Zjevení, Písmo a podání (KGI 13)

13. Zjevení, Písmo a podání

Je na Bibli spolehnutí?
Co znamená: Bůh promlouvá?
Písmo a podání
Jak vznikl Nový zákon?
Bible, církev a učitelský úřad

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha.
(2 Tm 3,16)

Zjevení, Písmo a podání
„Víra, náboženství, Bůh – to si lidé přece všechno jen vymysleli!“ říká mnoho lidí, kteří nemají o Bohu žádné mínění. „Právě naopak,“ odpovídají přesvědčení křesťané. „Bůh je všechno ostatní než lidský výmysl. Sám se zjevil. Promluvil k nám. A jeho slova jsou zapsána v nejstarší a nejvíce tištěné knize světa, Knize knih: v Bibli.“ (řec. biblos = kniha)
Ale je na tuto knihu také spolehnutí? Nevynalezl Johannes Gutenberg umění knihtisku teprve kolem roku 1450? Jak často musela být Bible do té doby opisována! Jak často musela být překládána do jiných jazyků! Jak lehce se mohly zkazit listy! Jak lehce mohly být zaměněny řádky, ztraceny oddíly! Jak lehce mohlo dojít k písařským chybám pozměňujícím smysl! A ještě ke všemu se od žádné biblické knihy nedochoval originál, se kterým by se dalo srovnat pozdější vydání. Od Ježíše samotného ani jediné psané slovo. Když konečně vznikly první knihy Nového zákona, byl již 30 let mrtev. Co míní církev, když hovoří o zjevení, inspiraci, neomylnosti Písma?
Část těchto otázek můžeme předem zodpovědět: Jen od Nového zákona existuje přes 4000 textových fragmentů, které zčásti sahají téměř až do doby vzniku, a všechny dohromady – po důkladném vyhodnocení – uvádějí biblickou vědu do situace, kdy může předložit dostatečně podložený biblický text.
V letech 1947 až 1952 byly v jedenácti jeskyních v poušti u Mrtvého moře objeveny zbytky prastaré knihovny. Podle naleziště se tyto texty nazývají „kumránské rukopisy“. Jsou mezi nimi opisy všech starozákonních knih (s výjimkou knihy Ester). Je mezi nimi i několik důležitých knih proroků téměř úplných! Stáří opisů sahá až do 3. století před Kristem.
Ani Ježíš sám nedisponoval pro svá studia Bible tak přesným textovým zněním starozákonních knih, jak jsou dnes k dispozici každému čtenáři Bible.
Můžeme se tedy více než kdy předtím spoléhat na to, že naše biblické texty odpovídají tomu, co tehdejší bibličtí zapisovatelé chtěli říct a co zapsali.
Mnoho lidí má výhrady vůči Písmu svatému: Jsou to přece všechno jen „pohádky“, výmysly, „tak to přece vůbec nemohlo být …“, to prý vůbec nemůže být slovo Boží, protože Písmo bylo „opsáno“ od jiných národů a z jiných knih.
- Sdílíte tyto výhrady vůči Bibli?
- Které otázky a problémy jsou pro vás nejdůležitější?

Slovo Boží
Důležitější než otázka: „Je předložený biblický text správný?“ je však otázka: „Je to, co je nám v Bibli podáváno, také pravda?“ Jak tedy může být v lidském slově obsaženo slovo Boží? A právě to je přesvědčení křesťanské církve: Bůh k nám promluvil různým způsobem (Žd 1,1f). Dal nám najevo „tajemství svého záměru“ (Ef 1,9).

