Sekce: Knihovna

Joachim Wanke

I. Podobenství v Mt 13 - evangelistovo napomenutí církvi

z knihy Pastýřská služba učedníků nebeského království

Mt 13, jak známo, shromažďuje podobenství, která odkrývají, jak říká sám Matouš, "tajemství Božího království". Mohlo by se tedy zdát velmi problematickým tato "podobenství o Božím království" spojovat s naším uvažováním o podobě a cestě církve v přicházejícím tisíciletí. Za prvé proto, že pro mnohé lidi se konkrétní projevy církve staly nevěrohodnými a podvědomě často předpokládané ztotožnění církve a přicházejícího Božího království se tak pro ně stává pohoršením. Za druhé i proto, že víra v pokrok posledních 200 let si Boží království představovala jakožto jakési plynulé pokračování, dovršení a překročení oné říše lidí, ve kterou osvícenectví tak neochvějně věřilo, avšak dnešní doba odhalila tuto důvěru jako zcela planou a lichou. Dvě světové války, holocaust, globální ekonomické nespravedlnosti a ekologické ohrožení lidstva zároveň se zkušenostmi s technologií, která člověka stále více ovládá, místo aby jej osvobozovala, nám odňaly všechny naše iluze o tom, jak přímočaře lidstvo míří k rajským časům. V neposlední řadě je mnoho lidí bezradných i díky zhroucení socialistických společenských utopií a díky odkrytí jejich hluboce nehumánní reality jakkoli zakrývané humanistickým patosem. Je Boží království ještě stále šifrou pro to vše, po čem dnešní lidé touží a za co se nasazují? A může s tím církev něco dělat?

Třináctá kapitola Matoušova evangelia, která shromažďuje podobenství o Božím království, je sama o sobě umělou kompozicí. A právě jakožto taková nám tradovaná Ježíšova podobenství osvětluje způsobem velmi charakteristickým právě pro prvního evangelistu. Upozorněme zde jen na několik málo obecných skutečností: Nejprve je třeba si všimnout, že Matouš řeč v podobenstvích jasně dělí na dvě části. První část (13,1-36) je Ježíšova řeč k zástupům, které ovšem "slyšíce neslyší ani nechápou" (13,13). Uvnitř celého evangelia je Mt 13 jakýmsi bodem, od kterého je stále jasnější pomalý Ježíšův odklon od lidu k učedníkům, kterým "je dáno znát tajemství království nebeského" (13,11). Ve druhé části řeči v podobenstvích se Ježíš obrací pouze na samotné učedníky, kterým má být jakoby skrze výklad podobenství vložený do úst samotnému Ježíši zprostředkováno správné porozumění. V evangelistových intencích však tento výklad není odlučitelný od Ježíšova osudu jako celku, od jeho odmítnutí Izraelem, od jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Cesta pozemského Ježíše, jeho přikázání, jeho poučení jsou pro církev stálou normou porozumění. Jinak řečeno: Matouš tato podobenství interpretuje církvi své doby skrze samotného Ježíše. Jeho kristologie je neodlučitelně spojena s evangeliem, tak jak mu on rozumí. Ježíš sám je oním "zákoníkem", na kterého se odkazuje na konci naší kapitoly a který jako dobrý "hospodář" poučuje a vyučuje i církev dneška. Ježíšovy příběhy, tak jak je Matouš ve svém evangeliu vypráví, tedy poselství těchto podobenství vykládají i pro ono neustálé "dnes", ve kterém církev žije. Podívejme se tedy krátce na jednotlivá podobenství.

