Sekce: Knihovna

Konkretizace úkolů farnosti

z knihy Farnost na přelomu století

Spojíme-li eklesiologická východiska s praktickými potřebami lidí uvnitř i vně farnosti a přihlédneme-li ke zkušenostem s farnostmi živými, kde se nejen lidé dobře cítí, ale kde se skutečně rodí nová či plnější víra lidí a kde je farnost určitým, pro církev specifickým způsobem, užitečná okolnímu světu, můžeme formulovat tyto (realizovatelné) požadavky na farnost:





Místo pohostinnosti

Pohostinností se zde nemíní jen podání občerstvenÍ. Je tím míněn zásadní postoj, kdy je člověk, který do kostela, na faru, na bohoslužbu, zkrátka do prostoru farnosti přichází, viděn jako vítaný host, ne jako cizí element, podezřelé individuum nebo objekt k využití". Pohostinnost v tomto širším slova smyslu také předpokládá, že je člověk ve farnosti (ať nově příchozí nebo dávno už přítomný) přijímán takový, jaký je. Což neznamená ani souhlas se zlem, ani vzdání se snahy o růst, ale spíš naplnění Pavlova slova: "Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás - k oslavě Boží" (Řím 15,7). Je ovšem samozřejmé, že si žádné společenství, tedy ani farnost, nemůže dovolit dlouhodobě nebo trvale přijímat člověka či lidi, kteří by ji podstatně destruovali. Míra otevřenosti (pohostinnosti) a míra nutné sebezáchovné sebeobrany musí být vždy v konkrétní situaci hledána a diskutována. Čím více je společenství farnosti profilované a čím více se uzavírá těm, kdo jsou jakýmkoliv způsobem ,jiní", tím je méně komunikativní, tím větší pocit bezpečí a klidu poskytují těm, kdo jsou "uvnitř" ale tím spíše může přijímat některé prvky sektářské mentality.





Ohnisko šíření víry

Farnost může sebe sama chápat a může působit a žít jako ostrov víry a specifické kultury, který je vymezen vůči ostatnímu světu, a ten bývá chápán a označován zpravidla jako nevěřící, někdy i zlý a nebezpečný. Proto se proti světu farnost určitým způsobem obrní a uzavře. Nebo může být prostorem intenzivně žité víry, do kterého lze přijít, "ohřát se", připojit se, růst. Po stránce sociologické je zřejmé, že k farnosti se nejsnáze připojí další lidé, bude-li rostoucím společenstvím. Jen nesnadno se lidé připojují ke společenství, které stagnuje, zmenšuje se a vymírá. Po stránce obecně lidské je zřejmé, že se lidé připoj í snadno ke skupině, která je otevřená, stojí o ně a nabízí jim něco z toho, co sami hledají. Po stránce duchovní je pak snad zřejmé, že farnost je plně sama sebou svým žitím evangelia, svou duchovní autenticitou a hloubkou, je sama sebou především působením Ducha svatého. Dnešní situace, kdy řada lidí hledá nějaké duchovní prostředí a nalézá je mnohdy ve velmi bizardních sektách a uskupeních upozorňuje, že farnost "bez-duchá", ať už pak jen úředně strohá nebo naopak lidsky přívětivá a atraktivní, nepřináší na toto hledání žádnou odpověď. Z tohoto hlediska je opravdu primární starost o to, čím farnost žije, ne zda dělá to, co se líbí a co bude oceněno. Takový postoj ovšem klade nárok na víru, že rozsévané a žité Boží slovo přinese úrodu, a také že křesťanské cestě sluší i přísluší určitá míra neúspěchu ve světě a ta jí neznehodnocuje. Nežije-li farnost v převážné části svých členů dost výrazně z Ducha Božího, nedává-li jeho působení dost místa a nedává-li se jím používat, potom je jen více či méně úspěšným "občanským sdružením", byť třeba s cíli kulturně hodnotnými a společensky vesměs prospěšnými.