Bůh promlouvá
Bůh promlouvá! To se zdá být jasným a srozumitelným výrokem. Mnoho lidí se proto domnívá, že Bůh navázal zázračným způsobem s určitými lidmi kontakt a jako by diktoval Bibli slovo za slovem. Autor byl jako by poslušným sekretářem: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší“ (1 S 3,9). Ale tak jednoduché to není. Bible snad používá stejné slovo jako my; říká: „Slovo Pána“, „Bůh promlouvá …“, míní tím ale mnohem více, než pod tím rozumí nezaujatý nehebrejec.
Abychom to ukázali, podnikneme malý výlet do orientálně-hebrejského jazykového světa. V něm jsou židovství a Starý zákon doma. On je světem Ježíšovým. V něm má své kořeny Nový zákon. Pro orientálce přísluší slovům moc – a to platí především pro slovo Boží. Neexistují žádná „prázdná slova“. Slova působí, uvádějí do chodu. Slovo a dění patří k sobě jako dvě strany mince. Obráceně to přirozeně znamená právě tak, že každá událost má význam, obsah. Lidé se cítí „oslovováni“ událostmi. To platí o jednotlivých zážitcích právě tak jako o historických událostech, o neobyčejných a rozruch budících znameních právě tak jako o snu. Když Izraelita v Bibli čte: „A Bůh promluvil“ nebo „slovo Pána“, pak ví sám od sebe, že se současně muselo něco stát. Čte také: „A Bůh působil“ nebo „skutek Pána“. A obráceně vyslyší věřící „slovo Boží“ z dějin svého vlastního života a svého celého národa.
Bible pro to dává názorné příklady:
Ve zprávě o stvoření se při stvoření světla říká: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.“ (Gn 1,3). Působící Boží slovo zasazuje celé univerzum do tohoto světa. Prorok Izajáš nechává promluvit Boha: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Iz 55,10).
Opačný příklad najdeme u proroka Jeremjáše: Prorok sleduje hrnčíře při práci. Tato „událost“ pro něj nyní začíná „hovořit“. Z tohoto všednodenního dění „slyší slovo Boží“: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo …“ (Jr 18,5f). Jeremjáš při tom neslyšel žádné „zvukové vlny“. „Slovo Boží“ není žádný fyzikální fenomén. Mnohem více rozpoznal Jeremjáš hlubokou pravdu ve svém srdci. „Prohlédl“ normální událost. Zážitek se pro něj stal „transparentním, průhledným až k Bohu“.
Tak se zjevuje Bůh v dějinách. A dějinná událost se stává „slovem Božím“. Můžeme dokonce říci: Zjevení Boha lidem začíná již při stvoření. Celý svět je kouskem „slova Božího, které se stalo skutečností“. Proto se dá z přírody a pozorování univerza a také z vědeckého výzkumu vytušit a vycítit něco o velikosti a vznešenosti Boha. Neboť jako každé slovo je také toto „tvůrčí slovo, jež se stalo světem“, sebevyřčením Boha. Také stvořený člověk je zjevení. Také on je „projevem Boha“. My jsme uděláni podle jeho věrného obrazu a podobenství. To přirozeně nevylučuje, že jednotliví tvůrci měli zvláštní zážitky zjevení, které se pak odrazily v jejich rukopisech. Nám záleží pouze na tom, abychom ozřejmili, že „promlouvání“ Boha může být velmi mnohostranné.

Člověk naslouchá
Nyní je zřetelné, že také „naslouchání slovu Božímu“ je obsáhlejší a mnohotvárnější, než člověk zpočátku myslí. Slovo Boží může být viděno, zažito nebo utrpěno. Je možné ho vyčíst z osudů, vyslyšet z katastrof. Může být pocítěno na vrcholech lidského života. A „slovo Boží“ může být dokonce „pozřeno“ (Ez 3,1)!
„Jíst slovo Boží“, to zní zpočátku podivně. Ale tato obrazně-konkrétní představa je velmi názornou interpretací toho, co Bible rozumí pod věřícím „slyšením“. Něco každodenního se může stát zjevením, když je to „prohloubeno“, když je to důkladně rozváženo, tedy „stráveno“. Tak se to stává pramenem síly nového života: stravou. Tak člověk ve skutečnosti není živ jenom chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst (Mt 4,4; Dt 8,3).

„Lidský synu, sněz,
co máš před sebou,
sněz tento svitek a jdi,
mluv k izraelskému domu.“ (Ezechiel 3,1)

Bůh promlouvá – člověk naslouchá: Které představy jste dosud spojovali s tímto biblickým způsobem řeči?
Zažili jste již sami, že vás „oslovila“ nějaká situace, nějaký zážitek? Měli jste již někdy dojem, jako když vám chce Bůh něco říci prostřednictvím „náhody“, „setkání“ nebo události? Dát snad dokonce konkrétní odpověď na nějakou životní situaci?
Zažili jste na druhé straně někdy, že slova „mají moc“? Že se mohou uskutečňovat, osamostatňovat se?