Podobenství o rozsévači, který rozsévá své semeno na čtvero rozličných polí (Mt 13,3-9.18-23), je bezpochyby již v ústní tradici alegorií a jako takové je třeba je vykládat i u Matouše. Zcela v evangelistových intencích chce toto podobenství říci: Není možné žádné slyšení (a porozumění - jak Mt nově přidává, srov. Mt 13,23 s Mk 4,20) bez činění! Bezpochyby Matouš tím přesouvá smysl podobenství od eschatologie k paranézi. Avšak na tom mu velmi záleží průběžně v celém evangeliu: Je třeba se dostat až k onomu "užitku" slyšeného slova a tento užitek není myslitelný bez onoho poiein, bez "činění". Pozoruhodné je, proč Mt (tak jako Mk) nestupňuje onen překvapivě bohatý užitek rozsetého semena, nýbrž nechává jej klesnout od "stonásobného" přes "šedesátinásobný" až ke "třicetinásobnému". Je za tím realismus při pohledu na církevní skutečnost Matoušovy doby? Nebo tím má být, jak já si myslím, vyjádřena evangelistova jistota, že Bůh přes všechno dává vždy a všude dostatek ovoce? Ať je to jakkoli, Mt nepovzbuzuje a nenapomíná jen jednotlivé vlažné, k utrpení neochotné a bohatstvím zatížené křesťany v církvi. Napomíná zde také církev jako celek a povzbuzuje ji, aby za nasloucháním a porozuměním také následovalo "činění".

Podobenství o pleveli na poli (Mt 13,24-30.36-43) je pravděpodobně do tradované sbírky podobenství vloženo samotným Matoušem, a sice na místo podobenství o zasetém a samo rostoucím semenu z Markovy předlohy (srov. Mk 4,26-29). Toto Markovo podobenství Matouš vynechává. Bylo pro něj moc optimistické nebo zde přinejmenším tušil možnost nepochopení v tom smyslu, že by se onen sedlák, který si může být jist růstem svého semene i ve spánku a zahálce, mohl stát prototypem spících křesťanů? Podobenství o poli, na kterém zároveň s pšenicí roste i plevel, mu v každém případě připadá pro církev jeho doby důležitější a více říkající. A my mu musíme dát za pravdu i s ohledem na církev doby naší.

Toto podobenství mohlo již v Ježíšových ústech reflektovat zkušenost, že se k Ježíši přidávali lidé s různými motivy. Ježíš sám chce snad posluchače povzbudit, aby nesoudili předčasně. Soud přináleží pouze Otci. Matouš toto podobenství akcentuje, pokud jsme schopni to rozeznat, ve dvojím ohledu. Za prvé: Oním polem není církev, jak to bude vysvětlovat pozdější protikacířská polemika. Tím polem je spíše svět. Mt se již dívá šířeji než jen na Izrael. Již má ve svém pohledu celý svět jakožto univerzální misijní pole. "Všechny národy" "až do skonání tohoto věku" mají být vedeny k poslušnosti vůči tomuto vyvýšenému Pánu a Synu člověka, soudci - skrze nabídku křtu a skrze slovo křesťanského hlásání (srov. Mt 28,16-20). Za druhé je však také třeba, aby církev toto podobenství četla i veskrze sebekriticky. I na ní se vztahuje přicházející soud Syna člověka. Je to sice zarmucující skutečnost, že církev je "corpus permixtum", že je smíchaninou plevele a pšenice. Avšak to nesmí a nemá být její podstatou. Její úloha spočívá spíše v tom, aby se stala pšenicí pro Pánovy sýpky.

Podobenství o rybářské síti (Mt 13,47-50) má v ústech Ježíšových spíše na mysli shromáždění Izraele s jeho do všech důsledků jdoucím dvojím účinkem: Ježíš chce shromažďovat, ale ve skutečnosti přináší rozdělení a oddělení. Pro našeho evangelistu je i toto podobenství skrz naskrz napomenutím a varováním. Onou sítí, do které jsou zahrnuty všechny možné druhy ryb, není církev. Církev sama je totiž onou sítí zahrnuta spolu se vším ostatním. I ji ještě čeká ono velké oddělování. Na břehu sedící rybáři třídící ryby připomínají obraz Ježíše sedícího na břehu jezera a zahajujícího řeč v podobenstvích (srov. 13,1); a tento obraz opět připomíná sedícího Syna člověka, soudce z Mt 25,31.