Prostor života, nesený vírou

Farnost může být jen prostorem "speciálního náboženského konání", ve kterém člověk plní své náboženské povinnosti, případně získává útěchu, posilu a odpočinek před návratem do "zlého světa". Potom ovšem člověk žije "skutečný život" jinde, než ve farnosti. Nebo může být farnost prostorem života, nebo jedním z prostorů života, ve kterém se odehrává mnoho důležitých věcí. Může to být prostor, kde je člověk utěšován a také se stává utěšitelem. Prostor, kde někdo může víru přijmout a ze kterého (a s jeho podporou) může víru šířit. Společenství lidí, kde je člověk přijímán, ale také posílán k druhým - křesťanům i k ostatním. Místem autentické lidskosti, kde není třeba se stylizovat, hrát si na bytost jen duchovní nebo jen tělesnou, místem, kde se rozumí inkarnačnímu charakteru křesťanství, čili místem, kde se v životě člověka spojuje a žije to, co je lidské i to, co je božské. Aby tomu tak bylo, potom záleží na kvalitě a růstu všech, kdo farnost tvoří. Farnost, která by se měla stát jen na svatosti, víře a výkonnosti svého faráře prostorem, neseným vírou, není. Je buď klubem stoupenců a obdivovatelů dotyčného faráře, nebo místem, kde si každý jde od svého Boha získávat to, co získat chce. Je samozřejmě také nebezpečí, že se farnost nestane ani tak prostorem, který je nesen a proniknut vírou, jako spíš jakousi "zahrádkou pana faráře", který se v ní bezuzdně realizuje, nebo který z ní má zlatý důl či jakousi osobní quasi-psychoterapeutickou skupinu, divadlo, kde hraje hlavní roli a má zaručenou nejen tuto roli, ale i pravidelnou návštěvnost.





Místo, kde se konflikty rodí, hasí a jsou překonávány

Řada lidí trpí - zbytečně - zcela nereálným očekáváním. Domnívají se, že společenství křesťanů, v tomto případě tedy farnost, musí být bezkonfliktním prostředím, kde se každý na každého jen usmívá a všichni dělají jen to, co ten druhý od nich očekává. Tato představa ovšem nemá se skutečnou křesťanskou vírou a s realitou lidského života nic společného. Je mnohem lepší přistoupit na to, co mnozí ze své zkušenosti vědí a co je občas i velmi výstižně popsáno": že totiž farnost má být prostorem pro uskutečňování trvalých změn těch, kdo j í tvoří. Křesťanský život znamená ve své podstatě růst a zrání, z toho potom vyplývají změny v hodnocení vlastního života i života druhých, změny v životní orientaci, v prioritách atd. To všechno život obohacuje, ale to všechno dělá jak osobní život, tak život společenství namáhavým, zatíženým nepohodlným úkolem změny jak ve vlastním životě, tak v životě druhých konat, podstupovat, akceptovat a snášet. Z toho také plyne nutný důsledek, že totiž změny a růst budou přinášet napětí a konflikty. Je jedním z velkých a velmi nesnadných úkolů pastýře (pastýřů) farnosti, aby růstu a změnám druhých nebránil, aby prožíval svůj vlastní růst a změny a při tom všem se staralo to, aby (nezbytné) konflikty ve farnosti neměly pro jednotlivce i pro celek zhoubné následky. Aby při všech změnách pokud možná všichni se všemi komunikovali, pro všechny byl dostatečný prostor k životu a nikdo se nestal "diktátorem dobra" vůči ostatním, kterým by tak bránil v jejich vlastním růstu.





Čím skutečně žije farnost

Existuje řada starých a nových receptů na oživení farnosti, existuje řada představo tom, jak má farnost vypadat, existuje řada pokusů a snah o oživení farnosti, někdy opravdu velmi úctyhodných. Naším úkolem ale není popsat a doporučit ten nebo onen způsob či ten nebo onen oživující recept. Zde by měly být zachyceny jen opravdu podstatné body, bez kterých nemůže být farnost tím, čím být má.