Kdo ručí za pravdu?
Kdo ale říká, jestli jsou výklady pravdivé? Nemohou se lidé mýlit? Nemůže být člověk o jedné a té samé události různého mínění?
Věřící křesťan na to odpovídá: Bůh sám ručí za pravdu; on sám dbá na to a stará se o to, aby se časem prosadil ten správný výklad jeho slova.
Existuje sice dostatek příkladů pro to, že se lid od Boha čas od času odvrací a z velké části ztrácí „pravou víru“, ale vždy znova se pod vlivem staletí staré zkušenosti prosadila společná víra.

Volající v poušti
Právě v takových časech se stává zřetelným, že Bůh vždy používá také jednotlivé lidi, na kterých zvláštním způsobem spočívá jeho duch. Oni jsou jako by jeho nástroji. Oni uchovávají věrně víru otců; v nich zůstává naděje živoucí; oni otevírají nové cesty, napomínají, utěšují, dodávají odvahu a naději. Písmo svaté je nazývá proroky. Především jim vděčíme za to, když chápání zjevení vždy dále pokročí. Vědí o sobě, že jsou posláni a pověřeni od Boha. U leckterého z nich hrozí, že nevydrží rozpor mezi vědomím svého poslání a veřejným znevážením. Stávají se „osamělými volajícími v poušti“. Zůstávají nepochopeni, jsou pronásledováni, dokonce zabíjeni: V takových náboženských „obdobích sucha“ odkazují na budoucnost.

Bůh sám
Odmítnutí proroci snášejí nepochopení a nevíru v pevné důvěře, že poslední slovo si podrží Bůh. On přivede lid k rozumu. Ovšem přinejmenším „svatý zbytek“ si uchová pravou víru. Také lid může odumřít jako pařez; z tohoto pařezu vykvete a bude dále žít ratolest. A toto učiní sám Bůh! Vždy znovu se v knihách Starého zákona nachází odkazy na spásné zásahy Boha na konci. Duch Boží je v tomto „čase konce“ vyléván na všechny lidi. Všichni mohou poznat Boha a vidět pravdu. Bůh otevře zatvrzelá srdce, nechá hluchého slyšet a slepého vidět. Vytvoří nového člověka. Jestli byl Izrael mrtvý, tak nyní bude žít. Jestli měl srdce z kamene, tak nyní dostane srdce z masa, které je schopno rozumět, poznávat a milovat (Ez 37; Jr 341,31; J 3,1-5)

Ježíš Kristus
Podle přesvědčení křesťanů tento čas konce, den Pána, začal vtělením Boha do Ježíše Krista. O něm Jan píše:
„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven“ (1 J 1,1-2)
Bůh sám se stal zjevným. Je to den pravdy. Ježíš říká: Já a Otec jsme jedno; kdo vidí mne, vidí Otce. Já jsem pravda (J 8,19; 10,30; 14,6; 18,37). Jestli Bůh po staletí předtím k lidem promlouval rozličným způsobem, tak Ježíš je „jeho poslední slovo“ (srov. Žd 1). On je přímo „slovo Boží“. Neboť do tohoto slova „se Bůh zcela vkládá“. Říká v něm: „To jsem já“. On je Slovo. A toto Slovo se stalo člověkem a žilo mezi námi. V něm se Bůh vyložil a interpretoval v našem vlastním jazyce. To je vrcholem zjevení. Nad to, co o sobě Bůh sám říká, není většího vědění o Bohu. To je dostatek pravdy! V tom nacházejí také starozákonní zjevení své potvrzení.
Poselství pro celý svět
Ježíš kolem sebe shromažďuje kruh důvěrníků, přátel, žáků a svědků. Z jeho středu volí učedníky a apoštoly. Je posílá do celého světa, až na hranice země, aby podali svědectví pro pravdu (srov. Mk 16,15). Jim daruje svého ducha jako pomoc, která je uvede do úplné pravdy. Tento duch promění lidi. Nejprve apoštolové a učedníci a potom stále více lidí bude uchopeno, nadšeno sílou Boha (Sk 2): poznají a budou vyznávat. Budou se modlit a kázat. Budou utěšovat a dodávat odvahu. Budou učit a naslouchat, meditovat a diskutovat. Budou číst knihy Starého zákona, ve kterých Bůh sám pečlivě připravil lidi na Krista, oni začnou sami tvořit knihy. A při tom všem je doprovází, řídí a vede Duch svatý. Z toho živoucího života víry postupně krystalizuje, takřka jako písemný „záznam“, sbírka svědectví víry, kterou nazýváme Bible.
V této době existovaly různé sbírky starozákonních spisů. Sloučení (kanonizace) probíhá v 1. století po Kristu.
Ne všechny spisy, které znali ze své židovské tradice, byly převzaty. Převzaty nebyly ani všechny knihy, dopisy a evangelia, které vznikly v prostoru mladé církve, v novém Izraeli, (např. Evangelium podle Tomáše). Byla zaznamenána jen taková svědectví, ve kterých věřící obec neomylně a opravdově znovu poznala zrcadlový obraz své vlastní živoucí víry. Rozhodující bylo, že pravdivě předávali hojnost pravdy, která se zjevila v Ježíši Kristovi.
Ježíš Kristus sám je nakonec měřítkem (kánon, původně rákos, pak měrná jednotka, měřítko; později pevně určený souhrn biblických textů), který je základem Písma svatého.