Podobenství o pokladu a perle(Mt 13,44-46) obrací náš pohled na onu vše převyšující hodnotu Božího království a na radost z nalezení přístupu do tohoto království. Avšak pro Matouše je s tím neoddělitelně spojena ona tak velmi zdůrazněná reakce šťastného nálezce: "všechno prodat" (jak je hned dvakrát zdůrazněno, aby to snad nebyla přeslechnuto). Tedy: Zřeknutí se majetku jako reakce na radostné nalezení skvělého pokladu a nade vše drahocenné perly je tím, co evangelistovi nejvíce leží na srdci. To nás upomíná na centrální výpověď horského kázání, kde jsou blahoslaveni chudí a Bůh a mamon deklarováni jako alternativní páni (srov. Mt 5,3 a 5,19-34). Připomíná nám to také slova o opuštění příbuzenstva, o přijetí kříže v následování Ježíše a ono paradoxní zaslíbení, že život je třeba získat ve ztrátě sama sebe (srov. Mt 10,37-39). Podle evangelia máme být "obchodníky", ne "zahaleči", jak to formuluje jeden starý vykladač (Baronius).

Konečně obě podobenství o hořčičném zrnu a kvasu (Mt 13,31-33): Zde je třeba ihned odstranit nedorozumění, že by se církev mohla chápat jako jakýsi organický přechod od nepatrné počáteční podoby k Božímu království. V minulosti existovaly takovéto výklady a v mnoha kázáních působí ještě doposud. Matouš nechce tradovanými podobenstvími říci: Církevní obec může již nyní triumfovat, jako by ono zaseté hořčičné semeno a onen kvas vmísený do těsta již s jistotou garantovaly podíl na přicházejícím Božím království. Ani myšlenku růstu není možné vykládat kulturně-optimisticky, jak to ráda dělala liberální biblická exegeze 19. století: celý svět bude postupně nakažen a proniknut křesťansky zušlechtěným osvíceným humanistickým etosem. Avšak zde nechali své mnohé podivuhodné květy vykvést i mnohé eklezio-centristické výklady, jako by nás rozšíření církevních struktur v Africe a Asii již podstatně přiblížilo Božímu království. Evangelistovi však spolu s tradicí záleží na oné nepatrnosti začátku. A navíc chce snad poukázat na skrytost Božího jednání, jestliže ono enékrypsen - "skrýt" (ekumenický překlad "vmísit") kvas do těsta (13,33) znovu používá v jiném kontextu (13,35: kekryménna). Tedy: "Počátek je zcela jiný, než si myslíte!" - toto by chtěl Matouš zvolat ke čtenáři. A jestliže to spolu s Ježíšem dělá pomocí obrazů ze světa malého člověka, ze zeleninové zahrady a z kuchyně, je to proto, aby nás vyprovokoval o tom navíc přemýšlet. "To, co je v dnešním světě po Osvětimi, plném hladu a nespravedlnosti a zmítajícím se obavami z lidmi způsobené ekologické katastrofy skrze evangelium zakusitelné jakožto znamení naděje, je hořčičné semínko a kvásek. Že tato znamení mohou být počátkem Božího království, to není něčím zakusitelným nebo předpověditelným. To je pouze překvapivým Božím zaslíbením. Obzvlášť podoba církve odpovídá v nejlepším případě onomu hořčičnému zrnku a kvásku, a ne vzrostlému stromu a prokvašenému těstu" (U. Luz, Mt I/2, 335).

Co nyní toto poselství evangelisty, který byl ve starocírkevní tradici považován za "evangelistu církve" par excelence, říká nám, dnešní církvi? Pokusím se získané pohledy uspořádat do čtyř tezí.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jsou naše farní obce schopné nést do budoucnosti evangelium Ježíše Krista?
• II. Směrnice evangelisty Matouše pro naše církevní obce