Pokud vyjdeme z toho, že farnost nemá být především tím, čím byla kdysi ani tím, čím jí někdo chce vidět a mít teď, musíme vyjít z toho, že farnost je - jak už bylo výše dokládáno - realizací církve. Farnost tedy může a má žít především a podstatně z toho, z čeho žije církev. Vyčtěme tyto zásadní body opět z Písma koncilových dokumentů: církev má být "sloup a opora pravdy" (1 Tim 3,15), Boží příbytek v Duchu. Aby tomu tak bylo, je třeba život církve /farnosti stavět na:
- Božím slově
- modlitbě
- ochotě k oběti (i jeden vůči druhému)
- lásce, která přikrývá mnohé hříchy
- pokání, bez kterého není pravdy
- liturgii, která je vrcholem, která má na něčem spočívat a z čehosi vyrůstat, ne nahrazovat vše ostatní.
-
I když nebudou všechny tato prvky v životě farnosti stejně silně zastoupeny, neměl by žádný z nich chybět, má-li farnost skutečně žít jako část a reprezentant církve, nemá-li být jen společensky úspěšným (nebo také neúspěšným) spolkem s ušlechtilými postuláty.





Čím farnost prospívá obci

Ve vztahu farnosti k sekulární společnosti, tedy v prvé řadě k obci (vesnici, městu, městské části), ve které společenství křesťanů žije, existují u nás po listopadové revoluci, mimo řadu jiných, dva vyhraněné postoje: jedním je postoj nezájmu a izolace. Farář i farnost si dělají v kostele, na faře případně na hřbitově své a život obce je zajímá jen potud, pokud se této jejich činnosti nějak kladně nebo záporně dotýká. Bylo by to možno nazvat stručně "slušné a korektní nevztahy". Takový postoj v obci zpravidla nikoho neirituje, ale také nikomu neprospívá. Farnost poskytuje více méně dokonalý obraz slušného a nerušícího zájmového sdruženÍ. Druhý postoj je na zcela opačném pólu. Farnost se prezentuje jako nepřehlédnutelný ne-li nejdůležitější element v obci, který musí být všude vidět, všude přítomen, vždy v popředí. Zpravidla se takto pojatá farnost chápe jako jakýsi univerzální reprezentant všech obyvatel vesnice nebo městečka. Občas za ně ústy svého pastýře mluví, občas zahrne velkomyslně všechny obyvatele mezi sebe, a to i ty, kteří výslovně mezi křesťany patřit nechtějí. V takovém případě se například předpokládá, že průvod Božího těla zajímá a těší všechny, že u slavení událostí, pro obec důležitých (základní kámen školy, svěcení praporu, apod.) musí být přítomen pan farář, ale nejen jako host mezi jinými hosty, ale jako ten, kdo kámen, prapor, hasičskou stříkačku světí - ač se v obci hlásí ke katolické církvi sotva padesát procent obyvatel. Tento postoj sice církev vytahuje ze sakristie a ze stínu zapomnění, na druhé straně ale budí nezřídka ve společnosti rozpaky nebo i aversi. V katolících pak může budit klamný dojem, že právě tímto způsobem udělali pro hlásání evangelia mnoho, ne-li všechno.

Někdy se také chápe farnost jako jediný uchovatel kulturních hodnot nebo jako jediný reservoár duchovnosti, ze kterého by mohli být všichni v obci napájeni, pokud by chtěli. A konečně ostatními v obci je farnost (pro ně spíš: církev) chápána jako instituce, která je povinna se postarat jak o konservaci památek, tak o charitativní úkoly, jichž se nikdo nechce ujmout a to vždy a bez ohledu na její reálné možnosti. Tyto a další podobné extrémní postoje a styly pochopení, sebepochopení, prezentace a skutečné přítomnosti farnosti ve společnosti ovšem mají vždy kus správného jádra. Farnost má přeci jak svou vnější, společenskou stránku a úlohu, tak svůj prostor vnitřní intimity. Otázky kultury, uchování kulturního dědictví i charity jí nejsou ani cizí, ani nejsou nadbytečné. Ale nic z těchto a mnoha dalších podobných věcí nemůže charakterizovat základní význam farnosti pro společnost. Ten je možné zcela jednoduše odvodit ze základního úkolu církve ve světě, jak jej ve dvou proslulých textech formuluje 2. vatikánský koncil:Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva radost a naděje, smutek i úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu (GS 1).