Co je inspirace?
Pavel označuje knihy Starého zákona jako „spisy vdechnuté Bohem“ (latinsky inspirované) (2 Tm 3,16). V 2. listě Petrově čteme: „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2 P 1,21). K vysvětlení vzniku Starého zákona je tedy používán obraz: Tvůrcům biblických knih je život vdechnut od Boha, vdechují do sebe tedy Božího ducha a jsou jím pak zevnitř hnáni k mluvení a psaní. Tento obraz používáme také ještě dnes, když označujeme celé Písmo svaté jako „inspirované“ od Boha. Ale jak si to má člověk představit?

Úplně a zcela lidské slovo
To, co čteme v Bibli, je především zcela lidské slovo. Můžeme se domnívat, že si žádný zapisovatel nebyl vědom toho, že pracoval pod působením Božího ducha. Píší tím samým jazykem, používají svá vlastní slova, svůj styl psaní. Oni jsou dětmi své doby s jejími chybami, nedostatky a omyly. Mnoho z toho nacházíme také v knihách Bible. Tak sdíleli všichni bibličtí spisovatelé např. antický obraz světa.
Jako jejich současníci např. předpokládali, že Země – střed tohoto světa – plave na moři jako tabule. Nad ní je napnuta nebeská klenba, na které jsou upevněny hvězdy a nad ní putují po své dráze Slunce a Měsíc.

Přesto: Úplně a zcela Boží slovo
Oni ale nesdílejí přesvědčení svého okolí, že nad onou nebeskou klenbou „trůní bohové“. Jejich Bůh byl jediným Bohem, který se nenechal vázat výlučně na určitá svatá místa, také ne na „nebe“ (srov. dopis č. 7). Jakkoliv byly výrazové možnosti vázané na dobu, zůstává pravdou to, co chtěli sdělit, to, na čem jim záleželo.
„Vysvobození z omylu“ se vztahuje jen na výpovědi víry. A nestává se „mylným“ ani tím, že je napsáno jazykem, příznačným pro dobu.
Už Augustin odvětil bludnému učenci: „Pán v evangeliu neřekl: Sešlu vám jiného pomocníka, který vás poučí o běhu Slunce a Měsíce; chtěl udělat křesťany, a ne matematiky.“

