupy k víře. Víra toho, kdo dnes věří, musí být zralejší, osobnější, samostatnější a odpovědnější. Víra dnes znamená osobní angažovanost. Uprostřed ještě dosti rozšířené tradiční víry se víc a víc šíří víra z rozhodnutí.
Víra: odvaha a jistota
Ovšem, že toto rozhodnutí zahrnuje vždy také odvahu.
Co se odehrává v nitru dvou mladých lidí, kteří se rozhodli, že se vezmou? Jednak jsou oba přesvědčeni, že našli toho nejlepšího životního partnera. Samotné toto přesvědčení umožňuje, aby se navzájem zavázali. Zároveň však závazek vždy znamená také odvahu, protože rozhodnutí vždycky činíme směrem do temné budoucnosti. Tak je to s každým naším rozhodnutím.
Smíme-li se vůbec odvážit nějakého rozhodnutí, pak rozhodnutí víry v Ježíše a jeho poselství. Neboť zde před námi nestojí jen člověk, ale sám spolehlivý Bůh. Pro někoho, kdo ještě stojí „venku“, to může vypadat jako skok do prázdna. Víru je třeba vyzkoušet. Jenom tak poznáme, že nese. Kdo opravdu věří, kdo zakusil osvobozující a nosnou sílu víry, ten by již s žádným nevěřícím neměnil. Už si svůj život bez této víry nedokáže smysluplně představit. Kdo doopravdy někdy věřil, nemůže se už nikdy úplně vysmeknout. Ze zkušenosti pramení poslední jistota. Může to znít jako falešný závěr: víra dokazuje sebe samu. Ale stejné je to i s láskou.
Víra: Boží milost a lidský čin
Zatím jsme možnost věřit posuzovali převážně jen z pohledu člověka. Člověk a jeho konání ovšem v křesťanském chápání podléhá vlivu Boha. Boží síla žije a působí již v našem hledání a tázání, v našich pochybnostech a touhách. I tehdy, kdy si myslíme, že Bůh je daleko, už je přece na cestě k nám. Vždy mi předchází: ať slyším o Ježíši, setkávám se s jeho slovem, prožívám přitažlivost církve, nebo potkávám lidi, kteří na rozhodnutí pro víru postavili svůj život – nic z těchto předpokladů a událostí nezávisí jen na mně, ale na příhodnosti okamžiku. Věřící křesťané říkají: To není žádný slepý osud. Tady je – obrazně řečeno – ve hře Boží ruka. To je milost!
Možnost věřit je svobodný dar, „milostná nabídka“ od Boha. U jednoho člověka může tato nabídka spočívat v křesťanském domově s výchovou ve víře; u jiného to může být setkání, které změní celý jeho život. U dalšího to může být bolestná osudová rána a u čtvrtého zážitek lásky. Anebo to může být vědecký poznatek, který člověka přivede k otázce po Stvořiteli. Může to být snad také slovo z kázání nebo Písmo svaté, které člověka zasáhne. Dokonce i ve smrti ještě můžeme od Boha takovou nabídku dostat.
Tuto nabídku lze přijmout nebo odmítnout. Nebo také „zaspat“. Proto stále znovu nabádá Ježíš v Písmu lidi k vytrvalé bdělosti. Touto bdělostí, otevřeností a připraveností začíná odpovědnost a čin člověka.
Přes všechnu dobrou vůli však mnozí cestu k víře nenalézají. Pokud vás tato otázka znepokojuje, jsme připraveni o ní s vámi korespondovat. Ale také v našem posledním dopisu se ještě vrátíme k tématu „Kdybych tak mohl věřit“.
Úvahy k obrázku na titulní stránce:
Větev, ještě bez květů, ale s pupeny. Větvičky ukazují za horizont obrázku. – Pavučina, posetá tisíci kapkami rosy, v nichž se zrcadlí modř oblohy.
Pozadí: zelené, rozostřené. S fotoaparátem to dopadá jako s lidským okem či myšlením: zaostří-li na jeden bod, jednu myšlenku, všechno ostatní kolem bude neostré: omezenost lidského zraku a myšlení. Vždy jen detaily, výřezy skutečnosti. Leccos vidíme jen tehdy, když chceme – i když to leží nepokrytě přímo před námi. Bible hovoří o lidech, kteří vidí, a přece nevidí (Mt 13.13).
Pavouk v síti nevidí rašící pupeny, vidí jen rozeklané větvičky vhodné k napnutí pavučiny. Pavučina: umělecké dílo, a přece malý, ohraničený svět: životní prostor pavoučka. Ani nezná kouzelný řád pavučiny, kterou instinktivně tká. Jde mu jen o kořist, perly rosy nepovažuje za krásné, ale rušivé.
Jak často my jsme chyceni v pavučině našeho malého světa, v síti našeho myšlení a konání, našich řádů a zákonitostí: v práci, ve volném čase, v povinnostech, ve stresu, v nemocích, v rodině ... Když najednou zvnějšku něco kápne jako rosa do pavučiny, cítíme se v našem pořádku vyrušeni. A přehlédneme tu spoustu světel, která září i do naší všednosti: že řády a zákonitosti nejen omezují, ale také nesou a budují náš životní prostor; že povrch, ten kousek v mém momentálním zorném poli, není všechno. Že musím nahlížet a myslet za věci a nad ně. Pak se přidá barva: kousek modrého nebe do mého omezeného světa i do těch kapek mého trápení. Z každého bodu omezeného, konečného, vede spojnice do jiné dimenze, do nekonečna. Všechno směrem k Bohu může zprůhlednit, svlékneme-li svůj způsob myšlení a vidění a přesáhneme-li svůj úzký horizont. To znamená věřit. Jeden slepý na Ježíšovu otázku odpovídá prosbou: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“: „Pane, ať vidím!“ (Mk 10.52)





***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)