Oba tyto úryvky, vyjadřující v maximální stručnosti mnohé z toho, co koncil o církvi řekl, ukazují na jádro významu farnosti v obci. Je to autentická křesťanská přítomnost, čili: pokud žijí to, čím jsou (mají být), potud jsou tímto způsobem existence znamením naděje pro ostatnÍ. A dále je to činná a pomáhající solidarita s těmi, kteří patří jakýmkoliv způsobem mezi trpící (nebo řekněme: kteří jsou nějak deficitní). Můžeme říci, že tato "solidární pozornost a činné spolucítění", které nejsou samozřejmě schopny odstranit všechny bolesti ve svém okolí, jsou také znamením toho, jak Bůh jedná s trpícím člověkem.

Jsou-li uvedené zásadní body pochopeny, potom je pravděpodobné, že farnost nebude žít jen sama pro sebe. Pochopí-li křesťané, že církev (farnost), kterou tvoří, je znamením, může je to chránit jak před pokušením prezentovat se jako společenství všemohoucích odstraňovatelů všech těžkostí a bolestí, tak pokušení jakéhosi "křesťanského imperialismu", tedy pokušení "zabrat" si pro sebe všechny lidi v obci bez ohledu na to, zda mezi ně chtějí nebo nechtějí patřit.





Od farnosti "obstarávané" k farnosti "starající se"

Snad aspoň někteří, možná mnozí, v církvi by si přáli, aby se farnosti nestavěly ke své vlastní historii pasivně, aby jí mnohem víc samy utvářely. Farnosti se totiž chovají mnohdy v mnohém vůči biskupovi a jeho úřadu jako odběratelé k dodavateli (může to být v některých ohledech, třeba finančních, ovšem i naopak!). Požadují kněze, někdy finance, případně biskupův zásah, pokud se jim něco příliš nelíbí. A kromě toho očekávají, že image církve ve společnosti, její právní, společenskou a kulturní pozici zajistí plně a dostatečně "oni" - biskup, biskupská konference, Vatikán. Je ovšem pravdou, že na úrovni farnosti nelze řešit a rozhodovat vše a že naopak v situaci, kdy farnost chce o něčem rozhodnout, co se netýká jen jí, dochází někdy k velkým neladům, protože pohled farnosti může být lokálně dobrý, ale právě jen na místní problém omezen. Nicméně se zdá, že rozhodující je dnes u nás problém, který by bylo snad možno pro jednoduchost nazvat problémem sebevědomí farnosti. Není tím ovšem myšleno sebevědomí farnosti vůči biskupovi nebo biskupské kurii, kdy farnost formou dopisu, prostřednictvím deputace a podobně žádá nesmlouvavě a zcela nedialogicky třeba zachování oblíbeného faráře v místě nebo naopak odstranění toho, který se nelíbí, či jinou věc. Nemá tím být řečeno, že by farníci neměli či nesměli vyjádřit biskupovi a orgánům jeho kurie své názory, požadavky a potřeby. Mají na to právo, ostatně zajištěné i v Kodexu22. Jde ale o to, zda farnost má a projevuje své sebevědomí a svou aktivitu jenom nebo zejména vůči církevním orgánům a představeným, nebo spíš vůči světu, v němž žije. A dále: zda a jak se cítí být sama za svůj život, za svůj rozvoj, za svou budoucnost zodpovědná23. Farnost se ovšem nemůže postarat sama o sebe ve všem, být ve všem na všech nezávislá - to by se stala, pokud by to přežila, zcela izolovanou jednotkou. Ale je společenstvím lidí, různě obdarovaných Duchem Božím. Je tedy otázkou, zda si to uvědomuje, zda to užívá, zda z toho žije, nebo zda jen očekává "co bude", jak se "oni" postarají.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úkoly farnosti (Edward Górecki)