Bůh prosazuje svou pravdu
Inspirace má mnoho co do činění s láskou. Neboť Bůh nevdechl svého ducha jen do našeho rozumu a našeho intelektu. On proměňuje náš střed osoby. Inspirovaní lidé nejsou „chytří“, nýbrž nadšení lidé; ne posedlí myšlenkou, nýbrž oduševnělí Bohem. V inspiraci se neděje něco „na člověku“, nýbrž se mění člověk jako celek – tak jako v lásce. A tak jako láska je také duch, kterého dává Bůh, schopen sjednotit zdánlivě protikladné: proměňuje, aniž by odcizoval; motivuje, aniž by manipuloval; pohne, aniž by nutil: Bůh bere člověka do služby, aniž by ho zotročoval; prosazuje své úmysly, aniž by omezoval svobodnou vůli.
Také zde může prorok Jeremjáš dát názorný příklad. Je zoufalý ze svého neúspěchu. Chce se vzdát. Tu zjistí: „Když ale chci čelit Bohu a říkám: Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit, avšak je v mém srdci jako hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ (Jr 20) Zde hovoří člověk, který je bezbranný vůči „hlasu svého srdce“. Co jím v nitru hýbe, to ho zároveň „spoutává“; zdá se, že jeho srdce „patří úplně někomu jinému“.
Tak prosazuje Bůh svou pravdu. V síle jeho lásky poznávají lidé souvislosti, které zůstávají ostatním skryty; oni vidí více a hlouběji; oni nacházejí cenné a hodné povšimnutí tam, kde jiní projdou bez povšimnutí. Proto je na Bibli spolehnutí. Proto jsou její výpovědi víry neměnně pravdivé, i když forma výpovědi zůstává dobově vázaná.
Tak jako Petr popisuje svůj vztah k Ježíšovi, tak mohou lidé za všech časů říci také o Písmu svatém: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (J 6,68).
Považujete za oprávněné udělovat Bibli zvláštní postavení proti jiným svatým knihám velkých náboženství?
Zdá se vám „pravda Bible“ dost jistá, abyste na ní mohli postavit celý život?
Chybělo by podle vašeho názoru něco rozhodujícího lidstvu, kdyby Bible už neexistovala?

Písmo svaté a podání
Nejprve snad nikdo nemyslel na to, aby se něco písemně zaznamenávalo. Nejprve šlo o to, vyprávět o Ježíšovi co možná nejvíce lidem, neboť apoštolové, učedníci a svědkové Ježíšovi věděli, že jsou k tomu posláni a „hnáni“ Duchem svatým. Vznikaly první obce. Lidé se setkávali k bohoslužbě a bratrskému stolování; bylo nutné zaopatřovat nemocné, vychovávat děti; sousedům a zajímajícím se zvědavcům se musely zodpovídat otázky, krátce a stručně vysvětlovat, v co člověk věří a proč. Křesťané chtěli „dát vždy odpověď o naději, kterou měli“ (1 P 3,17). To, v co se od počátku věřilo, co bylo jako víra žito a dále předáváno nazýváme podání. Téměř samo se upevňovalo svědectví ve formách a formulích; ústní zvěstování se přeměnilo v písemné poselství.
Tak vzniklo Písmo svaté pod vlivem Ducha svatého v a s mladou církví. Písmo svaté je prvním a zároveň základním „dogmatem“ (článkem víry) církve. Neexistuje žádná víra a žádná formulace víry, která nekoření v tomto „pradogmatu“ a kterou by nemuselo být možné z něj odvodit. Byla sice doba, ve které snad existovala církev, ale nebyl ještě žádný Nový zákon. A také ne všechno, v co se v mladé církvi – také za pomoci ducha Ježíšova – věřilo a co bylo zvěstováno, se později odrazilo ve spisech. Ale bez tohoto Písma nemůže církev přežít. Oba – církev i Písmo – mají vlastní život, a přesto nemohou být jeden bez druhého.
2. vatikánský koncil (1962 – 1965) o tom říká: „Písmo svaté a podání jsou spolu úzce spojené a mají podíl jeden na druhém. Vycházejíce z toho samého Božího pramene se oba do jisté míry stékají do jednoho a usilují o stejný cíl … Svaté podání ale předává slovo Boží, které bylo apoštolům svěřeno od Krista, Pána, a od Ducha svatého, neporušené dále nástupcům, aby jej věrně uchovávali, vysvětlovali a šířili. Z toho vyplývá, že církev nečerpá svou jistotu nad vším zjeveným z Písma svatého samotného … Svaté podání a Písmo svaté tvoří jeden církvi přenechaný poklad slova Božího.“ (Dogmatická konstituce o Božím zjevení, čl. 9/10)
Starý zákon při tom hrál od počátku velkou roli. Křesťané bez váhání přebírají staré spisy. Pokládají je za svůj zákon. Oni jsou nový Izrael, opravdový lid Boha. Především: Staré spisy jsou směřovány k Ježíši. Ježíš ovšem stál zcela v centru. Tak tomu byla také přikládána důležitost: bylo to „jen“ to staré, které bylo mezitím naplněno a dále rozvedeno. Starý zákon, který byl konečně přijat církví jako její dědictví, se proto také odlišuje od knihy Židů. (V „církevním pojetí“ se nacházejí knihy, které v židovském kánonu chybí, nebo obráceně.)
Rukopisy a dopisy – nad to vznikaly postupně nové písně, modlitby, chvalozpěvy, první vyznání víry a krátké poučky víry. Čím dále se člověk během času a v průběhu rozšiřování církve vzdaloval od původních událostí, tím těžším se stávalo nalézt očité nebo nepřímé svědky. Tak se začalo zapisovat a shromažďovat to, co bylo důležité a hodné vědění. Většina z toho se ovšem opět ztratila.
K nejstarším spisům Nového zákona se počítá několik listů Pavlových. Sbírka listů jeho a jiných autorů tvoří jeden velký blok. Mezi prvními listy (kolem roku 50) a posledními (např. listy Timoteovi, Titovi a Petrovy kolem let 90 – 100) leží 50 let dějin života mladé církve. Autoři sotva podávají zprávy z doby života Ježíšova, nýbrž ho předpokládají. Vykládají a prohlubují, napomínají a utěšují. V některých listech (Korintským, Timoteovi, list Judův) nesouhlasí odesílatelé s bludnými učeními, která ohrožují adresované obce. V jiných jde o otázky pořádku obce (např. list Korintským), o otázky křesťanského života (list Jakubův) a také učení (list Židům).
Tvůrce tohoto posledního listu je nám jménem zcela neznámý; u Jakuba a Judy se můžeme jistým právem domnívat, že se jednalo o Ježíšovy blízké příbuzné (tzv. bratři Páně). Jakub byl snad biskup Jeruzaléma. U jiných listů víme celkem jistě, že pisateli nebyli titíž, jejichž jmény jsou listy označeny (pseudoepigrafové). To platí pro listy Timoteovi a Titovi, které dýchají duchem pavlovské teologie a Pavlovy texty snad také obsahují; podobně to platí pro druhý list Petrův, zatímco autorem 1. listu Petrova je možná dočasný průvodce apoštolů Silvanus (1 P 5,12). Oba listy Janovy snad pocházejí od Janových žáků.
Praxe propůjčovat nějakému textu zvláštní autoritu tím, že byl nějaký slavný muž označen jako autor, byla tehdy všeobecně běžná. To bylo známé a nebylo na tom shledáváno nic špatného.
Důležitější než „pravost“ jména bylo proto tedy pro křesťany to, že v těchto spisech byla pravdivě a výstižně vyjádřena jejich víra.

Evangelia
Marek, Pavlův průvodce na jeho první misionářské cestě, jako první vytváří související zprávu asi kolem roku 67. On sám Ježíše nepoznal. Své vědění má z Pavlova kázání. Tuto zprávu nazývá „evangelium“ – radostné poselství, dobrá zpráva, radostná proklamace. Volba tohoto jména oznamuje program: Markovi nejde o historický protokol, nýbrž o misionářské zvěstování. Chce poznat, změnit, pohnout, dovést lidi k rozhodnutí pro Krista. To pochopitelně utváří styl a obsah tohoto spisu.
Jistým způsobem se charakter evangelií podobá agitačnímu spisu. Mají v sobě něco „plakátového“. Zjednodušují, zdůrazňují to podstatné, apelují na čtenáře, chtějí ho dojmout … Oslovují diváka tam, kde právě je: při jeho otázkách, naléhání a potřebách. Mluví jeho jazykem. To je důvod, proč se 4 evangelisté jeden od druhého zčásti odlišují.
Matouš píše své evangelium počátkem sedmdesátých let, o málo později píše Lukáš své. Oběma je při tom základem Markovo pojetí, které doplňují vlastními znalostmi a cíleným používáním již existujících písemných sbírek.
V posledním desetiletí 1. století konečně vzniká „nejmladší“ evangelium Janovo. Na tomto spisu pozorujeme, že uběhlo mnoho let přemýšlení a teologické reflexe. Janovo evangelium vyrostlo z intenzivního a meditativního zpracování víry. Mnohým se také zdá jako „nejobtížnější“ evangelium. Přijímá jistou zvláštní roli oproti prvním třem, která jsou kvůli své dalekosáhlé obsahové a formální podobnosti nazývána také „synoptická“ evangelia (synopse = společný základ).

Skutky apoštolů a apokalypsa
Jen krátce po svém evangeliu napsal Lukáš kolem roku 80 druhou knihu. V této zprávě líčí šíření mladé církve až do tehdejšího centra světa, Říma. Nápadný je zde význam Ducha svatého u událostí líčených v tomto apoštolském příběhu. On je ten, který církev řídí a vede.
Krátce před přelomem století se situace změnila. Hrozí, že v kvetoucích mladých církvích Malé Asie ochabne nadšení víry. Nové náboženství se dostává do konfliktu s vládnoucí státní ideologií. První pronásledování začínají. První krev mučedníků teče. Křesťany deprimuje zoufalství a nouze víry. Pro tyto lidi je určena „apokalypsa“ (tajné zjevení), jež chce utěšit a posílit. Z pohledu víry autor poznává, že Ježíš Kristus na konci dobude vítězství. „Vidoucí Jan“ není žádný jasnovidec nebo věštec, nýbrž duchovní pastýř. Chtít z apokalypsy vyčíst výpovědi o průběhu dějin nebo dokonce o konci světa by bylo nebiblické.

Učitelský úřad a exegeze
Písmo svaté a podání jsou – podle katolického pojetí – normou a pramenem naší víry. Kdo nám ale dnes pomáhá správně porozumět této knize? Nakonec mezi tehdejší a naší dobou leží téměř 2000 let. Nemůžeme se zeptat ani Matouše, ani Pavla, ani Judy, ani Lukáše: Jak jsi to myslel? Porozuměl jsem ti správně?
Pochopitelně je nepochybné, že každý, kdo nezaujatě a otevřeně otevře Písmo svaté, tam může najít slovo a nárok Boží. Člověk může Bibli velmi správně pochopit „srdcem“. Na druhé straně ale vždy ještě zůstávají otázky, které zneklidňují rozum, které dávají podnět k nepochopením a špatným výkladům. Tak moc spojuje společné Písmo věřící mezi sebou, tak moc je ale také schopno štěpit a oddělovat.
Podle katolického přesvědčení má církev „poslední vykládající slovo“. Neboť v ní žije vzkříšený Pán dále. V ní je Duch svatý působící. Duch Boží, který při vzniku „inspiroval“ spisy, je tím samým, který doprovází církev při jejich výkladu.

Srovnání
Srovnání má názorně představit toto: V každé rodině existuje album, starý kufřík nebo zmačkaná krabice na sušenky, ve které jsou shromážděny staré vzpomínky: fotky, výstřižky z novin, dopisy, polní dopisnice, úmrtní oznámení … Když tím vnoučata listují, je jim mnohé cizí. Smějí se staromódním šatům, kroutí hlavou nad špatnou kvalitou obrazu, stojí bezradně před polní dopisnicí … Čas a duch, ve kterých toto vzniklo, jsou jim cizí. Často je potom pro prarodiče těžké vysvětlit vnoučatům to, co jim připadá jako samozřejmé. Nyní snad mladí více hledají ve slovníku, ptají se odborníků a vědců. Od nich zjistí věci, které jsou důležité pro pochopení: jak to tehdy bylo a proč; společnost a politika, kultura, technika, mravy, duch doby; události, které tenkrát hýbaly světem, utvářely myšlení, ovlivňovaly styl …
Prarodiče se budou divit výsledkům, souhlasně přikyvovat, u některých žasnout: Podívejme se! To jsme my sami nevěděli! Tak to tedy bylo. Teď tomu také lépe rozumíme! Oni jsou poučováni svými vnoučaty, stávají se chytřejšími, jsou snad dokonce opravováni. A přece: V podstatných věcech záleží nakonec při rozhodování na nich a jejich úsudku! Neboť to, co vnoučata vyzkoumají, to prarodiče sami prožili. Jsou to svědkové svých dějin. Vlastní zážitky jsou vždy více, než být schopen vykládat fotky nebo dopisy.
Podobné je to u Písma a církve. Církev a učitelský úřad v ní potřebují vědy, biblickou vědu, dějinnou vědu, literární vědu, archeologii, dějiny náboženství, filozofii, aby lépe rozuměla sama sobě a slovu Božímu, které je jí svěřeno. Ale ona si ponechává konečné rozhodnutí a konečnou zodpovědnost. Učitelský úřad nemůže být nikdy zvěstovatelem nových zjevení. On má naslouchající a sloužící úlohu, totiž udržovat zjevení Starého a Nového zákona živoucí, závazně jej vykládat a chránit před tím, že se přemění na libovolné soukromé názory. Také pro církev platí: „Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá“ (2 Tm 1,14).

Nárok na nás
Ve zvěstování církve, v jejím učení a kázání se s námi setkává slovo Boží, které vyslovil Bůh prostřednictvím Ježíše Krista. V životě církve je ještě živoucí. Toto slovo je oslovení. Ono nese charakter výzvy. Čeká na odpověď člověka. Touto odpovědí je víra. Tím přistupuje člověk k Bohu. Také zde působí Duch svatý. Pod jeho dechem (inspirací) se srdce člověka otevírá lásce Boha.
Existují v Bibli oddíly, které vám uměly dát mnoho; nebo obráceně, které vám zůstaly zvláště cizí a nesrozumitelné?
Považujete to vůbec za výhodné, číst v Písmu?

Snad ještě zůstaly otevřené některé otázky, možná byl vzbuzen váš zájem o dodatečné informace. V tomto případě vám můžeme nabídnout dodatečnou lekci, kterou na přání rádi zašleme: O chápání Písma svatého.

Biblická meditace
Je důležité Bibli nejen „studovat“, nýbrž se jí také modlit, meditovat nad ní. To lze dělat ve 4 krocích.
1. krok: Přečtěte si pozorně text L 18,35-43. Počítejte s tím, že vám má být tímto vyprávěním něco řečeno.
2. krok: Názorně si představte scénu: Překážející slepec uprostřed davu. Žebrá. Náhle slyší jásání lidí. „Co to znamená?“ Slyší, že přichází Ježíš. Naděje v něm roste. Křičí: „Ježíši, syne Davidův, měj se mnou slitování!“ Lidé ho chtějí umlčet. Křičí hlasitěji. Ježíš zůstává stát, nechá ho přijít. „Pane, chci opět vidět!“ – „Prohlédni. Tvá víra tě uzdravila.“
3. krok: Dejte tu událost do souvislosti s vaším životem: Nemá tato událost z tehdejší doby také co dočinění s vámi? Kde v dějinách se znovu nalézám? Jsem sám ten slepec? Pro něco v životě se zdám být slepý. Jiní poznávají věci, které já nevidím. Často přehlížím něco, dokonce lidi, kteří žijí na mé straně. Někdy skutečně nevidím les pro samé stromy. Neříkají o mně lidé příležitostně: „Ten vidí také jen to, co vidět chce!“ Vedle mě „jde jeden o holi“ – a já to nevidím. Činím někomu bolest a nepozoruji to.
Jsem snad slepý pro pěkné věci všedního dne? Pochází z toho snad můj pesimismus, má rezignace, moje špatná nálada?
Nejsem teprve slepý vůči tomu, co přichází od Boha? Nepatřím také k těm, „kteří vidí, a přece nevidí“? (srov. Mk 8,18) Důlní kůň slepne, protože jeho oči nevidí žádné slunce a nejsou zvyklé žádnému světlu. Jsem také svého druhu „důlním koněm“, který zůstal duševně slepý?
Vyrovnal jsem se s tím? Mám vůbec touhu po víře? Spokojím se s tím, co mám bezprostředně před očima? Ztratil jsem schopnost vidět za věci, poznávat souvislosti života; nevidím celkový smysl. Zde se nabízí udělat také
4. krok: Vše, o čem jsem dosud uvažoval a při slepotě na sobě odhalil, nechávám proměnit v modlitbu: Takový jsem já, Pane. Chci vidět a nejsem toho tak často schopen. Otevři mé slepé oči:
pro oči kolem mě
pro člověka vedle mě
pro světlo víry.

Poznámka ve vlastní věci:
- Biblické meditace je možné odebírat od KGI také jako audiokazety s textem a hudbou k různým tématům a podnětům. Žádejte prosím aktuální seznam a ceník.
- „Katholisches Bibelwerk“ nabízí rozsáhlý materiál ke studiu Bible a lepšímu porozumění biblickým textům. Zájemci nechť se prosím obracejí na

Kath. Bibelwerk
Silberburgstraße 121
701 76 Stuttgart




***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. Přeložili Monika a Aleš Cimalovi